Plavání s lachtanama

27. 2. 2009 jsme se rozhodli s Mattym vybrat si svatební dárek, který jsme dostali od Mattové sestry Karen - možnost zaplavat si s lachtanama v Underworld (asi 1,5 - 2 hodiny autem severně od Brisbane). Přikoupili jsme mé sestřičce vstupenku, aby mohla jít s námi a byla o další zážitek bohatší.
Počasí vyšlo parádně. Přes poledne bylo 30 stupňů a později dokonce i 34. Ve 12:15 jsem naběhli do areálu Underworldu, kde jsme si prohlídli akvária s mořskými příšerkami. Mně osobně se nejvíc libili mořští koníci odpočívající zaháknutí za rostliny a těli blomcajícími v proudu vody. Byly tam samozřejmě nejrůznější druhy ryb, mořské želvy, krabi, žraloci, murény, sasanky... Fotili jsme, dokud nám baterka ve foťáku stačila. Po prohlídnutí areálu jsme šli na představení lachtanů.

Show uváděla mladá holčina, která nám představila 4 lachtany - Bellu, Tico a ještě dva, jejichž jména jsem zapomněla. Všichni byli za ryby schopni dělat téměř cokoliv - mávaly ploutvemi, kývaly hlavami když chtěli další rybku, skákali do vody, převalovali se ve vodě, jeden si drhl čumák ve vodě ploutvemi a hrál si s míčem, pootevíral ploutví dveře od imitace majáku... Vystoupení trvalo asi půl hodiny. Po představení jsme zůstali s dalšími 7mi lidmi na plavání s lachtanama. Před tím jsme ale byly obdaření každý pusou na tvář od nejmladší lachtanice April. April trošku více zaváněla rybinou...logicky :-)
Jen co se všichni vystřídali na políbení , šli jsme do zákulísí, kde jsme viděli poměrně hodně zajímavých věcí. Byly nám ukázány místnosti s nádržemi vody, ve kterých lachtani "spí". Pak nás průvodce zavedl do místnosti, kde nám řekl základní info o žrádle lachtanů, kolik jich v Underworld mají, jak jsou staří apod...takové ty zajímavosti. Jeho výklad byl poměrně rychlý, takže jsem nestačila Jitusínkovi tlůmočit, o čem jeho řeč byla. Po rychlé...opravdu rychlé exkurzi v zákulisí jsme byli rozděleni do dvou skupin, protože nás dohromady bylo na lachtany moc. Převlíkli jsme se do plavek, dali si sprchu a naklusali do hlavní nádrže za lachtanama. Byli tam 4. Jeden (ten největší) se celou dobu válel na ostrůvku. Nejmladší lachtanice April byla vyloženě hrací a další dva se proháněli s námi ve vodě. Dostali jsme potapěčský brýle, takže jsme mohli i zaregistrovat, že pod vodou je sklo, za nímž stáli lidi a čučeli na nás. Krása nasmírná.
Každý měl chvilku na to, aby si pohrál s April. Po jednom jsme dostali pevný špagát, o který jsme se s ní přetahovali...a že měla teda sílu, holka jedna. Občas se o nás otřela...její kůže byla jemňounká. Ostatní mezitím plavali v nádrži s lachtanama, kteří se o nás nijak neotírali. Spíš plavali více při dnu. Byl to pěkný zážitek, ale poměrně krátký.
Po asi 20ti minutách s lachtanama v nádrži jsme si dali sprchu a šli si projít ještě zbytek areálu. Zavítali jsme do spodního patra mezi žraloky, kde jsme se asi před 2mi týdny s Mattem potápěli. Pokoušeli jsme se věrohodně vyfotit. Vyzvedli jsme si fotky a pádili k pláži na obídek. Dali jsme si každý do nosu úžasný kuřecí kebab a vyrazili směrem domů. Byly jsme totálně unavení...jenže já naneštěstí jsem šla ještě na 3 hodiny do práce.

Byl to moooc pěkný den, i když do Underworldu už asi jen tak nezavítáme. S Jitusínkem jsme zhodnotily celý ten business Underworldu za ne zrovna morálně správný - vydělávat na zvířatech, která vlastně ani nemohou kvůli člověku žít ve svém přirozeném prostředí. O víkendu se chystáme do asi nejznámnější australské zoo. Myslím, že po té už budeme úplně špatní z toho, jak jsou tam chuďátka zavřená.

Svatba

19.2.2009 - přípravy vrcholí

Ráno vstávám s nutkavým pocitem upéct aspoň trošku svatebních koláčků pro hosty. Živě jsem si vybavila, jak jsem jako malá pomáhala s babičkou a mamkou balit svatební koláčky pro svatebčany v Kněžíně. Tak já tu na pomoc nikoho neměla...tedy měla bych, ale nebyl dostatek času. Jitusíka jsem nechtěla hnát, protože byl hodně unavený z cestování. Volala mi kamarádka Dani, že má volno, zda nechci pomoct. Ale to jsem odmítla z obav, že se mi nepovede těsto a co potom... Obavy jsem měla založené na zkušenosti z toho samého týdne. Asi v úterý jsem se pokoušela udělat těsto na svatební koláčky. Jelikož jsem striktně následovala recept, tak se nepovedly a místo nich byly sušenky, které mimojiné Mattovi moc chutnali (pozn.: ještě se nenašlo nic, co by mu ode mě nechutnalo). Přes moje očekávání se mi těsto povedlo. Jenomže nebyl čas na nějaké piplání se s koláčky. Takže jsem udělala jen půlku dávky, která vyšla na skoro dva plechy.
Měla jsem v úmyslu udělat ořechové a tvarohové koláčky. Čím bych se ale chlubit neměla bylo vytvoření tvarohové náplně. Koupila jsem cottage cheese, což je tu jakože tvaroh. Opravdu se v tom tady nevyznám...Zkrátka na radu kamarádek ze školy jsem koupila v domění tvaroh. Postupovala jsem tak, jak zněl recept. Dala jsem tu naplň do koláčků a upekla to. Náplň zvrdla, že to nemělo s tvarohem nic společného. Přemýšlela jsem, v čem se stala chyba. Kolem 11té hodiny Matt přivezl Jitusínka mně na pomoc. Jitusík kouknul na krabičku a říká mi "vždyť je to sýr". Buchtičky však s touto náplní sýrově nechutnaly. Zkrátka nejlepší byly buchtičky ořechové :-) a tvarohového se neodvážím jen tak snadno něco péct.

Po zdárném pečení jsem si sbalila věci do hotelu Stamfort Plaza, kde se měla konat svatba. Lyn s Mattem doporučovali, abychom s Jitusíkem v hotelu spali přes noc na den svatby, abychom nemuseli hned ráno stresovat. Tož jsem to tak udělali. Matt nás s Jitusíkem zavezl do hotelu, kde jsme dostali pokojík 1501 úplně na konci chodby v 15tém patře.
Pokoj byl opravdu nádherný. Než jsem si udělaly pohodlí, udělaly jsme krátké video, jak pokojík vypadal. Udělaly jsme si s Jitusíkem kafíčka a odstěhovaly se do koupelny, kde se Jitusík proměnil v mou osobní kadeřnici, manikérku a pedikérku. V koupelně byla malá televizka, která nám dělala kulisu při našem povídání si. Naprosto netuším, jak dlouho jsme v té koupelně strávily, ale nedivila bych se kdyby to byly 4 hodiny. Byla to naprosto úžasná chvíle, kdy jsme byly s Jitíkem konečně samy a mohly si povídat přesně tak, jak jsme to dělávaly do září minulého roku. A pak se šlo spát.
Dobře řečeno...šlo se spát, ale neusnulo se. Já totiž nebyla schopna usnout. Pořád jsem do Jitusíka něco klevetila. Až někdy po půlnoci jsme dala za pravdu Jitusíkovi, že je třeba jít spát, protože se ráno brzy vstávalo.

20.2.2009 - nádherný sen se stal skutečností

Vstávalo se hbitě po 6té hodině. Hodily jsme s Jitíkem na sobě civilní oblečení a sešli dolů do restaurace. U vchodu se nás ujal číšník, který nás posadil skoro u okna. Pak jsme vyrazily na lov. Bylo tam spousta dobrot od čerstvého pečiva (sladkého, slaného), přes obilné vločky a musli, různé sladké topingy na musli, čerstvé ovoce, ořechy a teplá jídla (jako míchaná vajíčka, párky...). Takové snídaně bych nemohla pořád, protože to bych se z té restaurace nevykoulela nikdy.
Na 8ou hodinu přišla naše kadeřnice s make-up lady. Než si rozprostřeli svoje fidlátka, už tu byla moje druhá mamka Lyn se svou vnučkou Caithlin. Kadeřnice i make-up lady nás všechny zkrášlily a kolem 1. hodiny odjely. Po nějaké době dorazila fotografka, která se pustila do focení nás tří v hotelovém pokoji. Potom jsme vyšli na hlavní schodiště z přízemí do prvního patra hotelu, kde jsem se fotila s Jitusínkem a Caithlin. Pak jsme se vrátili do pokoje, kde jsme už víceméně čekali. Do té doby Lyn přes poledne objednala pár toustů a nějaké pamlsky z hotelové kuchyně, takže jsme hlady netrpěly.
Po poledni se rozhodlo, že svatební obřad bude v hotelu, protože venku bylo kolem 32 stupňů a hrozně dusno. Kdokoliv přišel zvenku, byl splavenej jako myš. Počasí se mělo tak, že přes den bylo hodně slunečno do 14. hodiny. Pak se z čista jasna začalo trochu zatahovat a těsně před obřadem kolem 16té hodiny pršelo. Takže ještěže tu byl plán B.
Ve 4 hodiny jsme s Jitíkem zavolaly mamce do ČR, že se právě chystáme na pochod k obřadu. Všechny nás moc mrzelo, že mamka nemohla být s námi až se nám koulely slzy z očích. Po té, co jsme položily hovor, přiřítila se Lyn a už už nám bědovala, že si rozmočíme make-up :-D ...asi ve 4:25 pro nás přišel manažer Andy a vedl nás k obřadní místnosti. Tam jsme se poskládaly do zástupu - Caithlin s košíčkem lístků z růží, Jitusík coby družička a já. Procházeli jsme se jednotlivě po červeném koberečku na song od Morissona "Someone like you", kterou vybral Matt.
Za chvíli jsem stála naproti Mattymu... Konečně jsem ho po dni viděla...v naprosto novém obleku. Usmíval se na mě jako sluníčko. Hrozně mi bylo fajn, ale zároveň jsem si připadala jako prkno. Stála jsem naproti Mattovi po celou dobu jako opařená koncentrovaná na každé anglické slovo, co paní oddávající říkala. Občas jsem ji však přestávala vnímat, protože mi z těch slov lezly otravné slzy do očí. Matt se po celou dobu na mě usmíval, střídavě mi tisknul ruce, mrkal na mě, protože moc dobře na mně viděl, jak jsem byla napnutá jako kšandy. Dokonce se během obřadu asi dvakrát udělala nějaká sranda, což navodilo takovou příjemnou atmosféru a od té doby jsem se cítila mnohem lépe. Po výměně prstýnků z bílého zlata a políbení jsme zasedli za stůl a podepsali certificate of marriage. Po té podpisy svědků a společná cesta po červeném koberci na song od Davida Graye "Sail away". Po východu z obřadní místnosti jsme si s Mattem padli konečně do náruče. To byl můj nejšťastnější okamžik, kdy jsem plakala radostí. Pevně doufám, že takových s Mattem ještě hodně zažiju...každopádně tehdy byl naprosto unikátní. Jen co jsem se Mattovi vymanila z náruče už nás obklopili hosté s gratulacemi. Většinu jsem znala, ale ne všechny. Je trošku zvláštní poslouchat gratulace od lidí, které člověk vlastně nezná. Ale všichni byli Mattovi známí a moc blízcí lidi, jak pak řekl ve své řeči.
Po té přišla řada na společné focení. Fotografka nás společně vyfotila na schodišti a pak jsme s rodinkou a opravdu těmi nejbližšími napochodovali na balkon hotelu, ze kterého se fotili rodinné fotky. Bylo právě po dešti, tak jsem musela být opatrná na šaty, abych je neměla jako čuně. Po nekončícím focení jsme se shromáždili před salonkem, kde jsme měli mít párty. Postávali jsme a kecali. Mezi námi proplouvali číšníci, co nám podávali sklenice s různými nápoji a jednohubky. V 6 hodin jsme se seřadili s Mattem u hlavních dveří do salonku, kde se chystala jedna z manažerů hotelu rozbít talíř. Damon - Jituščin společník po dobu svatby - všem předem oznámil, že se jedná o český zvyk a co symbolizuje. Talíř byl rozbit a my se dali s Mattem do uklízení. Nebylo to zase tak jednoduché zametat na koberci, ale zvládli jsme to.


Jen co se otevřeli dveře do salonku, všichni hosté postupně vcházeli. Květinová holčička, družička Jitusík s družbou Liamem a nakonec já s Mattem jsme vešli jako poslední. Všichni stáli a tleskali nám. Matt, já, družička a její partner, družba a jeho partnerka jsme usedli společně k našemu stolu.

Po té se zase o slovo přihlásil Damon (hlavní bavící večera a "průvodce" svatbou), který řekl pár slov a pak vysvětlil další tradiční český zvyk - společné jezení polévky. Pan číšník nás symbolicky ovázal zelenkavou stužkou. První lžička polévky s kukuřicí a kuřecím masem patřila mně. Druhá stejně peprná byla pro Matta jenže tomu trvalo, než si ji ode mě vzal, protože ho chlapi rozesmívali. Polévka byla dobrá, ale už celkem chladná. Mezitím číšníci nosili na hlavní velký stůl různé dobrůtky. Byl objednán něco jako švédský stůl, kde si každý mohl najít, co by rád. Já šla jako první a za mnou zástup hladových hostů. Měli jsme výběr od zdravých jídel a salátů po různé pečínky, ryby na různý způsob, krevety...Nandala jsem si na talíř, na který když jsem vyjedla, jsem si přidala další rybu. Mezitím ale Damon začal uvádět jednotlivé řeči, které měl v pořadí Mattův taťka Mike, Mattův družba Liam a poslední Matt. Oni měli své řeči připravené. Pak ale následovaly nepřipravené řeči dobrovolníků jako Mattovy sestry Karen, neteře Caithlin, kamarádky Dani...a nakonec jsem se odhodlala i já. Měla jsem potřebu něco říct, i když to tradičně nevěsty nedělají. Z jednotlivých řečí jsem byla totálně naměkko, že jsem měla strach mít svůj vlastní proslov. Nešlo o to, že jsem to neměla připravené dopředu. Věděla jsem přesně, co jsem chtěla říct...jen jsem se bála, že se u toho stolku rozbrečím. Každopádně jsem se odhodlala a poděkovala hlavně Lyn za nádherný den. Chtěla jsem toho říct mnohem víc, ale ukončila jsem to dřív než abych se opravdu rozplakala.
Vrátím se zpět ke stolu, kde obejmu Mattyho...a koukám...můj talíř s rybou v čudu. Číšníci odnesly všechno jídlo, co na švédském stolu bylo. To, že se v Austrálii plýtvá jídlem, jsem věděla už dávno, ale aby odnesli asi po hodině všechno jídlo, co jsme si zaplatili, to jsem ještě nikde neviděla. Mno nic...tak přinesli dezerty. Nandala jsem si jich pár na talířek a začala uzobávat, zatímco jsem se bavila s hosty, co mi přišli ještě osobně říct pár slov.
Ačkoliv jsem se s Mattem chtěla vyhnout společnému tanci, kdy by na nás všichni jen zírali, ta jsme řekli, že první tanec nevěsty a ženicha není tradiční český zvyk... Počítala jsem tedy s tím, že se to konat zkrátka nebude. Bohužel konalo. Tak jsem na taneční parket nastoupila s Mattem a tancovali na song od Queenů "Las Palabras"...naprosto úžasný song, který jsem si před svatbou kolikrát pouštěla a četla si text. Asi po minutě, která mi připadala věčná, přišli tancovat i ostatní...Jitusínek s Liamem, Damon a Kate...
Po tanci jsem si na chvilku šla sednout ke stolu, kde zjistím, že moje zákusky byly pryč. Zkrátka oprsklí číšnici odnesli všechno jídlo, než jsem si stačila pořádně něčeho zobnout. To mi fakt celkem vadilo a je mi jasné, že toto by se v Česku nestalo. Co je potřeba udržovat teplé by bylo průběžně ohříváno a jinak by si hosté mohli průběžně brát jídlo, kdy by chtěli. Ne tady...sakra fix!!! Tak jsem šla s Jitíkem tancovat...tancovalo se hlavně na oldies, což zvedlo ze židlí i osoby staršího věku. Hrozně se mi ta párty líbila...trsali jsme všichni a dost jsme se u toho nasmáli. Jen se mi v těch svatebních šatech nelehko tančilo. Jakmile jsem zaregistrovala, že pár holčin shodilo botky, tak jsem šla taky do toho...pak jsem odložila i závoj.

Ten večer šíleně rychle utekl. Neměla jsem hodinky, takže ani pojem o čase. Každopádně najednou mi kdosi ohlásil, že se musíme s hosty rozloučit. Muselo být něco kolem půlnoci, protože hotel hlásil jako konečnou hodinu půlnoc. Škoda! Rozloučili jsme se s těmi, co vydrželi nejdéle s námi, rozebrali jsme si slunečnicovou výzdobu a rozpustili jsme to. S Mattem jsem šli na svůj hotelový pokoj, kde jsme oba snědli každý svůj svatební bochánek ze svatebního dortu a odpadli jsme...rozvalili se do sedaček a hledali kapku energie na to, abychom si dali sprchu a dokouleli do postele.

Můj svatební den byl ten nejkrásnější den v mém životě...od rána do večera. Je fakt, že mi má rodina chyběla, ale človíček mi nejbližší byl u mě. Ten taky zastupoval celou mou rodinu. Když Jitusík plánoval cestu do Austrálie mně na svatbu, netušila jsem, jak hrozně moc to pak zpětně ocením. Svatbu si užila se mnou a celkově jsme měly i čas samy pro sebe...po půl roce. Byli jsme spolu od rána až do půlnoci, takže má svatba nebyla jen o mně, ale o tom, že jsem měla u sebe Jitusínka...a pak i svého novomanžela. Díky Lyn jsem si prožila svatbu jako svůj sen, ve kterém jsem byla princeznou! Všechno bylo naprosto perfektní, plné emocí...všechna pozornost byla směřována ke mně. Nikomu nedokážu popsat, jak jsem se cítila...nedokážu to v češtině, natož pak v angličtině. Zkrátka jeden z dnů, na který nikdy nezapomenu!!! A tímto děkuji své sestřičce, že byla u toho se mnou!

Do Brisbane mi přijel překrásný svatební dárek

Píše se středa 18.2.2009 6:20 hodin ráno, kdy má sestřička vstoupila na australskou půdu v Brisbane. S Mattem jsme vstávali v 5 hodin, abychom jí přijeli vyzvednout z letiště. Jen co jsme dorazili, už letadlo Korean Air zrovna přistálo. Vyjeli jsme s Mattem patro do haly přijíždějících cestujících.
Musím říct, že když já před půl rokem přiletěla, vypadala ta hala naprosto jinak. Byla poměrně malá s modravými malovanými zdmi. Tato byla prostorná a celá bílá...moderní s obrovským zelenavě-modrým obrazem nad vchodem z vedlejší místnosti s kontrolory zavazadel.
Čekala jsem přímo naproti východu z vedlejší místnosti, aby si mě Jitusík hned všimnul. Čekám a čekám...vyleze pár Korejců (rodinek a studentíků) a pak vidím vyšší osůbku rozhlížející se trošku zmateně po místnosti. Našla mě pohledem a pak už si to kráčela "korydorkem" přímo ke mně. Nevím, proč je ze zábradlí udělaná taková promenáda...asi aby si cestující zatím v době procházení cestičkou našli očima své příbuzné či jiné vyčkávající na jejich přílet.
S Jitíkem jsme si po půl roce padly do náruče. Byl moc pěkný pocit ji obejmout, jak naposledy tomu bylo na Ruzyni. Přivítala se s Mattem, který se jí postaral o zavazadla, abychom si mohli mezitím povídat. I když byla moc unavená, museli jsme ji udržet po celý den vzhůru, aby neměla po příjezdu pak rozkolísané dny a noci. Měla jsem původně v plánu jít ten den do školy, ale nešla jsem...nešlo to. Beztak bych se nesoustředila a navíc jsem chtěla, aby Jitusík nebyl vyděšenej...že nikoho osobně neznala a ještě válčila s angličtinu po dlouhém cestování. Tak jsem se zkrátka regulérně ulila ze školy...přiznávám.

Mattovi rodiče nám půjčili jejich poněkud větší a konfortní Mazdu kvůli Jitčinému pohodlí. Sedla jsem k ní dozadu a už jsme povídaly...česky. Zkratkovitě jsem Mattymu překládala, o čem jsme si zrovna povídali. Vzali jsme ji k nám na exkurzi, kde nám Jitusínek rozdal dárky a gratulace od mé rodiny. Tímto všem ještě jednou za všechno děkuji. I sebemenší dárek jako utěrky, mi udělaly radost. Pro změnu jsme do Jituščiného zavazadla dali věci, které my měli pro mou rodinu. Po té jsme jeli k Lyn a Mikovi, kde jsme měli scuka kvůli Jitčiným šatům na svatbu. Lyn, Jíťa a já jsme společně jeli do obchodu se svatbeními šaty, kde na Jitusíka čekaly její družičkové zelenkavé šaty. Nějakou dobu kolem ní poletovala paní švadlenka s snažila se přijít ne nejlepší řešení, jak upravit šaty přímo na Jitusíkovu postavu.

Kolem 14té hodiny jsme měli scuka v hotelu, kde se měla svatba konat. Dořešili se poslední detaily. Po schůzce jsme vyzvedli u nás Jitusínkovi věci a jeli k Lyn a Mikovi, kde jsme si s nimi dali vynikající večeři. Lyn pro nás přichystala lososa na másle, dušenou a vařenou zeleninu a krevety. Pak následoval dezert v podobě zmrzliny. Všichni jsme se olizovali až za ušima a pro Jitusínka to bylo moc milé přivítání...stejně jak na ni čekala postel v "jejím" pokojíku s novým povlečením. Vypařili jsme se s Mattem poměrně brzy, aby šel Jitík spát.

Léto v Brisbane

Máme únor...jeden z nejteplejších letních měsíců v Brisbane.

Člověk se vzbudí a už cítí, že se probudil do letního dne. Nejlepší je si dát po ránu sprchu. Jenomže většinou se tato aktivita mine účinkem, protože jakmile vyjdete ven, už vás polévá pot.
Jakmile mě Matty naloží v 8:30 do auta s tím, že mě vyhodí u školy, pokaždé kontroluji teploměr. Teploty v tu dobu se pohybují většinou do 25ti do 28mi stupňů. Ono to prakticky není moc, jenže ovzduší u oceánu není stejné jako ve vnitrozemí (ČR). Je tu větší vlhkost vzduchu, což budí dojem dusna. Takže zmiňované teploty člověk na kůži vnímá jako by bylo přes 30 stupňů. Avšak 30ti stupňů se dosáhne až odpoledne.
Mnohdy bývá přes 30...obzvlášť tropické vedro je při 35ti až 39 stupňů. Naštěstí těchto dnů není zase moc. Tím pádem i těch bouřek večer nebývá moc. Mattova mamka mi řekla, že dříve bývalo větší vedro a bouřky bývaly denně od cca 3 hodin odpoledne až k večeru.

Když už tu je bouřka z celodenního vedra, bouřka je opravdu silná a déšť hustý. Bohužel se tu neděje to, co v ČR...že déšť většinou pročistí vzduch. Vzduch během deště i po dešti zůstává většinou stejný - vlhký a dusný.
Ne, že by tu nefoukal vítr...fouká a někdy tak, že by mi odnesl sukni, jenže jen co přestane na chvilku foukat, cítíte, že se koupete ve vlastní šťávě.

Každopádně se tu i najde nějaký ten den, kdy je opravdu krásné teplo se sušším vzduchem. To mi pak připomíná léto v ČR. Určitě je tu léto příjemné mnoha lidem, avšak někdy dokáže být počasí nečasem jako v poslední době tomu bylo v Adelaide, kde meteroologové zaznamenaly po pár desítkách let teploty od 45ti do 50ti stupňů. A to jsou opravdové extrémy, protože průměrná teplota Adelaide je nižší než v Brisbane. V Brisbane jsem zaznamenala jednou 38,5 stupňů a jednou 40. V Adelaide měli během dne přes 45 stupňů a večer usínaly při 38mi stupních. To si asi nedokáže moc dobře představit nikdo, kdo si to nezkusí.

Léto tu je příjemné, což hodně lidí láká...ale když člověk trčí půl dne v překlimatizované budově půl dne, pak se projde a už už je spocený a pak se koupe ve vlastní šťávě v práci...mno, není to zrovna moc příjemné. Na poléhavou dovolenou je to to pravé, avšak už ne ideální pro aktivní dovolenou (alespoň ne v únoru a březnu).

Předsvatební přípravy

O datu svatby jsme se s Mattem rozhodli něco kolem poloviny ledna, kdy se mluvilo i s manažerem z hotelu, kde se uvažovalo svatbu pořádat. Byli poněkud zaneprázdněni nejrůznějšími slavnostmi a konferencemi, takže se "náš den" stanovil na 20.2.2009. Naprosto skvělý čas...5-6 týdnů bylo času na přípravy.
Lyn si vyčlenila na organizování svatby moc pěkný deník, do kterého si od začátku sepisovala, co bychom s Mattem chtěli a jak si svou svatbu představujeme. Přestože jsem nepochybovala o Lynině smyslu pro organizování, předčila mé očekávání. Pomohla mi se všim, s čím se dalo a to podle mých představ. Do ničeho mi nepovídala, ale řekla svůj názor, když jsem jej chtěla znát...a to já chtěla, protože tu nebyl kromě Matta nikdo jiný, kdo by můj názor potvrdil či vyvrátil. Dostala jsem po zasnoubení návrhy na pomoc od kamarádek, které jsem poznala přes Matta, ale nevyužila jsem toho. Bylo by to trošku náročnější sejít se s více lidmi. Takto jsme se s Mattem domlouvali jen s Lyn a bylo to v pohodě. Lyn mi celou dobu říkala, jak to bude fajn...jak mi chce připravit svatbu, na kterou budu pořád vzpomínat. Povedlo se jí to na jedničku s hvězdičkou.

Zprvu se mě jakoby přípravy na svatbu netýkaly...nepociťovala jsem sebemenší rozdíl. Jen, že jsme začali víkendy trávit v obchodech a po různých "známých neznámých". První, co se řešilo, byly prostory v hotelu, ve kterých by se naše svatba měla konat. Vše, co se týkalo hotelu a organizace všeho kolem obřadu a večeře, jsme diskutovali a plánovali s manažerem hotelu, který měl tyto věci na starosti. Byl to mladý střízlík Andy z Číny, který měl svůj styl vystupování :-) Každopádně byl hrozně fajn a vyhověl nám ve všem, co jsme jak chtěli zařídit. Původně se plánoval obřad na zahradě za hotelem přímo na břehu Brisbane River. Moc pěkné místo.

Plánem B - kdyby počasí nepřálo - byla nějaká místnost v hotelu. Co se týkalo hostiny, tak ta měla být původně v jednom kamrlíčku, ze kterého byl pohled na hotelový bazén...ale vesměs byl hodně tmavý. Po druhém sezením s Andym jsme nám byla přidělena místnost s výhledem přímo na řeku. Byli jsme šťastni jako želvy, protože ten pokoj vypadal vzdušně, měl hodně oken a byl celkově hodně prostorný s pláckem na tancování.
Druhou věcí byly moje šaty. Vyrazili jsme jednoho sobotního dne do salónu značky Ferrari (podotýkám, že se jednalo o svatební salón). Nikdy jsem takové množství svatebních a družičkových šatů neviděla. Začala jsem si je prohlížet s tím, abych měla představu, jaké bych chtěla. Nakonec jsem byla poslaná před zrcadlo a čekala jsem s Lyn na paní prodavačku, která nám asistentovala s výběrem. Jelikož má tělesné proporce jsou v Austrálii ještě méně časté než v ČR, potřebovaly jsme asistentku, která sama sáhla po šatech ve větších velikostech. Zkusila jsem asi čtyři svatební šaty, které mi evidentně nepadly. Pak přišla paní s šaty, které mi padly jak ulité...délka sukně v pohodě, i ten střich mi seděl. Byla jsem šťastná jako blecha, protože svatební šaty byly hodně těžké a já jsem navíc v té době měla poměrně velké bolesti zad. K šatům jsem si sama vybrala kouzelný závoj s korálkama po lemu. Lyn chtěla mít ten den vše kompletní, tak mi řekla, ať si vyberu nějaké šperky, pokud se mi něco bude líbit. Tož, kdo by neposlechl? Jen co na mě navěsila paní asistentka ty cinkrlátka, podívala jsem se do zrcadla a chtělo se mi plakat. Přesně od toho okamžiku jsem se cítila jako nevěsta. Šaty jsme nechaly v obchodě na vyčištění s tím, že se pro ně na Valentýna stavíme s květinovou holčičkou (Mattovou neteří) na výběr šatů pro ni.

Po šatech se začaly řešit mé boty. Přivezla jsem si z ČR boty uzavřené zlatavo-měďové barvy uzavřené. Jelikož jsem si k šatům představovala něco jiného, začaly jsme s Lyn řešit obchod, kde bychom nazouváky pro mě sehnali. V jednom obchodě pro větší velikosti nic pro mě...tak začala Lyn po známých vyzvídat, zda neví o nějakém obchodě. Další víkend jsme zavítali do poměrně značkového obchodu, kde nám manažer slíbil, že pro nás v Melbourne boty vyrobí na míru. Změřila jsem si nohu a bylo to...za dva týdny boty došly. Prodavačka nás ale ujistila, že jsou z naprosto neznámého důvodu o 2 cm kratší. Co?!?! Zjistili jsme to právě týden před svatbou. Opět se to řešilo s manažerem obchodu, jak je toto možné a zda udělají do svatby boty opravdu na míru. Pan manažer byl loajální, páč mu šlo o celkem velký kšeftík a zároveň nechtěl ztratit reputaci. Lyn byla naprosto v klidu, i když při vycházení z obchodu si neodpustila "oh, shit!". Začal se řešit plán B - přebarvit mé zlatavo-měďové boty na bílo. To však technicky nebylo možné kvůli typu barvy. Já se už viděla v obchodě hledající bílé žabky na svatbu - plán C. Nakonec to dopadlo dobře. Ve čtvrtek - den před svatbou - jsme s Mattem vyzvedly boty vyrobené v Melbourne, které už konečně padly.

Jednou z prvořadých věcí byla také náívštěva kadeřnice a make-up lady. Pro ten večer to byla jedna a ta samá osoba. Udělala mi ledabyle návrhy asi na pět účesů, z kterých se mi líbil až pátý. Pak se vrhla na líčení. Byla to první osoba, která mě líčila. Rovnou jsem jí řekla, jaký styl líčení já nosívám. Navrhla mi jeden, který naprosto seděl mému vkusu. Jen lesk na rty nezvolila nejvhodněji...a tak jsem se ozvala :-) Až na to, že si za tu "zkoušku" trvající pár hodin naúčtovala nekřesťanský prachy, tak to bylo v pohodě. Lyn se pak k ní objednala na ostříhání. Co jsem ji po zákroku viděla, tak bych netušila, že si za to kadeřnice naúčtuje v přepočtu cca 2800 kč. Lyn tedy začala přemýšlet o jiné kadeřnici na svatbu. Bohužel zjistila, že všechny kadeřnické služby na svatbu jsou nehorázně drahé a že si změnou kadeřnice nepomůžeme...co už.
Navštily jsme s Lyn paní květinářku. Byla to velmi milá paní, kterou Lyn už od někud znala. Měla svou květinářskou službu přímo ve svém domě v přízemí. Usedly jsme s Lyn a Caithlin (Mattovou neteří) na židle a já začala podívat, co si představuji. Neměla jsem nějaký určitý plán, jen tak trošku o typu květin. Nakonec z toho vylezla kytice s frangipani a pár zelených háďátek s kvítkama zvaná dancing lady. Takže to byla kytice pro mě, pro mou družičku, pro Caithlin košíček s lupeny z růží a kytičky na klopy ženicha a jeho družby.








Dále schůzka z květinářkou, co se postará o květinovou výzdobu obřadu a místnosti určené pro párty. Neměla jsm moc představu, ale věděla jsem, že chci slunečnice - mé nejoblíbenější květiny. To se také stalo...slunečnicové obrovské květiny stály na dvou sloupech v obřadní místnosti. Židle pro obecenstvo byly v bílém povlaku se slunečnicově žlutými mašlemi kolem operadel. Kromě těchto slunečnicových barev a červeného koberce bylo všechno v obřadní místnosti bílé.
Také v místnosti, kde jsme měli večeři a párty, byly na každém stolu kytice se slunečnicemi. Stoly a židle byly povlečené v bílé se zelenkavě žlutými stuhami kolem operadel. Opravdu kouzelné!!!
S manažerem hotelu jsme vyřešili na další schůzce detaily kolem uspořádání stolů v obědové místnosti, sedací pořádek, druh jídel, pana DJ, hudbu na obřad (měli jsme vlastní), konkrétní a naprosto detailní plán chodu svatby, nějaké extra věci jako byly české zvyky (rozbití talíře, jezení polévky z jednoho talíře)....prostě všechno možné i nemožné, co si člověk může vymyslet.

Jednou z posledních věcí byly šaty pro květinovou holčičku a pro mou družičku - Jitusíka. Pro Caithlin to nebyl až takový problém. Vybraly jsme v salónu Ferrari jedny moc pěkné, které ji padly. Pro Jitusíka bylo těžké něco vybírat, když ještě nebyla v Brisbane a měla dojet právě dva dny před svatbou. Lyn se nakonec po šatech pro ní podívala sama někdy během týdne či jak. Pak mi zvěstovala, jak dopadla...měla s tím velký problém, protože ze boha nemohla najít šaty s dlouhou sukní. Našla jedny, u kterých se modlila, aby se nám líbily. Mně se líbily, ač by někdo mohl namítat, že byly hodně jednoduché. Střihem byly jednoduché, ale na Jitusíkovi pak vypadaly kouzelně. Délka sukně se řešila, až Jíťa dojela a paní švadlena je byla ochotna spravit do jednoho dne...takže družička nebyla nahá. Naopak jí to moooc slušelo.
Jedna z drobností, kterou jsme zabily s Lyn jeden celý den byly dárečky pro svatební hosty. V Austrálii je zvykem na každém místě hosta nechat na stole dáreček. Pro tento účel jsme navštívily s Lyn obchod, který je na to specializovaný. Tam jsme vybraly pro ženy průhledné jehlanové krabičky, které jsme jednoho dne naplnily koupenými cukrlátky (zlaté a stříbrné srdíčkové lentilky a mandle v cukru). Jeden den jsme plnily společně krabičky cukrlátky, dělaly na ně mašličky a zdobily krabičky pro jednotlivé cupcakes pro naše hosty. Cupcakes byly jednotlivé buchtičky, ze kterých se skládal svatební dort. Ten vyráběla celý sama Elise - kamarádka Matta. Pro muže jsme obědnaly s Lyn jako dárek portské víno s tištěnou etiketou s informací o naší svatbě.






Co se týkalo Matta jako oblek a boty, tak to si řešil sám se svým družbou. Naběhli jednoho víkendového odpoledne do obchodního centra a bylo. Oblek si objednal a boty si koupil taky kdesi...Vzájemně jsme nevěděli, co si kdo vezme na sebe. Já nevěděla o jeho obleku a on nevěděl naprosto nic o mých šatech. Tajily jsme s Lyn, co se dalo. Taky Lyn a Mike si koupili nové oblečení přímo na naši svatbu. Lyn si na krk dala přívěšek z českého granátu, který má mamka Lyn darovala. Lyn byla šťastná jako blecha, protože nevěděla, co si koupit ke své robě za doblňky a ten přívěsek od mé mamky se jí nádherně barevně hodil.

Celé připravy se zvládly za 5-6 týdnů s tím, že se dělaly hlavně o víkendech. Lyn byla naprosto úžasná...po celou dobu byla v klidu s tím, že všechno dopadne skvěle. Nestresovala se a nebála se, že by se cokoliv pokazilo. Snažila se mi přichystat nádhernou svatbu, což se jí opravdu povedlo. Ona si narozdíl ode mě uvědomovala, jak se svatba stane důležitým momentem v mém životě. Proto vynaložila maximální úsilí. Po všech těch příprav těsně před svatbou jsme měli já a Matt s Lyn a Mikem večeři, po které nám řekli, co rodiče mívají na srdci. Mike měl velmi pěknou řeč o tom, jak to vypadá pod manželským nebem a dal nám pár otcovských rad. Lyn něco málo dodala...a pak byla řada na mně. Dala jsem Lyn dárek - byla to knížka, kterou si Lyn prohlížela u paní květinářky, co s námi řešila květinovou výzdobu obřadu apod. Knížka nebyla bohatá slovy, ale myšlenkami, které v ní byly psané. Kniha se jmenovala "She is...". Na každé straně byla psaná jedna věta, která měla velkou myšlenku. Většina vět, které v knize byly vystihovaly Lyn přesně tak, jak ji vidím svýma očima. Jednoho deštivého dne jsem se pro tu knihu stavila u paní květinářky. Na poslední stranu jsem dodala k "she is..." "Lyn Hand" s věnováním a poděkováním. Moc se jí ten dárek ode mě líbil. Od toho dne považuji Lyn za svou druhou mamku.