Velikonoční svátky v Austrálii

Jako kdyby australské Velikonoce začali už asi dva měsíce před velikonočním pondělím - 13.4. V obchodech s jídlem jste mohli nakoupit čokoládové duté postavičky zajíců, kuřátek a vajíček různých velikostí. Pokud jste nahlédli do obchodu s pohlednicemi, našli jste mnoho velikonočních přání, plyšových zajíců a kuřátek...zkrátka jste si mohli koupit téměř podobné věci připomínající velikonoční svátky.
O čem tu vlastně Velikonoce jsou? Stručně řečeno, o dávání si čokolády ve tvaru zajíců, vajec a kuřat. Lidé se většinou na velikonoční pondělí sejdou, mají společný oběd nebo večeři a užívají si dne volna. O svátku, který se drží ještě v Čechách, tu nikdo nemá ani páru - kromě Čechů, Slováků a Poláků. Velikonoce tu nejsou ani svátkem jara, protože zatímco v Čechách má začínat jaro, v Austrálii je pomyslný podzim (mnohá australská města na severu a ve středu Austrálie leží v tropickém a subtropickém pásu, proto mají regulérně pouze léto a zimu. Avšak města na jihu - jako je Sydney, Melbourne... - se nachází v mírném klimatickém pásu jako Čechy).

My jsme slavili velikonoce tak, že ve čtvrtek jsem upekla perníčky ve tvaru kuřát a vajíček. Na pátek ráno jsem byla s Lyn domluvená, že uklidím jejich apartmán. Kolem 3. hodiny jsme s Mattem přijeli znovu k Lyn a Mikovi, kde jsem Lyn pomáhala v kuchyni. Navíc jsem měla na starosti připravit dezert, kterým byl Mattův oblíbený štrůdl. K večeři byli pozváni prarodiče, Mattova sestra Karen s manželem a my. Velikonoce jsme "oslavili" vynikající rybou, kterou mnozí lidé znají z obrázků. Byla chycena u Great Barrier Reef. Já s Mattem a Jitusíkem jsme ji viděli v Underworld aquariu. Má poměrně velké ploché tělo zbarvené do světle šedé barvy, pod šupinkami je zbarvena do místami do růžova. Budí v člověku naštvaný výraz, protože dolní čelist má delší než horní. Lyn připravila také krevety na kari, vařenou zeleninu a bramborovou kaši. Jako dezert byla možnost výběru jablečného, hruškového nebo smíšeného šdrůdlu, který se podával se zmrzlinou.

Matt a já jsme obdarovali k Velikonocům našeho spolubydlícímu Evana a kamarádku Sarah čokoládovými králíky a děti Karen pytlíčky s perníky a čokoládovými vejcemi.

Ačkoliv Matt o českém zvyku na velikonoce věděl a ví, neslavil jej přetáhnutí mě po zadku...přece nebude bít svou ženu :-)

Exkurze do outbacku Austrálie

Na 29.3. byl Matt vyslán v rámci výzkumu pro univerzitu o Alborigincích na sever do končin Austrálie jemu naprosto neznámých. Vzal tam pracovně s sebou také svou kolegyni Sarah (a kamarádku v jedné osobě), jednu alboriginskou kolegyni Kim a mně. Nikdo z nás si do končin neznámých nejel vyloženě užívat, protože jsme o tom místě slyšeli celkem zvláštní věci. Každopádně jsme všichni byli hodně zvědaví, co nás čeká...a já hodně nadšená, že uvidím nový kousek Austrálie.

Tak jsem s Mattem vyrazila v neděli 29.3. ráno k Mattovým rodičům, kteří nás autem hodili na letiště. Tam jsem měli scuka se Sarah, která sama měla zavazadlo velké jako já s Mattem dohromady. Trošku jsem se lekla, zda jsem si toho nevzala málo. Už jsem s tím nic dělat nemohla, tak jsem vzala za své možnost postrádat některé věci. V 11:50 jsme letěli směrem Mt. Isa, což bylo regulérně 2,5 hodiny letadlem od Brisbane směrem na severozápad. Náš pilot předčil očekávání, takže jsme přistáli v předstihu a to v 2:10 odpoledne. Zatímco od nedělního odpoledne hlásili meteorologové deště, na severu mělo vládnout pěkné počasí...což se stalo skutečností. První dojem z Mt. Isa byl pohled z letadla, kde uprostřed ničeho bylo město. Kolem města sem tam nějaká tráva, suchá půda, dvě dlouhé silnice vedoucí kilometry kamsi do nedohledna a u města velká továrna. Druhý dojem jsme získali po vystoupení z letadla, kdy na nás dýchnul suchý horký vzduch. Teplota se pohybovala kolem 34ti stupňů. Vystupovali jsme přímo na vyasfaltovaném letišti a šli jsme si k nevelké budově letiště počkat na zavazadla. Tam jsem se také poprvé potkala s Kim...ženštinou rysů Alborgince, ačkoliv její pleť byla o něco málo světlejší (avšak stále barva hořké čokolády jen s menším procentem kakaa :-D). Počkali jsme si venku na pána, který přijel na vozíku typický pro poštovní zásilky posílané vlakem se třemi plošinami plných batožiny. Připomnělo mi to samoobsluhu...každý si popadl své zavazadlo a šel svým směrem. My si zamluvili taxíka, který nás vzal do 6 km vzdáleného města s názvem Mt. Isa. Ačkoliv měl taxík svá nejlepší léta již pár let za sebou, dovezl nás na místo určené...hotel All Seasons - Verona. Netuším, kolika hvězdičkový ten hotel byl, ale nepřipadal nikomu z nás jako hotel...spíš jako ubytovna s pěknou restaurací. Po příjezdu jsme si po chvíli oddechu zaplavali v místním bazénku než jsme vyrazili na procházku městem.
Mt. Isa je město o 20 tis. obyvatelích, což v neděli nešlo vůbec poznat. Důvodem, proč město vůbec existuje je těžební průmysl a továrna na zpracování zinku, mědi, uhlí a ještě jistě nějaké nerosty. V továrně na různých pozicích pracuje značná většina místního obyvatelstva. Není to jen možnost práce pro muže, ale i ženy v oblasti výzkumu, administrativy, managementu apod. Celé město působí průmyslově... nejsou tam k vidění klasické domy, ale spíše obchody a skladiště, které mají tvar menší a větších "krabic", které člověk může v ČR vidět kolem dálnic směrem k větším městům. Silnice byly hodně široké kvůli velkým kamionům, které městem projíždí s dvěmi či třemi obrovskými návěsy. V neděli jsme na ulicích nepotkali ani živáčka a na silnicích jen pár aut. V ten den byla otevřena jen jedna hospoda, ze které na nás koukali a mávali místní štangasti, když jsme procházeli kolem. Něco na zub jsme koupili dokonce v obchodu s alkoholem a na benzince. Pan podnikatel nemel na benzince ani vyvesene ceny za obcerstveni, coz jsem si neodpustila rict pred nim Mattovi nahlas. Pán však dělal, že mě neslyšel...i když slyšet mě musel. Sluníčko do nás pražilo pořádně, tak jsme se před ním schovali asi po hodině na hotel, kde jsme vyčkávali na večeři, která měla byla pro mé společníky pracovní. Pozván byli ředitel místní školy, hlavní osoba, která jednala pro Alborgiance navenek, nějaká důležitá osoba od místního soudu a hlavní kněz místního kostela. Během "pracovní" večeře se všichni bavili na téma, kvůli kterému jsme tam vůbec přijeli. Ooo, jaká nuda pro mě. Sice je to projekt, který mi trošku připomněl projekt Klastr, pro který jsem ještě nedávno pracovala, ale mně hodně vzdálený pointou. Naštěstí se se mnou během večeře bavil ředitel místní školy. Díky bohu za to. Jídlo, které nám hotelová restaurace připravila, bychom celkově hodnotili jako podprůměrné. Ačkoliv ja jsem byla s rybou připravovanou na bylinkách opravdu spokojená, převážně páni byli zklamáni ze steaku (ja se ani nedivím, protože nevypadal nijak vábně). Účel večeře však byl však splněn, řekl Matt.

Na druhý den - 30.3. - jsem po půl roce vyrazila do posilovny, kterou jsme měli v rámci pobytu v hotelu All Seasons zdarma. Posilovna byla dostupná pro širokou veřejnost. Byla velmi dobře vybavena. Potkala jsem se tam hned v 7:30 se Sarah, která už od 6ti hodin běžela svůj 3-hodinový maraton na bežícím pásu. Já jsem si zatrénovala 1.5 hodiny na pomyslnych běžkách a kole, což mi stačilo. Po vyklízení pokojů jsem se šla se Sarah a Kim podívat do města, zatímco Matt školil učitele. Zatímco Sarah s Kim šly kamsi plnit své pracovní povinnosti, já jsem si zaplavala v hotelovém bazénu, který připomínal spíše nějaký veřejný, o který se nikdo moc nestaral. Jelikož jsem již neměla přístup do hotelového pokoje, tak jsem musela uschnout na sluníčku, resp. na lehátku, které mělo svá nejlepší léta již dobu za sebou. Kim se Sarah se vrátily něco po poledni a Matt kolem 1. hodiny. Do 4:30, kdy jsme měli jet na letiště, bylo až moc času. Ten jsme trávili relaxováním v hale hotelu. Po 4. hodině jsme si zavolali taxíka, kterým nás nějaký místní děda vzal na letiště. Z něj jsme v 6 hodin odlétali do Townsville letadlem s vrtulemi (Matt byl z toho nadšen). Let trval jen hodinu a půl. V Townsville mělo na nás na letištním parkovišti čekat autko, který nám prý univerzita v Brisbane domluvil. Bohužel se stala někde chyba, takže nám auto nebylo k dispozici a nic hned narychlo Matt už nesehnal. Naši situaci vyslechla jedna paní, která naštěstí auto měla přistavené. Nabídla se nám, že nás odveze, kam potřebujeme. Vydali jsme se hledat "její" auto na parkoviště plné aut k pronajmutí...ona jen s malou kabelkou a za ní my čtyři s velkými taškami a příručními zavazadly. Došli jsme k nádhernému bílemu pojizdnému zázraku Chrysler 300C, na který jsme všichni čtyři čučeli jako buci. Než nás paní odvezla do našich motelů, vyzvěděli jsme na ní, že pracovně letívá do Mt. Isa a její práce spočívá v zabíjení prasat. Evidentně je to velmi dobře placená práce...

Další den - 31.3. - jsme obešli pár míst, kde bychom si dali snídani. Byla nám doporučena "kavárna", kde si člověk mohl dát misku musli s mlékem nebo jogurtem za "pouhých" 11 dolarů. Rozhodli jsme se nenápadně z kavárny vypařit a koupit si něco v obchodě s potravinami, jelikož ceny pro nám neříkaly "pouze". Za 11 dolarů, které jsem s Mattem v obchodě nechala, jsme si jogurtem a musli nacpali pupíky dva :-) Od rána Matt naháněl svou sekretářku, aby nám zařídila z letiště k dispozici na třo dny auto. Před polednem jsme jeli na letiště, kde na nás čekalo nádherná stříbrná Toyota Aurion. Naložili jsme zavazadla a vyrazili směrem do Inghamu - oblasti, kde byli nedávno velké záplavy. Na polovině cesty jsme se stavili v obchodě nazvaném Frosty Mango, kde prodávali zmrzliny, koktejly, ale i hlavní jídla připravované z čerstvého tropického ovoce. Tam jsme si dali kopečky zmrzlin - maraquia, skořice, makademské oříšky s jablkem, mango, dragon fruit a jahodu. V Inghamu jsme měli zabukovaný nějaký nový hotel s názvem Tropixx.
Po cestě jsme si trochu odpočinuli, zaplavali v hotelovém bazénu. Po té jsme se s Mattem trhly od holek a jeli se podívat k oceánu. Pobřeží bylo nádherné a mírumilovné. Byl zrovna odliv, takže se dalo sejít k vodě. Hrozně mě to místo motivovalo fotit, fotit a fotit. Prošli jsme si pobřeží a vrátili se po písečné "cestičce" přímo u vody, kterou jsme měli k dispozici díky odlivu. Našli jsme na ní malou loužičku s ponořenou mušlí. Matt mi prozradil, že se v mušlích skrývají krabi... Prošli jsme si pláži, když jsme zahlédli cedule s informacemi, že můžeme zahlédnout běluhu a ještě něco o oceánu (nedaleko jsou velmi slavné korálové ostrovy Great Barrier Reef, kam lidé jezdívají se potápět). Otočíme se a čteme "Pozor, krokodýli". To mi skutečně vzalo dech...v místě, kde by nikdo krokodýli neočekával...buch. My naštěstí nepotkali žádného.
Na 6. hodinu jsme se vrátili do hotelu, kde byla schůzka se dvěma chlapíky z místní školy. Jeli jsme s nimi na pracovní večeři do místního "pajzlu". Kdybych tam nešla, udělala bych lépe. Zatímco má společnost řešila projekt, kvůli kterému jsme přijeli, já se opravdu hodně nudila...nadávala jsem si, že já vůbec šla s nimi. Neměli jsme na večeři moc na výběr. K dispozici byl steak, smažená ryba, boloněžské špagety a nějaký salát. Boloněžské špagety, které jsem si dala v domění, že se na nich nedá toho moc zkazit, mě opravdu hodně zklamali. Nasypala jsem si do nich čtyři pytlíčky pepře, aby vůbec měli nějakou chuť. Evidentně se jednalo o omáčku z plechovky a to z té nejlevnější, která se dá koupit. Steak, který si dal jeden z našich společníků, vypadal spíše jako opečený lunchmeat. Smažená ryba ředitele školy ležela na pánvi jen chvilku, protože byla osmažená jen do žluta...nejlépe asi na tom byla Kim, které salát chutnal s tím, že tam měla jen asi 3 kousky chobotnice a jinak samý zelený salát. Na hotel jsme se dostali mezi 8 a 9 hodinou.

Dne 1.4. ráno jsme všichni tři jeli do školy odvést Matta a Kim, kteří měli školit učitele ve škole plné alborginských dětí. Ředitel školy nás provedl po areálu školy, kde bylo kromě vyučovacích budov také budovy pro ubytování dětí a sociální zařízení. Já se Sarah strávila celé ráno až do 2. hodiny. Jely jsme tedy do Inghamu optat se do infocentra, co je v okolí zajímavého. Za stolem seděli tři ženské, které na nás vyloženě čekaly...tak moc tam měly práce. Řekly nám o vodopádech, které byli zavřené kvůli nedávným povodním. Mimo to nám prozradili, že v Inghamu můžeme koupit velmi zajímavá vína (ovocná) a taky že se můžeme podívat do lesa, který je chráněnou krajinou oblastí.
Nejprve jsme vyrazily do obchodu pro pití a pak směrem do obchodu s víny. Nebyla to jen prodejna, ale zároveň i přímo výrobna. Nechali jsme si podnikovým znalcem nalít na ochutnání asi čtyři druhy vína - z ananasu, z lychee, z nějakého vzdálenějšího australského tropického ovoce a jedno červené víno ze směsi bobul (borůvky, ostružiny apod). Druhů měli samozřejmě více, ale se Sarah jsme se dohodli, že do prodejny vezmeme i Matta, aby mohli společně vybrat dárek pro jejich profesora. Po té jsme vyrazili podívat se k vodopádům. Hned na odbočce směrem k vodopádu byla cedule, že jsou zavřené. Jenže jsme měly hodně času a Sarah to nedalo...tak jsme jely dále.
Cesta vypadala, že nejspíš nikam nevede...byla to dlouhá silnice vedoucí po rovině přes les, přes planinu vykácených stromů, kolem jezer a močálů, které zbyly po záplavách, přes místa, kde se mezi stromy pásly krávy (Kim nám později řekla, že to byla odrůda indických krav - s dlouhýma ušima, visící zkrabatělou kůží kolem krku a přirozeně hubenější než klasické). Cestou jsme potkaly asi dva kamiony, jeden karavan a jedno normální auto. Ujely jsme asi 20 km, než nás zastavila překážka přes silnic vedoucí k vodopádům. Nepřístupné :-( Otočily jsme to a zajely se podívat na chráněné lesy. Vedla k nim písčitá cesta, takže se dalo autem zajet až k lesu. Jen co Sarah zaparkovala a vypnula motor, uslyšely jsme hrozný hluk. Otevřeme dveře, vyjdeme z auta a co nevidíme nad námi...koruny stromů ve výšce minimálně 30ti metrů nad námi vyseli velcí netopýří. Byly všude...stovky netopýrů velkých asi 30 cm. Pískali na všechny strany a přelétávali z jednoho stromu na druhý nebo jen tak viseli a štěbetali. Vlezly jsme do lesa, kde byla udělaná dřevená cesta trochu výše nad zemí. V lese bylo dusno podobně jako ve skleníku a všude kolem liány a stromy, které člověk zná z fotek pralesů. Nebyl to typický deštní prales, ale velmi se mu podobal. Po 2. hodině jsme se stavily do školy pro Matta a Kim, stavili se do obchodu s exotickými víny a vyrazili na cestu zpět do Townsville, odkud nám další den letělo letadlo do Brisbane.
V Townsville jsme měli zabukovaný ten samý - ne zrovna luxusní motel za luxusních 100 dolarů. Zašli jsme si ten večer konečně na kvalitní jídlo do místní restaurace. Sice jsme si trošku více na to počkali a museli i připomínat číšníkovi, že delší dobu čekáme. Náš číšník byl čuprový mladý borec, který nám za čekání a připomenutí se ztrhl z účtu jeden alkoholický nápoj, který si dala Sarah.

2.4. měli Matt, Kim a Sarah před polednem schůzku v townsvillské katolické škole ohledně jejich projektu. Chtěla jsem zůstat na místě, kde jsme měli motel, protože motel byl přímo na pláži. Bohužel jsme se museli v 10 hodin odhlásit z pokojů. Navíc ta škola, kde měli mí společníci schůzku, byla kdesi na opačném konci města. Během té doby jsem se prošla po okolí, které bylo zastavené opravdu honosnými vilami s královskými zahradami. U každé vily stály minimálně dvě auta. V asi 34 stupňovém vedru jsem se pokoušela udělat pěkné makro fotky květin. Zahlédla jsem tam také stadion pro dobytkáře - na představení kusů dobytka k prodeji. Vyloženě jsem se snažila zabavit, protože jsem nechtěla sedět v budově a čekat bez činnosti. Po schůzi, na které jim bylo k jejich smůle řečeno, že se musí do Mt. Isy a Inghamu vydat za měsíc znovu, jsme jeli na pláž, kde jsme relaxovali před plánovaným odletem domů do Brisbane.

Závěrem musím říct, že to byl pro mě zajímavý výlet, i když chvílemi opravdu nudný. Určitě mi ten výlet do Mt. Isy pro jedenkrát stačil. Není tam nic kromě továrny k vidění a kromě posilovny tam není jak zajímavě trávit volný čas. Hotel, ve kterém jsme přespaly, připomínal ubytovnu, i když byl cenově poměrně dražší. Z Mt. Isy jsem si užila pohled na tiráky se dvěmi opravdu dlouhými přívesy, posilovnu a hotelovou snídani díky ovesným vločkám...a hlavně pohled z letadla, když jsme odlétali směrem k Townsville nad horami a továrnou.
Townsville je opravdu nádherné přioceánské město. Teploty tam vyšší a vzduch sušší než v Brisbane, protože město leží již v tropickém pásu. I okolí Inghamu se mi moc líbilo, protože kolem dokola byla obrovská pole cukrové třtiny. Na každém snad pátém kilometru bylo doslova pár domků a pak zase pole, pole a dva či jeden domek...Před domy vedly železniční koleje pro malý vláček. Bylo mi vysvětleno, že když je cukrová třtina zralá na sklizeň, zapálí se pole a po vyhasnutí ohně se sebere z pole cukr a sveze se malými vláčky k domům farmářů. Ti ji pak prodávají. Dá se říct, že místní farmáři žijí jen z jejich úrody a velikosti jejich pole, protože kolem a kolem nic jiného není. Když se úroda nedaří, tak je zle. Opravdu nádherné místo k vidění.

Za měsíc se zase na stejná místa vydá Matt se Sarah a s Kim, která není schopna zavřít aspoň na chvilku pusu a užít si božského ticha, protože jakožto lidé snažící se pomoct Alborgincům, musí být přivítáni jejich rituálním tancem a ceremoniálem...což nebylo poprvé uskutečněno, protože mnozí lidé to zkrátka nezorganizovali, jak měli (že jo, Kim?!). Nikdo z nich z toho opakovaného výletu není zrovna moc nadšen - nejméně asi Matt, který většinu zařizuje...a bude muset poslouchat ubrebentěnou Alborginku další 4 dny v kuse.

Jsem moc ráda, že mě na ten výlet vzali s sebou...užila jsem si fascinujícího pohledu z letadla nad Mt. Isou, mentolků Kool v hotelu All Seasons, pohledu na bohatě zelené nekončící pole cukrové třtiny, ochutnávky ovocných vín, návštěvu Townsville - hlavního města severního Queenslandu.