Deset týdnů jsem navštěvovala denně kurz angličtiny - přípravu na cambridgeskou zkoušku FCE. Ač mě Viva College poměrně dosti štvala svým systémem organizování studia a pár všeobecnými nedostatky ve svém chodu, FCE kurzem a jeho kvalitou mě opravdu hodně překvapila.
Popravdě moc dobřé vím, že to není až tak zásluha školy, jakožto dobrými učitelkami. Během týdne jsme měli dva dny lekce s Emmou a tři dny s Catrine. Obě byly velmi energické s motivací nás velmi dobře připravit nejen na zkoušku, ale obecně nám pomoci zlepšit naši angličtinu. Catrine nám svým věkem (25) velmi blízká, narozdíl od Emmy. Snad proto nám i Catrine více přilnula k srdci. Emma působila čím dál více zmateněji a její vysvětlování gramatiky nemělo pořádně hlavu a patu, což bylo možná částečně způsobeno i jejím těhotenstvím, které na ní šlo čím dál více vidět. Od druhé poloviny kurzu jsme mívali na odpolední hodiny ve středy učitelku Jo. Ta paní nejen mně lezla šíleně na nervy...neměli jsme ji rádi, a tak jsme ji ani nerespektovali. Mluvila tempem jako kdybychom byli v angličtině začátečníci a všechno, co dělala mělo rychlost činností Šípkové Růženky. Hodiny s ní bývali někdy hodně divoké díky nám. Nudili jsme se v jejích hodinách tak, že jsme dělali kraviny...a ona jen vrtěla hlavou a opakovala "this class is very strange". Nejen naše třída se jí zdála divná :-D Začalo to tím, když poprvé vlezla do naší třídy...podívala se na stoly a řekla, že rozmístění lavic je divné...po pár minutách byla i naše třída divná. Prostě ta ženská měla bubáky v hlavě...fakt krize!!!
Deset týdnů jsme intenzivně cvičili mluvení, psaní, čtení, poslech a gramatiku. Mluvení jsme cvičili povídáním po dobu pár minut na různá témata, která nám byla zadávána, popisováním obrázků, odpovídáním na otázky...málokdy hrama.
Čtení jsme necvičili předčítáním nahlas, ale individuálně jsme četli články, učili jsme se jim porozumět i s neznalostí všech slovíček (většinou jich bylo více než známých :-D). Dostávali jsme články a k tomu úkoly jako: doplňování chybějících odstavců do článku, přiřazování k otázkám jednotlivé paragrafy (zda a v kterém odstavci byla dána ta či ona informace) a vybíráním správné varianty, co bylo v kterém článku jak řečeno.
Psaní jsme cvičili psaním různých stylů na různá témata. Učili jsme se i teorii, jak jednotlivé styly psát a co musí či nesmí obsahovat za druhy slovní zásoby. Většinou se jednalo o styly: článek, úvaha, vyprávění, esej, článek do novin, email příteli, stížnost (na vrácení výrobku či neodpovídající služba), odpověď na inzerát s prací, popis...
Na poslech jsme měli k dispozici kazety a CD, ze kterých jsme dělali cvičení jako doplňování chybějících informací v textu, vybírání variant, o čem byli jednotlivé rozhovory, přiřazování k mluvčím, kdo o čem mluvil...
A konečně gramatiku jsme cvičili tak, že jsme dělali gramatické testy - přepisování vět se stejným významem, ale jiným způsobem řečeno...vytvářením z různých forem slov formy jiné (např. ze slovesa udělat přídavné jméno apod.), vpisování chybějících slov do textu (většinou typicky gramatických jevů jako spojky, částice, předpony, zájmena, části sloves apod) a vybírání správných slov z několika variant (náročné na slovní zásobu).
Osobně jsem měla nejradši gramatiku. V té jsem byla ze všech částí nejlepší. Pak jsem byla poměrně dobrá i v psaní a mluvení. Čtení a poslech jsem měla nejhorší. Ke konci kurzu jsem se zaměřila na poslech a dělávala jsem extra poslechy s pár spolužačkami po našich regulérních lekcí. To mi hodně pomohlo se zlepšit. Bohužel na čtení jsem se nezaměřila. Nedivila jsem se tedy tomu, že výsledek ze čtení jsem měla takový, jaký jsem měla. Čtení mě zkrátka nebavilo, protože na přečtení tří článků (každý na celou A4) a vykonání úkolů, bylo málo času - jen 1 hodina. Pokud jsme chtěla mít své odpovědi co nejlepší, pak jsem nestíhala časový limit a když jsem tipovala, tak většinou ne úspěšně (nejsem tipovací talent).
Zkoušku z mluvení jsme měli v pátek 13.3. a zkoušku z ostatních čtyř části den následující - v sobotu 14.3. v jednom hotelu v Brisbane.
Zkoušku z mluvení jsem dělala společně s jednou svou spolužačkou. Téměř dva týdny před zkouškou nám byl přiřazen Cambridgeskou školou, kdo je náš partner na mluvení. Pro mě to byla holčina ze Švýcarska. První část, kdy člověk odpovídá na otázky o sobě, jsem zvládla na zkoušce s bravurou. Cítila jsem se sebevědomě, takže žádný problém. Pak jsme každá zvlášť dostala dva jiné obrázky, které jsme měly během jedné minuty porovnat a odpovědět na otázku. Tuto část jsem nenáviděla, protože 1 minuta nebyla dostatečně dlouhá doba a taky když člověk řekl rozdíly, pak většinou zapomněl otázku, na kterou musel v rámci minuty ještě odpovědět. U této části se mé sebevědomí zakolíbalo...a ve třetí části se silně zavrávoralo. S Camillou jsme dostali téma "životní prostředí"...co dělat a nedělat. A pak už jen otázky na porážku typu souhlasíš s tím či oným stanoviskem k životnímu prostředí a proč, myslíš, že se dostatečně dbá o ŽP a proč si to myslíš...Mno, ne zrovna lahoda. Ostatní měli mnohem pohodovější témata...trávení volného času, rodina, cestování...
Po páteční zkoušce z mluvení jsme všichni s naší učitelkou Catrine zašli na oběd do "veřejné jídelny" s fast foodama. Nevím, jak to přesně nazvat...byla to obrovská bílá místnost, obklopena pulty s různými typy jídel (seafood, čínská jídla, thai, fish & chips, italská jídla...). Kulaté bílé stoly byli obklopeny většinou naškrobenými lidmi (úředníci, kancelářské myši) trávící tam zrovna obědovou přestávku. Všichni mí spolužáci se rozprchli objednat si jídla, na která měli chuť a byla připravena za chvilku. Já jsem si nic nedala, protože mi bylo hrozně divně (blbý pocit ze zkoušky) a to prostředí na mě bylo až moc rušné. Nebyla bych si schopna užít jídla, který by pro mě někdo připravil v takovém ruchu, který mi připomínal včelí úl.
Jen co jsem se dostala z města pěšky domů, chtěla jsem se ještě něco naučit na sobotní zkoušku. Bohužel to do hlavy už nelezlo. V sobotní ráno mě Matt vzal autem do města, kde měl trochu problém, protože hlavní ulice, kde byl náš sraz byla uzavřena kvůli oslavě Sv. Patrika. Díky svým hbitým nohám jsem se ale na sraz dostavila v čas.
Šli jsme společně do toho samého hotelu, kde se předešlý den konala ústní zkouška. Přihlásili jsme se jednotlivě, že jsme došli a po 9té hodině vstoupili společně s pár stovkami dalších studentů do obrovské místnosti, kde byly pro nás připravené velké lavice od sebe poměrně hodně vzdálenými. Seděli jsme po dvou. Já jsem seděla s nějakou Asijatkou, jejíž oblíbená činnost jistě byla gumování.
Celá zkouška byla naprosto striktně organizovaná. Museli jsme poslouchat na slovo, jinak nám hrozilo vykázání ze zkoušky. Byli jsme ostře sledovaní snad desítkou dohlížejících.
První částí zkoušky bylo mé neoblíbené čtení, po té psaní (emailu a jako druhé jsem si vybrala vyprávění), gramatika a poslech. Neměla jsem ze zkoušky moc dobrý pocit, což mí spolužáci taky ne. Po zkoušce jsme dostali každý papír s přístovými hesly na webovou stránku Cambridgeské univerzity, kde jsme se po dvou měsících mohli dozvědět, zda jsme zkoušku udělali či ne.
Jelikož jsem na zkoušce potkala slovenskou holčinu, se kterou jsem bydlela v prvním svým bydlení a od listopadu jsem ji neviděla, zapovídala jsem se s ní a papír s detaily zapomněla na svém stole. Po zkoušce se spolužáci rozprchli zapíjet konec kurzu a zkoušku (i když výsledky jim neznámé). Já jsem se neúčastnila, protože jsem jak jinak...neměla dobrý pocit ze zkoušky a nechtěla jsem to "oslavovat".
Druhý den jsem požádala přes email Catrine, aby mi dala vědět můj výsledek, jakmile se jej dozví. Svůj výsledek jsem se dozvěděla o dva týdny později než mí spolužáci z internetu. Počkala jsem si zkrátka dva a půl měsíce, abych se dozvěděla, že jsem zkoušku neudělala. Během té doby jsem však přemýšlela nad oběmi variantami - co dělat, pokud mě čeká nebo nečeká certifikát. V každém případě jsem přestala za každou cenu zkoušku úspěšně udělat po získání australských víz na dva roky. Do Austrálie jsem jela jen a hlavně za výukou angličtiny. Kdyby věci v mém životě nedostaly směr takový, jaký dostaly, byla bych ze svého výsledku z FCE zkoušky nad míru zklamaná. Chtěla jsem z Austrálie odjíždět s osvědčením o mých znalostech angličtiny. Vzhledem k tomu, že si pobyt v Austrálii prodloužím na neznámo kolik let, je mi ten kus papíru úplně na nic.
Nejspíš už žádný kurz angličtiny navštěvovat nebudu, ale zaměřím se na budování své kariéry, nalezení práce, která mě bude naplňovat...a budu pokračovat ve statusu "věčný student", ať už budu pokračovat ve studiu čehokoliv :-) ...
14. 3. zkouška
Žádné komentáře:
Okomentovat