Návštěva Československého klubu v Brisbane

Na pátek 28. 5. 2010 jsme se rozhodli s Mattym konečně zavítat do místního Československého klubu nedaleko od centra Brisbane. Donesla se k nám před delší dobou informace, že je v Brisbane klub Čechů a Slováků, kteří do Austrálie uprchli v době války v ČSSR. Dohledali jsme si i na internetu, že tomu tak opravdu je a dle fotek klubu jde hlavně o starší osazenstvo. Z toho důvodu se nám tam moc nechtělo, i když to byla možnost dostat se do kontaktu s nějakými Čechy.

Avšak za ten rok Matt zaslechl od svých pacientů, že má určitě cenu se do klubu někdy podívat. A tak jsme již měsíce mluvili o tom, že se tam podíváme. Otevřeno bývá jen každý pátek od 18ti hodin a ve speciální dny jako jsou české státní svátky a různé náboženské oslavy.

Ve čtrtek ráno jsem se tedy zmínila Mikovi a Matt Lyn, zda by nechtěli s námi jet do klubu na večeři. Slovo dalo slovo a hned ten den dopoledne jsem nažhavila telefonní linku a zarezervovala čtyři místa na večeři. Začala jsem mluvit samozřejmě anglicky, protože člověk nikdy neví, zda v Československém klubu nemají náhodou cizineckého zaměstnance. Paní v letech poznala dle mého přízvuku, že jsem z ČR a hned poznamenala, že na ni můžu mluvit česky.

Vzhledem k otevřených dveří od šesti hodin, jsme se domluvili, že vyzvedneme rodiče o půl šesté. Jak už je u nás zvykem, přijeli jsme si pro rodiče později, a tak jsme do klubu dorazili o půl sedmé. Klubovna se nachází kousek od hlavní silnice v lesích. Odbočili jsme s hlavní silnice na písčitou cestu lesem, kde po pár metrech jsme zahlédli kamennou branku se starým československým znakem. Kolem klubovny bylo pár nově vysazených stromků. Ty starší vysoké jehličnany však vypadaly velmi zdravě, díky kterým okolí nádherně vonělo. Zmínila jsem se svým společníkům o nádherné vůni místního lesu, který mi připomněl lesy na Vysočině u mých prarodičů. (Pozn.: Nebudete mi asi věřit, ale poprvé mi tu les voněl.) Nikdo z těch tří však nic necítil, a tak absolutně nechápali mé vychvalování čerstvého vzdoušku. Možná jsou jejich nosy městem tak zkažené, že nepoznají nádhernou čerstvou vůni lesa. Klubovna byla opravdu velká. Jelikož už něco málo po páté hodině se tu v dnešním období již hodně stmívá, ve čtvrt na sedm byla tma jako v pytli. Tím pádem fotka klubovny zvenčí by vám asi moc neřekla...snad jindy. Každopádně je to celkem velká budova, která vypadá jako společenská místnost českých táborů.

Jen, co jsme vešli dovnitř, hned jsem ohlásila příchod lidí od zamluveného stolu na mé jméno. Ta starší paní, se kterou jsem mluvila ve čtvrtek po telefonu, asi přeslechla jisté drobnosti a tak stůl pro nás čtyři byl zamluven na jméno Irena :-) Naštěstí mnohé stoly ani zamluvené nebyly, tak nebylo co řešit.
Klubovna byla velmi prostorná asi se padesáti místy k sezení u stolků. Okna jsou zahalena dlouhými záclonami a na stěnách visí malované obrazy českých koutů. Kousek od našeho stolu visel obrovský obraz Pražského hradu a Karlova mostu a naproti jemu Karlštejn. Po více motivech jsem očima moc nepátrala, protože už tak jsem si připadala jako v Jiříkově videní. Nad námi viseli znaky českého lva a moravsko-slezské orlice.
Místní návštěvníci klubu byly všech věkových kategorií. Kousek od nás seděla nějaká rodina, vedle nás si ke stolu posedali později důchodci a uprostřed místnosti seděla mladá rodinka s uřvaným capartem v kočárku. Osazenstva mísně přibývalo, i když asi polovina židlí byla stále prázdná v době, kdy jsme odcházeli. Za barem nás obsluhoval asi mladý chlápek, stravenky prodával velmi milý děda a polévku nalévala s jistotou jeho paní, kteří se již svým přízvukem prozradili, že jsou původem z ČR...a z podávacího okénka jsme viděli od našeho stolu na některé kuchtíky.
Přiznám se, že nevím, kolik z místních lidí bylo ryzích Čechů, protože všichni mluvili anglicky. Ač jsem s jistotou věděla, že naši obsluhující byli Češi, také jsem po celou dobu mluvila anglicky. Ono je přecejen neslušné bavit se s někým česky, zatímco ani jeden z mých společníků česky neumí.

Zprvu jsme si zašli koupit něco k pití - já jsem si s Lyn dala australské zázvorové pivo (nejsem si jistá, zda obsahuje nějaké minimální procento alkoholu, ale chuťově jde spíše o zázvorovou šťávu než pivo...nechápu, jak vůbec klasifikují pivo, protože to od alkoholu a pivové chuťě mělo ohromně daleko), Mike si koupil láhev Pilsner Urquell a Matty Budějovického Budvaru. Později Matty vyzkoušel ještě lahev Zubra, zatímco Mike zůstal věrný Plzni. Jelikož jsem přes den neměla ani oběd, nechtělo se mi moc dlouho posedávat u pití a pobídla ostatní, abychom si šli objednat večeři.
Paní Lída nám každému nalila po misce zeleninové polévky...pravé české polévky s kapustou, květákem a cibulkou. Hodně podobnou polévku vařívá moje babička. Lyn hned hádala ingredience, protože já opravdu netušila kromě druhu zeleniny, z čeho byla uvařená. Lyn mě hned poprosila, zda bych jí nezjistila český recept.
Jako druhý chod jsme si mohli vybrat ze čtyř variant, a tak jsme si každý dal něco jiného. Lyn si objednala vepřový řízek s bramborovým salátem, Mike pro změnu kuřecí řízek se stejnou přílohou, Matty si dal hovězí na houbové omáčce s knedlíkem a já kuře na paprice také se čtyřmi knedlíky. Ač schnitzel je tu všeobecně známý, Lyn se pozastavila nad tím, že se tu neděla vepřový řízek ale jen kuřecí. Bramborový salát s Mikem taky ochutnala poprvé...a moc jim chutnal. Matty si velmi pošmáknul na svém jídle. Hlavně knedlíky chválil, že byli lepší než v české restauraci v Sydney. Mám takový dojem, že tam tehdy dostal na talík knedlík koupený, zatímco tady v klubovně byly na sto procent podomácku vařené. Opravdu se povedly...jako od babičky. Lyn Mattymu z talíře kousek knedlíku ukradla, protože nevěděla, co to je. Když jsem kdysi Mattovi vyprávěla o české tradiční kuchyni, řekla jsem mu o knedlících a on dlouhou dobu rozhlašoval všude, že je to chleba. Až po té, co to ochutnal, ví, co to vlastně je. Lyn hned po ochutnání mi zase hlásila, co to asi obsahuje za ingredience :-) Pozn.: Opravdu se nedá uchodnout, že její nejoblíbenější televizní pořad je Master Chef (soutěžní pořad o vaření :-D) Mikovi Matt podal do talíře taky kousek knedlíku, aby ochutnal něco nového. Moje porce kuřete na paprice byla také vynikající, i když zdaleka nebyla taková jako od maminky. Kuřecí nožky byli velmi dobře propečené a knedlíky opravdu velmi čerstvé, že sály omáčku, jak to má správně být.
Ač jsem zprvu měla hlad jak vlk, po druhé porci už jsem měla opravdu dost...a to nás ještě čekal dezert, což byla překládaná buchtička se štrůdlovou jablečnou náplní. Lyn opět hned poznamenala, že těsto buchtičky je jiné, než se dá koupit v obchodě...a tak asi zase bylo podomácku dělané.

Celá večeře se vším všudy (kromě pití) nás každého stála jen 15 dolarů, což je cena, za kterou bychom se v žádné restauraci za takový peníz nenajedli. Za stejnou cenu by nás každého přišlo možná jen thajské jídlo na způsob fast-foodu, který si jednou za čas s Mattem koupíme a dáme pěkně v klidu doma. Lyn a Mikovi jsme pozváním udělali velkou radost a byli moc vděčni, že jsme je s sebou vzali na kukandu. Matty si na oko postěžoval, že já mu taková jídla nevařím. Upřímně řečeno některá česká jídla jsem již vařila, ale trávit denně tři hodiny vařením jednoho jídla se mi opravdu nechce. Navíc mnohé ingredience, co se do tradičních českých jídel dávají, nejsou zrovna nejzdravější. A tak Matty velmi dobře podotknul, že kdyby byl v ČR, že by z něj byl brzy otesánek. I když se tu taky dá velmi spekulovat o tom, že tady v Austrálii je tropické podnebí, zatímco v ČR většinou vládnou chladnější měsíce...tož Češi si potřebují udržovat teplým a trošku tučnějším jídlem.

Československá klubovna, večeře a společnost na nás udělali obrovský dojem. Kolem nás ani jeden Asiat nebo Ind, což byla opravdu příjemná změna. Obsluhující babička Lída s dědou byli velmi příjemní lidé, se kterým jsme se dali letmo do řeči. Při odchodu nás zvali, ať brzy zase příjdeme. Lyn se nezapomněla zmínit o tom, že konečně našli nějaké místo, které můžu navštívit, když se mi bude stýskat po domově. Po té ke mně dědeček přišel s tím, že na mě po celou dobu mohl mluvit česky. A to já zase, že mi angličtina nevadí a určitě je přijedeme zase navštívit....

Poslední den v práci

Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Zástupkyně ředitele, která byla najatá v říjnu 2009, mi předala v pondělí 3. května dopis s oznámením, že k 14. květnu se má pozice ruší kvůli nedostatku práce. Musím přiznat, že jsem to tušila a už začala hledat novou práci od druhé poloviny dubna. Finanční kompenzaci zástupkyně majitele vyřešila tak, že mi dala placený poslední týden s tím, že nemusím do práce, ale můžu se zaměřit na hledání práce. Já si však zjistila, že po roce na jedné pozici, má zaměstnanec právo na finanční kompenzaci placených čtyř týdnů. Naznačila jsem tedy v přítomnosti finanční koordinátorky a zástupkyně ředitele, že pokud by mi dala dopis o 3 týdny později, že bych dostala finanční kompenzaci, ale v mé situaci nedostanu vůbec nic. Na to mi přikývla a hned dodala, že mi tedy proplatí alespoň jeden týden navíc. Což při pohledu na bankovní výpis naštěstí opravdu splnila (pozn.: s tím se člověk v praxi moc často nesetká).

Poslední pracovní den začal opravdu podivně - nechuť do práce taková, že bych si raději vzala neplacený den volna než tam jít. A tak si říkám "ale co...poslední je hold poslední...nějak se to přežije". Do poledne přežívám. Mou židli si zabrala zástupkyně ředitele, což mi jasně ddalo najevo, že již mé místo prakticky neexistuje. A tak zasednu židli v manažerčině kanceláři jako již x týdnů je mým zvykem. Po svém obědě čekám, kdy za mnou přijde recepční Trish s prosbou o zvedání telefonů za ni po dobu její obědové pauzy. V posledním týdnu jsme byly z nějakého důvodu na ostré nože, a tak jsem naprosto nepochopila, když za mnou došla, obejmula mě a řekla mi, že jsem očekávaná v 1 hodinu v jídelně. Ať už mi to oznámila deset minut před jednou, přecejen si pro mě v 1 hodinu přišla. V jídelně byla sešlost pečovatelů, pečovatelek, managementu a dalších. Všichni posedávali a postavali podél zdí, zatímco já byla s jednou odcházející kolegyní požádána o zabrání místa uprostřed. Manažerka se chopila slova a hned se vyjádřila k našemu odchodu. Ač jsem neměla připravenou řeč, z fleku jsem všem kolegům a kolegyním řekla, co mi téměř rok sedělo na srdci. Pak mi manažerka předala dárečky, které jsem upřímně nečekala ani omylem. Zástupkyně ředitele ke mně přistoupila a předala mi nádhernou kytici...jen ten potřes jsem postrádala. Na mou počest se koupil kompletně celý čokoládový dort, do kterého se hned kolegové pustili. Nebyl nijak extra ozdobený (pouze na vrchu seděli dvě malé cukrové růžičky), ale byl tisíckrát již od pohledu lepší než koupený z obchodu, který si rozdělili kdysi k oslavě mých narozenin.

Den se blížil pomalu ale jistě ke konci a já se o půl čtvrté rozhodla obejít kolegy a rozloučit se s nimi. Zprvu jsem zašla za jedním starým pánem, kterému jsem jednou asistovala při telefonováním. Od té doby si mě pamatoval a když mě potkal, hned se se mnou pustil do řeči a opakoval se v komplimentech :-) Milý starý pán. Měla jsem potřebu za ním zajít a rozloučit se s ním. Nevím úplně jistě, zda mu došlo, co jsem mu říkala...ale aspoň pro sebe jsem měla lepší pocit, že jsem mu řekla sbohem. Paní zástupkyně ředitele mi nabídla, že mi dá dobré reference, když budu potřebovat a pokud nějaký známý bude hledat administrativního pracovníka, dá mi vědět. Manažerka pečovatelského domu mi vehnala taky pozitivní krev do žil příslovím "když se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou". A jako poslední bylo rozloučení s Trish.

Matt si pro mě do práce přijel ve 4 hodiny, a tak na mě čekal v autě, než jsem se dostala ven ze všeho toho rozlučování. Stalo se tak až o půl páté, kdy jsem vyšla ze dveří a Matty nikde. Naneštěstí jsem si zapomněla ten den doma mobilní telefon. Bohužel jsem nebyla schopna se ještě naučit zpaměti Mattovo číslo, a tak mě napadlo si najít svou složku a najít si tam jeho číslo. A aby té smůly nebylo málo, tak v místnosti s mou složkou zrovna manažerka dělala pohovor se zájemcem o práci. Tak jsem musela do poschodí, kam se mi opravdu moc nechtělo...Mishell samozřejmě nevěděla, kam kolegyně dala mou složku, a tak jsme jí volaly. Složku si prý odnesla manažerka k sobě do kanceláře, takže jsem šla zase do přízemí vyrušit manažerku od pohovoru. Před tím mě však napadlo podívat se předem, zda se Matty pro mě náhodou nevrátil. Bingo! Ptala jsem se Mattyho, kam mi odjel a on, že si musel do nedaleké lékárny pro kapky do očí. Samozřejmě mi volal a nechal zprávu na záznamové službě.

A tak jsem skončila v práci, kde jsem dostala téměř roční zkušenost v administrativě v Austrálii...a s tím se samozřejmě bude nová práce hledat snadněji. Jedny dveře se zavřely, aby se nové otevřely... :-)