Město vládnoucí Austrálii

Canberra je hlavní město jak Austrálie jako celé federace, tak i hlavním městem samostatného státu Australian Capital Territory (australské území hlavního města).

Canberra leží jižně od Sydney, 1200 km od Brisbane a 150 km západně od pobřeží. Město se svou rozlohou 815km2 a počtem obyvatel cca 350 tisíc řadí na osmé místo největších australských měst. Pro srovnání: V Canbeře žije cca 415 osob/km2, zatímco v Praze 2520 osob/km2. Tento velký rozdíl v poměru je výsledkem toho, že Praha je rozlohou cca dvakrát menší, avšak má téměř čtyřikrát více obyvatel. A tak vám při návštěvě hlavního australského města připadá, že je liduprázdné...v porovnání s Prahou tomu tak opravdu je.

Náhled do historie: V roce 1908 byla oblast, kde se dnešní Canberra nachází, vybrána k postavení hlavního města jakožto kompromis mezi dvěmi soupeřujícími největšími australskými městy Sydney a Melbourne. Canberra je jediné město Austrálie, které bylo zcela plánované. Za hlavní architekty města byli vybráni v roce 1913 Walter Burley a Marion Mahony Griffinovi z Chicaga. Griffinův plán města je typický geometrickymi motivy – kruhy, trojúhelníky, šestiúhelníky –, které jakoby tvoří středové body. Na hlavních “středových bodech” byly postaveny významné budovy (obě parlamentní budovy, památník války apod). Ty jsou vzájemně “propojeny” hlavními třídami tak, že lze z jedné budovy vidět krásně až na druhou. A tak z památníku světových válek lze snadno vidět na starý parlamentní dům a přes něj na novou parlamentní budovu. (pokud nerozumíte mému popisu, přikládám ukázku plánu, mrkněte na výřez mapy http://en.wikipedia.org/wiki/File:Inner-canberra_01MJC.png).
V roce 1920 došlo k tomu, že se vztah amerických architektů a australských úřadů vyhrotil kvůli financování k tomu, že architekti dostali padáka. Do té doby však stihli přeorganizovat původní plán města a dohlídnout na budování hlavních tříd. V roce 1927 byl postaven provizorní Parlamentní dům, ve kterém vláda zasedala. Rozvoji města však zabránily až obě světové války a Velká Světová Deprese, které vyvršily sérii polemik a několik neefektivních zásahů zainteresovaných organizací. 2. světové válce se tak ani neuskutečnily původně plánované stavby katedrál (římské katolické a anglikánské) neuskutečnily. Okamžitě po 2. světové válce byla Canberra kritizována za svou podobu vesnice a nezorganizované seskupení budov. O městu se často mluvilo jako o několika městských částí v nichž se hledá podoba města. A proto tehdejší ministr Robert Menzies vyhodil z funkcí dva ministry zodpovídající za rozvoj města. Dalších vice jak deset let se ministr významně podílel na tom, že rozvoj Canberry se rapidně zrychlil. To se pozitivně podepsalo navzrůstu populace v období let 1955 – 1975, kdy každých pět let přibylo 50 % nového obyvatelstva. Byly sem přesunuty i vládní úseky a úřady, které do té doby sídlily v Melbourne. Canberra je povážována za město stromů a keřů díky velkému množství zeleně. Podoba jezera Burley Griffin se řešila po dobu čtyř desetiletí. Až v roce 1964 bylo jezero po čtyřletých prací vybudováno do konečného tvaru. Dokončení jezera dalo finální podobu Griffinově parlamentnímu trojúhelníku (Parlamentní dům – čtvrtě Hlavní Obrany – City Hill “městský kopec”). Po té se formulovaly velikosti jednotlivých národně významných budov. V roce 1988 dokonce došlo k postavení Nového Parlamentního Domu, kam se vláda z provizorního sídla vlády odstěhovala (známý jako Stary Parlamentní Dům, který se stal Muzeem Demokracie). V roce 1972 Aboriginská Embasáda ze stanů byla založena na půdě Parlamentního domu. Ta poukazuje na práva a problématiku zabrání země původním obyvatelům. Stanové embasáda je nepřetržitě obydlena Aboriginci od roku 1992, jejíž středem je oheň, o který pečují, aby nevyhasnul. Většina nových městských částí byla pojmenována po australkých politicích jako např. Barton, Deakin, Reid, Braddon apod.

Oblast hlavního města je vyhledávaná turisty pro možnosti letních aktivit, které nabízí přilehlé jezero Burley Griffin (jezerní plocha o čtyřnásobné velikosti sydneyského přístavu), venkovní turistiku, návštěvy galerií a muzeí, ochutnávky vín v okolních vinařských sklepí, cykloturistiku, kempování apod. Přes všechny aktivity, které okolí hlavního města nabízí, je celá oblast velmi klidná a to dokonce i Canberra samotná. V roce 1908 se postavena a zřízena vyloženě pro federální účely. Centrum města je pomyslně rozděleno na oblasti významných budov jako jsou: Stará parlamentní budova (v dnešní době Muzeum Demokracie), Nová parlamentní budova, Národní univerzita, Národní galerie, Památník obětí 1. světové války, Národní konvenční centrum, Národní knihovna, Národní archív, Národní vědecké a technologické centrum, sídlo Hlavního soudu, mezinárodní ambasády (včetně České) apod. Na jedné straně se dá návštěvou významných budov velmi zajímavě strávit několik dní, na druhé straně město moc nežije společenským životem. Ačkoliv v centru jsou útulné restaurace, pár hospůdek (snad i nějaký klub by se dal najít), není moc mist, kam si zajít za zábavou s přáteli. Proto je tendence dnešní doby, že lidé se z Canbery stěhují do větších a společensky zajímavějších měst a metropolí. Vzhledem k tomu, že federální vláda je hlavním zaměstnavatelem obyvatelů Canberry, životní úroveň města je vysoká…nepochopitelně vysoká, když se člověk zamyslí nad tím, že kromě národních budov, město nenabízí nijak vyjímečné atrakce.

Počasí na území hlavního města Austrálie se dělí na typické čtyři roční období. Vzhledem k vnitrozemské poloze města, bývají podzim, zima a jaro velmi podobné evropským. Podzim je probarvený listím stromů od šedo-zelených eukaliptových, přes zlaté až k červeným. Noci jsou chladné, zatímco přes den poměrně teplo. Zimní dny jsou svěží a chladné a brzká rána s padlou mlhou. V pokročilé zimě se Canberra může zahalit i do sněhovou pokrývkou, a tak není překvapením, že okolní hory jsou vyhledáváné pro zimní turistiku a lyžování. Na jaře se město probouzí k životu, kdy stromy kvetou, ptáci pozpěvují a na vinohradech poupátka pukají. Rána a noci jsou svěží, zatímco dny jsou zářivě prosluněná. Letní dny bývají velmi horká, kdy teploty sahají až k 40 - 45 °C". Po silném náporu slunečního záření přes den, si jak příroda, tak obyvatelé odpočinou během nocí, které jsou mírné.

Návštěva hlavního města Austrálie má jistě smysl pro občany nebo turisty, co se zajímají o historii moderní civilizace Austrálie, avšak není raritou, že ne každý turista Canberru navštíví při cestování napříč Austrálie.

Co takhle si prodloužit víkend v Canbeře...

Kvůli posunu dovolené do mé rodné země, kam jsme se s Mattym původně chystaly letos v červnu, jsme se rozhodli udělat si alespoň malý útěk od rutinního života. Původně byl v plánu výlet do horského letoviska dle Mattova výběru, což nevyšlo vzhledem k plně zarezervovaným místům...a že na jih od Canberry jsou také hory, dohodli jsme se strávit prodloužený víkend (11. - 14. 6. 2010) v hlavním městě Austrálie. V pátek ráno nás taťka vezl na letiště asi hodinu a půl před odletem. Letadlo odlétalo v 9:10 a na půdě canberrského letiště jsme přistáli asi v 10:50. Ihned po vyzvednutí zavazadel jsme si zašli ke stánku firmy AVIS vyřídit potřebné papírování k převzetí vozu australské značky HOLDEN, který jsme si zarezervovali po dobu našeho pobytu v Canbeře.

Jen co jsme vyšli z budovy letiště, ovál nás suchý chladný vítr, který mi připomínal přelom podzimu a zimy na Vysočině u prarodičů. Autko jsme zkontrolovali před převzetím, nalodili se a pomocí desítek nápisů jsme se dostali z rozkopaného okolí parkoviště. Do 13. hodiny, kdy jsme se mohli ubytovat v zarezervovaném hotelu, jsme měli čtyři hodiny, které jsme využili návštěvou Black Mountain Tower (Vyhlídková vež na Černé Hoře) a obědem v palačinkárně Parlour ve městě. Pokud na letišti bylo větrno, na vyhlídce byla díky větru mrazivá zima. Matty velmi brzy zjistil, že si bude muset koupit šálu a čepku, protože se klepal zimou jako ratlík. Po velmi chutném obědě jsme se ubytovali na hotelu Mantra v pokoji hned po to vyrazili na procházku městem. Zašli jsme se podívat na kampus národní university, kde si Matty chtěl koupit univerzitní šálu. Bohužel ani šálu, ani zimní čepici neprodávali a to, co měli se znakem university, bylo předražené, neodnesli jsme si z obchodu nic. Po cestě jsme viděli bílé papoušky kakadu poletující a posedávající v korunách vysokých stromů. Blíže ke kampusu jsme zahlédli druh jiných papoušků s zelenými, červenými a modrými peříčky. Po celerové polévce, kterou jsme si dali v hotelové restauraci k obědu, jsme se zajeli podívat na Nové sídlo Parlamentu zahalené ve tmě. Stěny budovy byly velmi krásně osvětlené a na střeše budovy plápolala ve větru australská vlajka. Byli jsme jediní, koho napadlo se v okolí potloukat a tak netrvalo dlouho a z budovy vyjel na kole hlídač, který rádoby “nenápadně” kolem nás kroužil. Mimo to jsme byli i pod dozorem hlídky, která budovu objíždí 24 hodin denně…a to nemluvě o desítkách kamer. Nezdrželi jsme se dlouho.

V sobotu ráno jsme si zašli na snídani v hotelu, kterou jsme měli v ceně pobytu, a než jsme vyjeli jižně na celodenní výlet do hor, zajeli jsme se podívat na českou ambasádu. Ta leží pár kilometrů z centra Canberry na kopci plném mezinárodních ambasád. Česká ambasáda je přízemní budova s fasádou z tmavých cihel a garážními vraty. Kromě vlajky ČR a EU, českého znaku vedle vchodních dveří, by ambasáda byla k nerozeznání od obytné vily. Cílovou stanicí pro nás bylo městečko Jindabyne vzdálené od našeho hotelu asi 170km, vedle kterého leží stejnojmenné jezero, kde jsme navštívili informační centrum, nakoupili pár suvenýrů pro příbuzné a sedli si na hrnek horkého čaje do vedlejší kavárny. Zatímco jsem se vypisovala na pohlednice, Matty objednal “malohubkový oběd”, čímž nám bylo pár krajíců italského chleba s třemi “pomazánkami” (z cizrny a sezamového oleje neboli “hommus”, druhá z červené řepy a třetí bylo bazalkové pesto s kousky parmazánu). Po malém posilnění jsme si udělali procházku k jezeru, kde se pod stromem pásli papoušci na semíncích a nenechali se rušit kolemjdoucími. Jezero mělo mrazivě chladnou teplotu a bohatě modrou barvu. Po té jsme nasedli do auta a zajeli do hor nejvýšše, kam jsme měli přístup, což bylo k lanovce. Matty očekával na zemi více bílé pokrývky než jen pár sněhově bílých hromádek na trávníku…tak si alespoň sáhnul na sníh, obešli jsme budovu s lanovkou a vyrazili směrem zpět do Canberry. Jelikož celý den bylo krásně jasno s oblohou bez mraků, a tak se nám jelo do hor i zpět velmi dobře. Již po pár ujetých kilometrech z Canberry mi bylo jasné, že se místní obyvatelé žijících na samotách živí prodejem ovčí vlny, protože stáda ovcí na pahorkatinách byla k vidění velmi často. K vidění však byla i kravská stáda, koně, ba dokonce i lamy. Všechen dobytek se spásal jen na zeleném málu, co ještě šlo v dálce vidět. Pozemky se nedají snad ani využívat k jiným účelům, protože většina jich má kamenný a skalnatý terén. Dopravní značky upozorňovaly misty na výskyt klokanů a wombatů, kteří se začali objevovat v okolí silnic, jakmile se začalo stmívat. Já jsem se začala obávat, aby nám nějaký přihlouplý klokan neskočil do cesty, a tak jsem s očima na šťopkách koukala, zda klokani pobíhaly v dostatečné vzdálenosti od silnice. Matty mi totiž vyprávěl, že dopravní nehody způsobené klokanem bývají i smrtelné. Prý se stávají dvě možné situace. První – lehčí – způsobí jen nemalé škody na přední části auta a to, když klokan skočí před auto. Druhou situací je, když klokan skočí na karosérii a proletí čelním oknem. To totiž většinou klokan přežije a jak se snaží dostat z auta, udrápe a uskáče k smrti člověka sedícího na předním sedadle. S vidinou podobného neštěstí jsem si raději dávala na klokany pozor. Po návratu do města jsme si zašli do centra koupit každý kebab, který jsme sdlábli na hotelu.

V neděli ráno byl Matty tak unavený, že ani nevstával se mnou k hotelové snídani…a tak jsem si na ni zašla sama a Mattymu jsem přinesla pár kousků ovoce. Na výlet na sever od Canbery jsme se vydali až někdy k poledni. Měli jsme v plánu udělat “trojúhelník” přes městečko Yass, Gunning, Breadalbane a zpět po břehu jezera George. Jelikož naše plánovaná trasa vedla po dálnici, ze které nebylo mnoho zajímavého k vidění, změnili jsme původní plán. Typickým znakem krajiny severně od Canberry byly zelené roviny, po kterých se jak pásl dobytek, tak bylo zřejmé, že pole používají lidé i k pěstování plodin. Do historického městečka Yass jsme jeli jinou trasou než po dálnici. To jsme si prošli, poslali prarodičům pohled a pak se vydali směrem k jezeru George, jehož plocha dle mapy nebyla malá…avšak podle skutečnosti žádná. Jezero bylo s největší pravděpodobnosti kompletně vyschlé, a tak se nám nabízel pohled jen na zelenou planinu, po které se v dálce páslo jen stádo krav. Po vodě nebyla ani známka, což nás velmi zklamalo, protože silnice vedla přímo po břehu očekávaného jezera. Rozhodli jsme se tedy zajet do nedalekého Gouldburn vyfotit se u Big Merino a natankovat. Patnáct metrů vysoká postava tohoto “Velkého Berana” má symbolizovat produkci ovčí vlny v lokalitě. Velký Beran přezdívaný místními Rambo má v přízemí malý obchod se výrobky z vlny. Návštěvníci mohou vylézt až do Rambovi hlavy a pohlédnout ven z jeho očí. Beran byl původně postaven k dálnici, avšak kvůli snížení návštěvnosti sochy byl v roce 2007 přestěhován k benzínové pumpě hned při příjezdu do města Goulburn.
U benzínky jsme si zašli na malé občerstvení a horký čajík. Krásná kavárna slibovala příjemné posezení do okamžiku, než se vedle nás posadila mladá rodinka se třemi malými caparty. Jen co dostali objednané jídlo, začalo neuvěřitelné utrpení v podobě trpění uřvané asi šestileté holky, která vydržela fňukat až do konce. Po té jsme se vrátili zpět na hotel, kde jsme si dali v hotelové restauraci velmi dobrou večeři.

Pondělí jsme před odletem zpět domů stihli obejít místa, která jsme chtěli. Snídani, kterou jsme s úspěchem zaspali, jsme si obstarali sami v obchodě po odhlášení z hotelu. Pak jsme se zajeli podívat do informačního centra s tím, že nám tam dají nějaké cenné informace. Vybrali jsme si pár letáků, které nás zaujali, koupili pár pěkných pohlednic, které jsem nikde jinde neviděla a vyjeli směrem na Nový parlamentní dům. Ten jsme si samozřejmě s několika desítkami dalších turistů prohlídli. Ač Matty něco málo o historii budovy věděl, uvítala bych v té době nějakého průvodce, který by nám řekl více. Pravdou je, že bychom pak nestihli se ještě podívat jinam…a plno informací se dá vyhledat i na internetu.  Nový parlamentní dům je opravdu nádherný jak navenek, tak i uvnitř. Po té jsme jeli mrknout na Starý parlamentní dům, kolem kterého jsme před pár dny projížděli za tmy. Před budovou, ze které je již od roku 1988 (přestěhování sídla zasedání vlády) Muzeum Demokracie, stojí Arboriginská ambasáda ze stanů. Člověka by zprvu napadlo, že se jedná o stany bezdomovců. Uprostřed “tábořiště” je betonový plácek pokrytý kresbami místních Aboriginců a naproti tomu se nachází malý ohýnek. O ten se starají od roku 1993 a nesmí uhasnout, protože nemají žádný jiný zdroj tepla. Ambasáda byla založena v roce 1972 za účelem upozornění australskou vládu za křivdy, kterých se dopustila na původních obyvatelích Austrálie. Důvodů je spousta, avšak hlavním motivem byla skutečnost, že byla Aborigincům zabrána jejich půda a omezena práva. Od roku 1992 je území trvale obývané Aboriginci, kteří tak dávají trpením horkých lét a mrazivých zimní nocí najevo, že vláda nebyla schopna od roku 1972 v jejich prospěch nic dělat a situaci řešit.
Jako poslední místo před odletem, jsme navšítili australský válečný památník – památník obětí obou světových válek. Srdcem památníku je kopule (Hala Vzpomínky), jejíž vnitřní stěny jsou pokryté jemnou mozaikou. Uprostřed na zemi leží vytesaný náhrobní kámen s textem “Neznamý Australan, který zemřel ve válce 1914 – 1918” , který symbolizuje všechny Australany zahynulé v 1. světové válce. Tři stěny směřující na východ, západ a jih typické obarveným sklem představují kvality australských vojáků a žen. Na dalších čtyřech zdí směřující na severozápad, severovýchod, jihozápad a jihovýchod jsou mozaikové obrazy námořníka, příslušnice armády, vojáka a letce. Mosaikové obrazy a skleněné vytrýny postav jsou z dílny jednorukého malíře nástěnných maleb, který za 1.sv. války přišel o pravou ruku a učil se dělat svou práci levou. Před Halou Vzpomínky je úzký dvůr s pamětní fontánkou obklopenou věčným ohněm a lemován postranními uličkami a rozmarýnovými keři jako symbol vzpomínání. Nad dvorem po obou stranách jsou vystavené bronzové tabule se jmény 102 tis. Australanů a Australanek zabití za světových válkách (západní obsahuje jména obětí 1.sv. války a východní tabule jména obětí 2. sv. války). Jména na tabulích jsou řazena abecedně (nikoliv podle řádů), protože za smrti jsme si všichni rovni. Příbuzní a přátelé mají možnost vložit květy vlčího máku do rýh vedle jmen. Každý den v době, kdy se památník zavírá vstupu veřejnosti, je tu obřad, kterých se návštěvníci mohou zúčastnit. Jeden z pořadatelů podá krátké vysvětlení a pak si poslechnou pamětní píseň.
Dále jsou tu dvě rozlehlé místnosti, ve kterých si návštěvníci mohou prohlédnout vykopávky, cenné malby, dochovalé zbytky letadel, vymodelované dobové situace (vojáci prodírající se bahenným terénem, střet válečných stran, lidé umírající na válečných polí, podmínky noclehování vojáků apod). A konečně zvenčí kolem budovy War Memorial jsou vystavené bronzové plastiky a sochy vojáků, obrovská námořní střelecká základna, bronzová pamětní deska s jednotlivými válečnými oddíly a historickými události.

Z pamětního místa jsme odjeli přímo na letiště, řádně odevzdali autko a řadili se k odbavení. Při procházení přes security jsem se snad na třikrát vracela přes pípací rám. Ač jsem u sebe neměla nic kovového kromě svetru se zipy, nakonec jsem zjistila, že pípaly moje boty s malými kovovými cvočky…Bylo mi záhadou, proč jsem nepípala, když jsem prošla ve stejném oblečení přes security na letišti v Brisbane a pak i přes security v parlamentním domě. Mike mi později vysvětlil, že se dá ten rám nastavit na různou intenzitu ochrany…a jak to tak bývá, letiště ani jiné instituce, kde se rám používá, mají nastavený jinak.
Zatímco jsme čekali na naše letadlo, které hlásilo odlet v 5:10, jsme byli světky tréninku policejního psa (černého labradora). Ten byl vedený policajtou ke každému rohu, každému koutu několikrát, zda nalezne bombu. Ač skupinka borců vedle nás šustily pytlíky od čipsů a pojídali nějaké jídlo z fast foodů, pes si jich ani nevšimnul. V úterý – den následující – se konalo zasedání parlamentu a někteří politici přilétali do Canberry již v pondělí odpoledne, tak letiště preventivně prohlídli, zda se někde neskrývá nějaké nebezpečí. V letadle nám stewardky podávaly večeři a do Brisbane jsme přiletěli v 7:30 díky zpožděnému odletu z Canberry.