V sobotu 28.11. jsme si s Mattem přivstali. Měli jsme v plánu vyrazit na sobotní výlet v pěti s tím, že vytáhneme Mattovo jetski a od mého šéfa si vypůjčíme další dvě. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se dohodli čtyři. A tak jsme Mattovo jetski nechali v garáži a vypůjčili si dvě rychlejší a mnohem úspornější ve spotřebě benzínu. Kolem 8:15 jsme nasedli do auta a jeli vyzvednout "vodní motorky" a Liama s Kate.
Předpověď počasí hlásila na odpoledne bouřky, což nás nezastavilo. Bylo pod mrakem, avšak teplota vzduchu přála vodním radovánkám. Ač se na nás sluníčko neusmívalo, natřeli jsme se od hlavy až k patě opalovacím krémem.
Pozn.: Na mapě je zvýrazněna trasa naší cesty- červeně cesta, kterou jsme se vydali k oceánu a hnědě cesta zpět k autu.
Jeli jsme do místa Jacob Well, kde jsme nasedli na jetski a vyrazili. Vodní vozidla byla snad jen rok stará, takže jízda s nimi byla suprová...plynulá a super rychlá (až 120 km/h). Zprvu jsme jeli trochu na sever a pak na jih ke Gold Coastu. kde jsme projeli úžinu, která nám otevřela cestu na oceán. V oceánu jsme chvíli pozorovali dva borce, co vyskakovali s jetski na oceánských vlnách. Jelikož oceánské vlny byly mnohem dravější, moc jsme se nezdrželi a jeli zpět úžinou do bezpečnějších vod.
Zastavili jsme se na čtyřech místech ostrova South Stradbroke. Při první zastávce jsme se zakousli každý do jablka, která jsme si s sebou vezla. Zatímco Matt s Liamem a Kate plánovali, kam se pojedeme podívat, vydala jsem se na průzkum pláže s foťákem v ruce. Našla jsem pár dír v písku vyhloubané malými a většími kraby, žraločí výtrus a plno mořských řas. Když jsem se blížila vyfotit jeden velmi krásný pohled na pláž, zaslechla jsem intenzivnější pískot ptáka pluver. Už už jsem mačkala spoušť foťáku, když tu se nade mnou velmi nízko vznášel ta děsivě hvízdající poletucha. Hned jsem si uvědomila, že jsem mu asi vkročila do jeho teroteria nebo má poblíž hnízdo s malými. Rychlostí blesku jsem vstala a vrátila se k Mattovi. Ten mi s Liamem řekl, že jsou ptáci, co si hodně chrání území, ale že neublíží...jen děsí nálety. Jelikož Kate prošla tím samým místem, kde jsem se já snažila ukořistit pěkný snímek, a pták na ni nedorážel, nedalo mi to a zkusila jsem to znovu. Čím blíže jsem se však dostávála, tím důrazněji pták hvízdal. Nevzdala jsem to, dokud se zase nevznesl...to jsem se zase rozběhla k Mattovi do bezpečí. Zkusila jsem to ještě potřetí, kdy mi Liam ukázal, že musím jít proti němu a dát mu tak najevo, že se jej nebojím. Počtvrté jsem to už nezkusila...za to mi ta fotka opravdu nestála. Než jsme zase vyjeli na moře, nakrmili jsme místního racka, co kolem nás mlsně chodil a doufal, že ukořistí nějakých pár drobků krekrů. Ještě se kolem projeli dva borci na závodních člunech, u kterých bylo velmi zřejmé, že byly závodní, protože se jejich čumáky zvedli do maximálního úhlu 50 stupňů.
Předala jsem Liamovi foťák, ať nás při jízdě vyfotí. Když jsme zastavovali, abychom si foťák předali a pro změnu vyfotili Liama a Kate, naklonila jsem se opačným směrem než Matt a jetski nás oba shodilo do vody :-D Voda bylo krásně teplá, a tak mi pád samotný ani nevadil. Jakmile jsem se vynořila nad hladinu, uvědomila jsem si, že ve vodě je pánem žralok, a hned jsem se drásala zpět na jetski. Matt si po pádu více uvědomoval, že mu spadly do vody sluneční brýle, a tak moc nechvátal z vody ven. Brýle se bohužel ponořily dříve, než je Matt stačil najít. Liam foťákem zachytil okamžik, kdy už jsme byli ve vodě...
Další zastávka byla téměř u Gold Coastu, abychom se znovu namazali opalovacím krémem. Podívám se ke svým nohám a co nevidím...kousek ode mně se vznášela medúza. Trošku podezřele se převracela ve vodě. Dle více znalých byla nejspíš mrtvá.
Kolem 14. hodiny jsme zastavili v jednom resortu Tipplers na oběd. Byla to malý bar, kde jsme se posilnili "párečkovo-salátovým menu" a jeli zase dál. Chvíli jsme projížděli místa, která bylo velmi mělká. Projeli jsme kolem jedné lodě, která stála na písku. Chlapík "námořník" se nejspíš zastavil k rybaření a ve chvíli odlivu mu došlo, že bude muset na místě čekat hodiny, než dojde k přílivu a on se bude moci vrátit z rybaření domů...i to se stává :-) Co se ale obyčejně nestává je, že potkáte jetski zaseknuté celé na písku. Dva chlapíci s klučinou se zadrhli s jetski na maličkém "ostrůvku", a tak vytáhli lopaty a kopali cestičku k vodě. Snažili jsme se přijít na to, jak se jim to mohlo stát, protože udice s sebou neměli, abychom mohli odhadovat stejnou situaci jako u pána s lodí. My sami jsme se dostali do vod, kde nám na moment s jetski tryskala zkalená voda...a tak jsme byli hodně opatrní, abychom se někde nezasekli.
Poslední zastávka byla na místěvzdáleném asi jen 15 minut jízdy zpět k autu. Byla to kus pláže, která bývá obyčejně pod vodou...písek byl tmavší s velkým množství děr vyhloubaných malými krabi. Vyhrabaný písek v podobě kuliček tvořil na pláži povrch, po kterém když jsme se procházeli, měli jsme pocit, že jdeme po koberci....moc příjemný...do doby, než jsem se za sebou ohledla a řekla si, jak se krabíci nadřou prací na tvoření kuliček a my jim je sešlápneme zpět do děr :-D Kromě krabích domečků jsme se procházeli i po místě plném menších a větších dolíků. Ani jsem se nestačila sama zamyslet nad jejich původem, než mi Liam prozradil, že jsou od rejnoků, kteří polehávají na dnech vod. Úžasné! Ta možská potvůrka by vás při své malé či větší velikosti usmrtila jako slavného krokodýlího muže Steva Irwina a vy se jim teď samou drzostí dovolujete procházet v postelích. Delším putováním jsme se dostali k písečné duně, na kterou když jsme vylezli, nám dovolila nádherný pohled na oceán na druhé straně ostrova. Písek byl tak jemný, že při lehkém větru jste na nohách cítili převalující se písek. Bylo to místo, které si jistě ještě dlouho budu pamatovat. Člověk by byl schopen uchýlit se do stínu slunečníku, roztáhnout si deku a strávit celý den relaxováním s knihou v ruce nebo koukáním na místní scenérii jako na obrázek.
Tím náš výlet končil. Bylo téměř 16h, když jsme se vrátili k autu...naložili jetski na vozíka zajeli na benzínovou pumpu domplnit palivo. Motor je u jetski 70ti litrový. Za celý náš výlet, který dohromady udělal přibližně 100 km, jsme spotřebovali u každého jen čtvrtinu. Dotankovali jsme nádrže dohromady za pouhých 40 dolarů a vezli je zpět k majiteli. Ač slunce se na nás za celou dobu výletu ani nepodívalo, trochu jsme si s Kate spálili stehna...člověk se nestačí divit, jak je australské slunce zákeřné. Pokud u mě doma platí "mazat se", tady v AU ne nezbytné "mazat se, mazat se, mazat se".
Ač jsme byli všichni unavení, slaní a ulepkaní, výlet jsme si perfektně užili!!!
Čtyři dny v Sydney
S Mattem jsme se rozhodovali asi dva měsíce před výletem, kdy by bylo nejlepší navštívit Sydney. Dostali jsme totiž svatební dárek od Mattova profesora dvě vstupenky na slézání Harbour Bridge. Jelikož platnost poukázek byla do konce roku 2009 a přicházející léto se nehrozí jen v Brisbane, tak jsme se rozhodli pro listopad...pro období, kdy v Sydney je teplo na pěknou dovolenou a zároveň ne příliš pro lezení na most.
Oba jsme si vzali dva dny volna, abychom si tak mohli užít prodlouženého víkendu. Let do Sydney jsme si naplánovali na čtvrtek 19.11. po práci v 6:45. Matt končil v práci v poledne a já o dvě hodiny dříve než bývá zvykem. Sbalili jsme si svých pár švestek a nechali se taťkou odvést na letiště s dostatečným přestihem. Letěli jsme místním menším letadlem společnosti Quantas, ve kterém nám servírovali indickou velmi chutnou večeři - kuřecí kormu s rýží zpestřenou hráškem a mrkví (mňam). Jako malý dezert jsme dostali pár krekrů s kouskem sýra. Let trval něco málo přes hodinu, ale díky místnímu posunutému času o hodinu dopředu jsme se v Sydney ocitli kolem 9. hodiny. S vidinou čekání v zástupu cestujících na taxi, jsme odhadovali náš příjezd do hotelu ještě o hodinu později....což se ale nestalo. Měli jsme štěstí. Zrovna kolem nás prošel soukromý taxikář s nabídkou, že nás vezme do města. Vyhlédnul si k nám ještě jednoho cestujícího z Melbourne a vyrazili jsme. Jeli jsme zkratkou, kterou taxikáři většinou nevyužívají, protože je použití daného úseku stojí pár dolarů. Pan taxikář byl Ind (jako všichni taxikáři v Sydney) s tím rozdílem, že byl velmi přátelský, slušný a ochotný. (Pozn.: ono je totiž všeobecně známo, že taxikáři se s vámi normálně nebaví, pustí rádio, a nebo v horším případě zapnou vysílačku a baví se s parťáky indicky po celou dobu vaší jízdy). Pan taxikář si účtoval o pár dolarů více, za cenu rychlejší, pohodlnější a bezpečnější jízdy, než by udělal obyčejný taxikář. Tentokrát jsme zůstali v hotelu Novotel v oblasti Darling Harbour. Díky plánovaným čtyřem přespání jsme dostali discount 25% z celkové ceny...neber to :-) Hotel disponoval jak bazénem, tak i posilovnou.
V pátek ráno jsme si díky roletám, které nepropouštěli ani sebemenší světlo zvenku, pospali až téměř do poledne. Vzhledem k zamluvenému lezení na Harbour Bridge v 16:20, jsme se vypravili hned po probuzení daným směrem. Cestou městem jsme se stavili v knihkupectví, kde se Matt zeptal po jedné psychologické knize, která právě vyšla a není v Brisbane nikde k sehnání. Měli ji...při pohledu na velkou knihu v červených deskách vážící něco kolem čtyř kil se Mattovi rozzářili oči nadšením. Jelikož jsme byli však na cestě z hotelu do města, smířil se s tím, že knihu si odnese v jiný den.
Teploměr ukazoval 31 stupňů a obloha se začínala k odpoledni čím dál více kabonit. Kolem 16. hodiny začalo hřmět a poprchávat. Byli jsme však ujištěni, že na most se nevydáme díky přípravám dříve jak v 17h...a že snad do té doby se bouřka přežene.
K našemu štěstí se tak skutečně stalo. Již ve 4 hodiny odpoledne jsme čekali, až naše skupinka přijde na řadu. Odbilo 16:20 a objevila se paní asistentka, která nás pozvala do místnosti, kde jsme vyplnili a podepsali formulář. Pak nás zavedla do místnosti, kde nám byly přiděleny obleky...plátěný "pytel", do kterého se člověk navléknul celý. Ačkoliv mně přiřazený oblek byl dostatečně dlouhý, měl kratké nohavice a dlouhý vrchní díl. V domění, že mají jiný mně lépe padnoucí, jsem si jej nechala vyměnit. Bohužel jsem dostala stejně dlouhý, avšak mnohem širší...mno, co už. Byl nám představen Eric - náš průvodce po mostě - který nás před výstupem zavedl do haly, kde na nás navěsil nejrůznější doplňky. Začalo to širokým pásem na jištění, sluchátky a rádiem, kšiltovkou, bundou odolnou proti dešti a končilo to kapesníkem, který jsme si každý zavěsili na zápěstí a zlehka navlhčili na lehké osvěžení čela. Celý přípravný proces měl řád a odehrával se v krásných prostorách v budově pod mostem.
Ve skupince nás bylo pět statečných...my a dvě holčiny z L.A. a jeden starší chlapík z Londýna, jehož manželka nerada cestuje, a tak se vydal do Austrálie sám. Prošli jsme se tunelem, kde nás Eric zavěsil na zajišťovací kovovou trubku, která byla natažená po celé pěší dráze na mostě. Jen co jsme vyšlápli na most, zahlédli jsme pod sebou prohánějící se dva králíky či zajíce. Matt tvrdil, že byli divocí, ale já bych je podle bílo-černých fleků po srsti typovala spíše na králíky, co dědovi utekli z králíkarny. Tak či onak...kdo by v centru Sydney očekával tato zvířata hrabající si důlky a polehavající ve stínu.
Na most jsme se vydali opravdu někdy kolem 5té hodiny. Hřmění mezitím přešlo, takže nebylo již čeho se obávat. Po celé době lezení na mostě jsme si jen kontrolovali karabinku, která se občas zasekávala v podpůrných bodech dráhy. Upřímně řečeno já s tím jišticím "ocáskem" opravdu zápasila, poněvadž byl o hodně níž než můj pas. Trasa byla hlavně po schodech...zprvu vyší a čím výše jsme lezli, tím se schody snižovali, až jsme chodili místy jen po vyvýšených plošinách. Trasa byla většinou bez problémová...kromě asi čtyřech místech, kterými jsme se museli velmi opatrně protáhnout. Bylo tam však více míst, kde byla potřeba se hluboce sklonit. Místa, kde by se lidé mohli uhodit, byla vypolstrována molitanovými polštáři.
Během výlezu na vrchol mostu, začalo poprchávat, a tak jsme byli nuceni si vybalit bundy pro ochranu rádií. Mně osobně by nevadilo, kdyby se to mé náhodou rozbilo, protože mi díky ní Eric řval po celou dobu do uší. Ostatním taky, ale ti z toho skřehotání alespoň něco měli...já jen některé části jako třeba to, že:
Píše se sobota 21.11.09 - den, kdy jsme po probuzení sešli do hotelové posilovny. Po poledni jsme se vykoledovali do města - na Paddyho trh v čínské čtvrti. Paddyho trh se nachází v rozleh
lé dvoupatrové cihlové budově s vysokým stropem. Spodní část trhu je labirint, kde si připadáte jak na veletrhu...stánek vedle stánku se zbožím až ke stropu. Procházíte uličkami a přemýšlíte, kolikrát jste již ta rádoby australská trička viděla. V přízemí seženete všehochuť zboží - oblečení, suvenýry, oříšky nejrůznějších příchutí, sladkostí, hraček a jiných kýčovitostí. Jelikož teplota vzduchu se v prostorách blížila k 35ti stupňům, rozhodli jsme se podívat do klimatizovaného patra.
Jen co se nám povedlo vyšplhat do patra, už už na nás mává Číňan, abychom se nechali svěřit do jeho rukou a dopřáli tělům masáž zad, ramen či hlavy. Na celý byznis koukám opravdu nedůvěřivě...koutek v obchodním centru, kde všude kolem prochází lidi, a tam na malých "bobcích" sedí lidi nechávající si bušit a tlačit do ramenou. Číňanovi mé váhání nedá a ukáže na tabuli s nápisem 1 minuta masáže zdarma...Co ztratím jednou minutou svého volného času. Zatímco Matt si už řekne o masáž ramenou a po té i hlavy, já po první minutě vím, že já nechci ani jedno...a to ani zdarma. Při ruchu kolemjdoucích lidí jsem si masáž nedokázala užít, a tak jsem na Matta počkala. Matt si čínskou masáž nemohl vynachválit, jak mu pomohla od začínající bolesti hlavy. Po té jsme vpluli do obchůdku s krásnými australskými věcmi, kde jsem počídila pár neobvyklých dárečků pro mé nejbližší.
Po projití trhem jsme si před trhem ukočistili jednu lavici a z batohu vytáhli proteinové tyčink
y. Nad námi se tu a tam projela šalina nad zemí neboli tzv. monorejl /monorail/. Tyto tramvaje vypadající jako malá Pendolina se projíždějí nad lidmi a klasickou pozemní dopravou jen jedním směrem a zastavují v nedaleké tubusové zastávky.
Jelikož jsme měli na 6tou hodinu zamluvený stůl v české restauraci, vydali jsme se směrem k hotelu, kde jsme se na večeři s přáteli přichystali. V 5:45 nás bílý taxík zavezl na začátek Kellettové uličky, kde jsme se rozhodli restauraci sami najít. Prošli jsme kolem řady lacinných domů, až jsme došli ke stylové budově s nápisem "Prague". Při otevírání dveří si všimnu plakátu psaného v češtině...wau, jak vzrušující...po roce vidím v Austrálii něco česky napsaného :-D 
Za recepčním stolkem stojí vysoká krásně oblečená slečna, na kterou chvilku zírám a přemýšlím, zda jí řeknu o zamluvený stůl v angličině nebo v češtině...a tak se přiblbě česky zeptám, zda mluví česky. Slečna mi odpoví tak, že už vím...a posadí nás s menu ke stolku u vchodu na terasu. Zatímco oba už dávno máme vybráno s předstihem dle menu na internetu, přemýšlíme co k pití. Já že marně hledám kofolu, se odhodlám alespoň k lahvové Plzni. Matt ji již dříve ochutnal, a tak si dává čepovaný Gambrinus. Později si dal i Krušovice, které mu ani nechutnaly jako pivo. Za chvilku dorazí naše srbská kamarádka Dani s Goramen. Dani si nechá ode mně poradit a dává si pečenou kachnu s knedlíky a zelím. Goran se do typicky českého jídla nežene - šnicl se zeleninou.
Ani nevím, jak dlouho jsme na jídlo čekali, protože jsme si měli o čem povídat a času jsme měli hromadu...Áááá, už se nám to nese. Přede mnou přistaje gulášová polévka v bochníčku chleba a Matt kulí oči na českou porci svíčkové s 6ti knedlemi, kterou prý nemá šanci sníst. Ač jsem Mattovi nabízela
ochutnání mé báječné gulášovky, nedal si říct, protože si šetřil místo v břiše na to své. Tak či onak ji i s pivem nezvládl sníst a nechal jeden knedlík v hromadě omáčky. Svíčková se kuchaři opravdu hodně dobře povedla...a kachní masíčko na Danině talíři se krásně loupalo a zelí chutnalo výborně. Ceny za všechna česká jídla jsou průměrné - od 18 do 25 dolarů za hlavní jídlo. Když si uvědomíte, že je to jediná česká restaurace a téměř v srdci Sydney, dá se říct, že jsou levná. Pivo vzhledem k dovozu již za 7 dolarů není
nejlevnější, ale české...kvalitnější než australská pivní limonáda.
Dohromady se vším všudy nás obsluhovali dvě číšnice a jeden číšník. Obzvlášť jedna číšnice věděla, že umím česky, a tak se domlouvala především se mnou.
Po výborné večeři nás vzala Dani Mercedesem na objížďku centra. Dvakrát jsme se ocitli na "populární" King Cross Street ochomítajícími se drogovými dýlery, postávajícími prostitutkami, kluby nabízející sny tisíce a jedné noci, obchody s erotickým zbožím a x dalších podivných klubů. Že jsme ale projížděli dříve, než opravdový noční život v ulici začíná, shlédli jsme jen davy lidí tlačící se do klubů, holčiny oděny v odvážně nehezkých šatech, předvádějící se borce v autech...a švába lezoucí u kraje chodníku. Matt měl tuto ulici zapamatovanou jako jednu z těch, které by se měl vyhýbat kvůli nepříjemnostem, do kterých by se tu kolemjdoucí mohl nechtěně dostat. Dani ho ale ujistila, že už roky tomu tak není...ač se tu zdržují podivní individua, není nebezpečná...i když pozor na osobní věci si musíte dávat všude.
Jízda z Dani byla spanilou. Připadalo mi, že život ve městě ji vehnal živou krev do žil. Zatímco naše pánská společnost sedící na zadních sedadlech byla naprosto zticha, já se nestačila popadat chvílemi za břicho, jaká byla s Dani vepředu sranda. To šídlo za volantem v jednu chvíli zesilovalo hudbu a pělo píseň srbskou, ve druhé minutě pískalo po pěkně oblečených holčinách a dotřetice opakovalo do zblbnutí "put two dolars in the hole" z nějaké činohry, ve které hrála pár let zpět. A při tom všem bravurně kličkovala sydneyskými ulicemi. Škoda jen, že se pánům nechtělo jít někam zapařit :-(...hopefully someday, Danisek.
Nedělní počasí je peklem v nebi. Teploměr ukazuje přes 40 stupňů, což už jsme na Den Austrálie v lednu jednou zažili. Jenže toto rádoby ještě jarní počasí je trochu jiné. Fouká vítr, který kdyby nefoukal, udělal by lépe, protože díky tomu je vám ještě více teplo...jako když v létě otevřete vyhřátou troubu.
Dani nám v sobotu večer nabídla, že by nás vzala na exkurzi po Sydney. Matt se však rozhodl nechat nás holky projíždět městem ve dvou. Zatímco mě Dani vzala na Bondi Beach, ke katedrále a do parku, Matt si konečně zašel koupit svou vytouženou Červenou knihu, do které se po té na hotelu začetl...prý pro psychologii má ohromnou cenu. Pověděl mi o tom, že byla psána 19 let a pak uzavřena v bance po více jak 50 let. Potomci slavného psychologa se rozhodli knihu přeložit a vydat veřejnosti. Polovina knihy je v psaná v němčině a latině doprovázena obdivuhodnými obrázky a druhá část je anglický překlad. Matt koupil druhý den ještě jeden výtisk pro svého profesora.
Pondělí 23.11.- den odletu - mezi námi řečeno "ještěže tak". Den začal pro mě slibně...čas, který 
Matt věnoval delšímu spánku, jsem já věnovala mučení se v posilovně. Po té jsme si zabalili zavazadla a uložili je v hotelové úschovně. Včera přes 40 stupňů a dnes pouze 20, zamračeno, větrno a ještě to vypadá na déšť...super.
První pracovní den jsme hned od víkendových rozeznali...lidi, kam se podíváš. Připadala jsem si jako turistka v Praze. Do toho hustý dopravní provoz a dělníci opravující fasády budov. Měli jsme původně v plánu si zajít k Harbour Bridge vybrat poukázku na výhled a udělat tak pár fotek, ale vzdali jsme to s tím, že příště. Vzhledem k tomu, že jsem byli časově omezeni odletem letadla, vydali jsme se na Sydney Tower - nejvyšší budova v Sydney. Po zaplacení hříšných 50 dolarů za oba nás paní čekají
cí před výtahem vyfotila, aniž by nám řekla důvod. Výtah nás vyvezl do výšky cca 290 metrů, kde se nám nabídl výhled na velkou část města (zdaleka ne celé město). A to bylo vše...zklamání obrovské, jen jsme se to neodvažovali říct jeden druhému nahlas. Sjeli jsme do přízemí, kde se nás chlapík snažil obrat o dalších 35 dolarů za CD s naší fotkou. "To si děláš srandu, maníku!!!" Odmítneme a odcházíme se slovy "už nikdy více".
Stavíme se cestou na hotel do knihkupectví pro další 4kilový červený zázrak. I já si vytáhnu z pultu něco pro sebe, co si pak pročítám při čekání na taxi v hotelu. Taxi nás veze na letiště ve 3 hodiny a ve 4 už jsme v oblacích. Cestou letadlem jsme ztratili jen 30 minut času kvůli pro nás posunu času o hodinu zpět. Pan steward nám v rámci svačiny na palubě rozdal každému jakousi bulku se slaninou, sýrem a vejcem, která moc lidem nevoněla. Já se pokusila přečíst z obalu nutriční hodnoty, které raději ani nešly vidět. Ještěže alespoň jablko měli pro zájemce. V Brisbane 32 stupňů...ano, jsme doma...a zítra už zase do práce. Néééé!
- stavba mostu si vyžádala 16 lidských životů,
- kámen pro stavbu podpůrných pilířů byl dovážen a sekán do obrovských krychlí, které byli velmi pravidelně poskládány na sebe. Dovážena z Anglie byla i většina oceli, ze které je most postaven.
- nejnižší body mostu jsou ve výšce cca 50 metrů a nejvyšší bod mostu cca 135 metrů nad hladinou kanálu, čímž se stal nejvyšším mostem na světě...Most váží cca 39 tis. tun.
- most byl dokončen v roce 1932, kdy měli dělníci problémy se spojením obou částí mostu uprostřed, kde se jim "rozjížděl"
- silnice vedoucí přes most měla původně 4 pruhy, které nestačili místnímu dopravnímu provozu a tak jej rozšířili o pruh pátý. A tak se přes most prohání jak auta ve čtyřech pruzích, tak i monorejl a cyklisti i chodci.
lé dvoupatrové cihlové budově s vysokým stropem. Spodní část trhu je labirint, kde si připadáte jak na veletrhu...stánek vedle stánku se zbožím až ke stropu. Procházíte uličkami a přemýšlíte, kolikrát jste již ta rádoby australská trička viděla. V přízemí seženete všehochuť zboží - oblečení, suvenýry, oříšky nejrůznějších příchutí, sladkostí, hraček a jiných kýčovitostí. Jelikož teplota vzduchu se v prostorách blížila k 35ti stupňům, rozhodli jsme se podívat do klimatizovaného patra.
Jen co se nám povedlo vyšplhat do patra, už už na nás mává Číňan, abychom se nechali svěřit do jeho rukou a dopřáli tělům masáž zad, ramen či hlavy. Na celý byznis koukám opravdu nedůvěřivě...koutek v obchodním centru, kde všude kolem prochází lidi, a tam na malých "bobcích" sedí lidi nechávající si bušit a tlačit do ramenou. Číňanovi mé váhání nedá a ukáže na tabuli s nápisem 1 minuta masáže zdarma...Co ztratím jednou minutou svého volného času. Zatímco Matt si už řekne o masáž ramenou a po té i hlavy, já po první minutě vím, že já nechci ani jedno...a to ani zdarma. Při ruchu kolemjdoucích lidí jsem si masáž nedokázala užít, a tak jsem na Matta počkala. Matt si čínskou masáž nemohl vynachválit, jak mu pomohla od začínající bolesti hlavy. Po té jsme vpluli do obchůdku s krásnými australskými věcmi, kde jsem počídila pár neobvyklých dárečků pro mé nejbližší.
Po projití trhem jsme si před trhem ukočistili jednu lavici a z batohu vytáhli proteinové tyčink
y. Nad námi se tu a tam projela šalina nad zemí neboli tzv. monorejl /monorail/. Tyto tramvaje vypadající jako malá Pendolina se projíždějí nad lidmi a klasickou pozemní dopravou jen jedním směrem a zastavují v nedaleké tubusové zastávky.
Jelikož jsme měli na 6tou hodinu zamluvený stůl v české restauraci, vydali jsme se směrem k hotelu, kde jsme se na večeři s přáteli přichystali. V 5:45 nás bílý taxík zavezl na začátek Kellettové uličky, kde jsme se rozhodli restauraci sami najít. Prošli jsme kolem řady lacinných domů, až jsme došli ke stylové budově s nápisem "Prague". Při otevírání dveří si všimnu plakátu psaného v češtině...wau, jak vzrušující...po roce vidím v Austrálii něco česky napsaného :-D 
Za recepčním stolkem stojí vysoká krásně oblečená slečna, na kterou chvilku zírám a přemýšlím, zda jí řeknu o zamluvený stůl v angličině nebo v češtině...a tak se přiblbě česky zeptám, zda mluví česky. Slečna mi odpoví tak, že už vím...a posadí nás s menu ke stolku u vchodu na terasu. Zatímco oba už dávno máme vybráno s předstihem dle menu na internetu, přemýšlíme co k pití. Já že marně hledám kofolu, se odhodlám alespoň k lahvové Plzni. Matt ji již dříve ochutnal, a tak si dává čepovaný Gambrinus. Později si dal i Krušovice, které mu ani nechutnaly jako pivo. Za chvilku dorazí naše srbská kamarádka Dani s Goramen. Dani si nechá ode mně poradit a dává si pečenou kachnu s knedlíky a zelím. Goran se do typicky českého jídla nežene - šnicl se zeleninou.
Ani nevím, jak dlouho jsme na jídlo čekali, protože jsme si měli o čem povídat a času jsme měli hromadu...Áááá, už se nám to nese. Přede mnou přistaje gulášová polévka v bochníčku chleba a Matt kulí oči na českou porci svíčkové s 6ti knedlemi, kterou prý nemá šanci sníst. Ač jsem Mattovi nabízela
ochutnání mé báječné gulášovky, nedal si říct, protože si šetřil místo v břiše na to své. Tak či onak ji i s pivem nezvládl sníst a nechal jeden knedlík v hromadě omáčky. Svíčková se kuchaři opravdu hodně dobře povedla...a kachní masíčko na Danině talíři se krásně loupalo a zelí chutnalo výborně. Ceny za všechna česká jídla jsou průměrné - od 18 do 25 dolarů za hlavní jídlo. Když si uvědomíte, že je to jediná česká restaurace a téměř v srdci Sydney, dá se říct, že jsou levná. Pivo vzhledem k dovozu již za 7 dolarů není
nejlevnější, ale české...kvalitnější než australská pivní limonáda.
Dohromady se vším všudy nás obsluhovali dvě číšnice a jeden číšník. Obzvlášť jedna číšnice věděla, že umím česky, a tak se domlouvala především se mnou.
Po výborné večeři nás vzala Dani Mercedesem na objížďku centra. Dvakrát jsme se ocitli na "populární" King Cross Street ochomítajícími se drogovými dýlery, postávajícími prostitutkami, kluby nabízející sny tisíce a jedné noci, obchody s erotickým zbožím a x dalších podivných klubů. Že jsme ale projížděli dříve, než opravdový noční život v ulici začíná, shlédli jsme jen davy lidí tlačící se do klubů, holčiny oděny v odvážně nehezkých šatech, předvádějící se borce v autech...a švába lezoucí u kraje chodníku. Matt měl tuto ulici zapamatovanou jako jednu z těch, které by se měl vyhýbat kvůli nepříjemnostem, do kterých by se tu kolemjdoucí mohl nechtěně dostat. Dani ho ale ujistila, že už roky tomu tak není...ač se tu zdržují podivní individua, není nebezpečná...i když pozor na osobní věci si musíte dávat všude.
Jízda z Dani byla spanilou. Připadalo mi, že život ve městě ji vehnal živou krev do žil. Zatímco naše pánská společnost sedící na zadních sedadlech byla naprosto zticha, já se nestačila popadat chvílemi za břicho, jaká byla s Dani vepředu sranda. To šídlo za volantem v jednu chvíli zesilovalo hudbu a pělo píseň srbskou, ve druhé minutě pískalo po pěkně oblečených holčinách a dotřetice opakovalo do zblbnutí "put two dolars in the hole" z nějaké činohry, ve které hrála pár let zpět. A při tom všem bravurně kličkovala sydneyskými ulicemi. Škoda jen, že se pánům nechtělo jít někam zapařit :-(...hopefully someday, Danisek.
Nedělní počasí je peklem v nebi. Teploměr ukazuje přes 40 stupňů, což už jsme na Den Austrálie v lednu jednou zažili. Jenže toto rádoby ještě jarní počasí je trochu jiné. Fouká vítr, který kdyby nefoukal, udělal by lépe, protože díky tomu je vám ještě více teplo...jako když v létě otevřete vyhřátou troubu.
Dani nám v sobotu večer nabídla, že by nás vzala na exkurzi po Sydney. Matt se však rozhodl nechat nás holky projíždět městem ve dvou. Zatímco mě Dani vzala na Bondi Beach, ke katedrále a do parku, Matt si konečně zašel koupit svou vytouženou Červenou knihu, do které se po té na hotelu začetl...prý pro psychologii má ohromnou cenu. Pověděl mi o tom, že byla psána 19 let a pak uzavřena v bance po více jak 50 let. Potomci slavného psychologa se rozhodli knihu přeložit a vydat veřejnosti. Polovina knihy je v psaná v němčině a latině doprovázena obdivuhodnými obrázky a druhá část je anglický překlad. Matt koupil druhý den ještě jeden výtisk pro svého profesora.
Pondělí 23.11.- den odletu - mezi námi řečeno "ještěže tak". Den začal pro mě slibně...čas, který Matt věnoval delšímu spánku, jsem já věnovala mučení se v posilovně. Po té jsme si zabalili zavazadla a uložili je v hotelové úschovně. Včera přes 40 stupňů a dnes pouze 20, zamračeno, větrno a ještě to vypadá na déšť...super.
První pracovní den jsme hned od víkendových rozeznali...lidi, kam se podíváš. Připadala jsem si jako turistka v Praze. Do toho hustý dopravní provoz a dělníci opravující fasády budov. Měli jsme původně v plánu si zajít k Harbour Bridge vybrat poukázku na výhled a udělat tak pár fotek, ale vzdali jsme to s tím, že příště. Vzhledem k tomu, že jsem byli časově omezeni odletem letadla, vydali jsme se na Sydney Tower - nejvyšší budova v Sydney. Po zaplacení hříšných 50 dolarů za oba nás paní čekají
cí před výtahem vyfotila, aniž by nám řekla důvod. Výtah nás vyvezl do výšky cca 290 metrů, kde se nám nabídl výhled na velkou část města (zdaleka ne celé město). A to bylo vše...zklamání obrovské, jen jsme se to neodvažovali říct jeden druhému nahlas. Sjeli jsme do přízemí, kde se nás chlapík snažil obrat o dalších 35 dolarů za CD s naší fotkou. "To si děláš srandu, maníku!!!" Odmítneme a odcházíme se slovy "už nikdy více".
Stavíme se cestou na hotel do knihkupectví pro další 4kilový červený zázrak. I já si vytáhnu z pultu něco pro sebe, co si pak pročítám při čekání na taxi v hotelu. Taxi nás veze na letiště ve 3 hodiny a ve 4 už jsme v oblacích. Cestou letadlem jsme ztratili jen 30 minut času kvůli pro nás posunu času o hodinu zpět. Pan steward nám v rámci svačiny na palubě rozdal každému jakousi bulku se slaninou, sýrem a vejcem, která moc lidem nevoněla. Já se pokusila přečíst z obalu nutriční hodnoty, které raději ani nešly vidět. Ještěže alespoň jablko měli pro zájemce. V Brisbane 32 stupňů...ano, jsme doma...a zítra už zase do práce. Néééé!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)