Audi Driving Experience - Audi trenink rizeni pro pokrocile


Od doby, co si Matt poridil Audi S5 se mi uhnizdila v pameti jeho zminka o aktivitach Audi klubu, mezi ktere patri Zazitky Ridice (volny preklad z angl. Driving Experience). Sam uvazoval nad tim, ze se zucastni jedne z nich, ale nerozhoupal se k tomu, aby to uskutecnil. A tak me napadlo mu zazitek z rizeni Audi aut dat k narozeninam. Jelikoz se jedna o ponekud financne narocnejsi zalezitost, napadlo me nabidnout jeho rodine, ze bychom jej darovali vsichni dohromady. A tak jsme se vsichni slozili a ja zacala s organizovanim velkolepeho dne. Mattovi jsem jen vyridila, aby si vzal v patek 22. brezna v praci volno a den pred tim mu dala instrukce, kam se pojede.
Zaplatila jsem poplatek za svou ucast, protoze jsem chtela, aby mel ze dne fotky na pamatku.

V patek 7:30 hodin jsme vyrazili smerem na Mount Cotton do Treninkoveho centra. Matt uz v te chvili vedel, co se bude konat, protoze sis am na internetu zjistil, co se kde kona toho dne. Dojeli jsme mezi prvnimi…recepce byla vystavena modely aut, plakaty, obrazovkou se zaznamy s auty, figurinou s oblekem Audi zavodnika, letaky a brozurami. V rohu mistnosti byl trenazer, na kterem si par lidi zkouselo rezat zatacky na zavodni draze. V cele recepce byl bar s obcerstvenim a prijemnym personalem. Pri vstupu jsme se zapsali, vyplnili formulare a kazdy dostal cervenou ksiltovku Audi, krem na oblicej s UV filtrem a balsam na rty. A pak jsme jen cekali na uder 9te hodiny. Byli jsme posazeni do skolici mistnosti, kde nam byli predstaveni jednotlivi skolici. Jakym prekvapenim, ze vsichni skolici byli profesionalni zavodnici, a to nejen aut Audi, ale i BMW, Porshe apod. Po predstaveni nam byly receny pravidla a plan rannich cviceni. Cela skupina lidi dvacetictyr ucastniku byla rozdelena do tri skupin dle barev. Jednotlive skupiny se stridaly v cviceni:
-       nahle zastaveni pri nouzove situaci pri rychlosti 70km/h, 90km/h a 110km/h,
-       nedotacivost  kol v zatackach, 
-       slalom na mokre trase pri vyssi rychlosti,
V kazdem aute byli dva ucastnici – jeden ridil a druhy sedel v sedadle pasazera -, kteri se po urcitem poctu praktickych zkousek vystridali. Treneri stali v bezpecne blizkosti aut, stejne jako ja s ostatnim ucastnikem, ktery se neucastnil praktickeho rizeni. Treneri meli vysilacky, ktere pouzivali jak ke komunikaci mezi sebou, tak i k ucastnikum cviceni. Vsechna auta byla opatrena vysilackami, a tak ucastnici byli navigovani, kdy mohou vyjet, byly jim dany rady pri rizeni a zpetna vazba.

Ja jsem se zasedla do auta jen pri nahlem zastavovanim, kdy se ridici meli rozjet na urcite trase do pozadovane rychlosti a v te pak dupnout na brzdu (simulujici situaci, ze jim neco vstoupilo do trasy) a volantem se zaradit do mista, ve kterem by se vyhnuli prekazce. Byla to opravdova zkouska brzd a zaroven pneumatiky Pirelly dostaly zabrat...Zaludek jsem citila az v hrdle, ale z auta jsem nevylezla.

Ve 12:30h jsme meli obed, v recepcni budove, ktera byla v podobe obsluhovaneho svedskeho stolu. Servirovano bylo par druhu salatu, hamburgrove housky, tri druhy masa do hamburgeru, syr, sunka a ruzne omacky. Jedlo se u vysokych stolu s barovymi zidlickami a podavaly se zasadne nealkoholicke napoje J Par drobnych zakusku bylo servirovano doprostred kazdeho stolu a kava ci caj na pozadani. Bohuzel na obed nebylo moc casu, protoze jsme meli mirny casovy skluz.

Po obede jsme se zase sesli v treninkove mistnosti, kde nam byl prozrazen prubeh odpoledniho programu. Tentokrat se jednalo o cviceni, ve kterem ucastnici praktikovali naucene:
-       okruzni jizdy a spravne rizeni v zatackach
-       slalom na mokre trase mereny na cas (soutez)
Jelikoz jsem se nemohla zasednout do auta v odpolednim programu, mela jsem moznost si popovidat s trenery o zavodeni a poradani akce, jak byla prave tato. Byla jsem okouzlena skutecnosti, ze meli celou akci perfektne zorganizovanou a vsechno nacasovane tak, aby se vsechno stihlo, jak ma. Tym treneru byl profesionalni a velmi pratelsky.

Po skonceni posledni discipliny jsme se vsechny skupiny sesli u okruzni drahy. Treneri se nabidli, ze vezmou ucastniky postupne na projizdky v autech. 
Ja si s Mattem a jeste jednou ucastnici nasedla do auta se zavodnikem Ianem. Nevim, v jake rychlosti jel, protoze jsem mu nevidela na budik s rychlosti, ale jedna okruzni jizda mi naprosto stacila. Musim rict, ze slo poznat profesionalniho ridice...po rovince slapnul slusne na pedal, polehtal brzdu pred zatackou, galantne ji vytocil a zase zrychlil…a pak jizda do kopce, z kopce, zase do kopce, zatacka…I kdyz jsme na zadnich sedadlech byli pripoutani, odstediva sila s nami hazela z jedne strany na druhou. I kdyz jsem si jizdu uzila, byla jsem rada, kdyz se zastavilo. Druhou jizdu by muj zaludek uz asi tezko snesl. Ian me vsak svym ridicskym umenim naprosto nadchnul. Sam, jako jediny v tymu, zavodi s formulemi.

Poradatele nas svezli do recepcni budovy, kde se vyhlasil vysledek ze slalomu na cas. Vyhrou byl model sportovni Audi, ktery vyhral nejaky pan lekar. Matt se umistil na osme pozici.  Potom se uz jen predali certifikaty z ucasti skoleni, maly model auta A8, podekovani a pripadne diskuze s trenery. Jeste jsme se v recepci potloukali nejakou dobu, vyplnili formular, jak se nam program libil, poridili poslednich par fotek a chystali se k odchodu. Vysli jsme vstric ku hlavnim organizatorum, kdyz jsem si vsimla, ze se chystali udelat presne to, o co jsem je zadala pri rezervaci. Jeden z nich se zminil o Mattovych nadchazejicich narozeninach…a ze maji pro nej malou pozornost. Podali mu Audi tasku a potrasli mu rukou. Ja jsem cely den cekala na to, ze pro nej udelaji neco k narozeninam (ukazkovou jizdu zavodnim autem R8, dort ve tvaru Audi auta ci znaku...) a ono to uz vypadalo, ze se nic konat nebude az do naseho odchodu. Ve chvili kdyz mu dali tasku s “necim”, byla jsem ohromne rada a moc jim podekovala. Oni se jen hezky usmali a zminili, ze mu jej nemohli dat drive kvuli vsem ostatnim ucastnikum…ze to je vec, kterou normalne nedelavaji.
V tasce se nachazel model toho sameho auta, ktery byl prvni cenou ve slalomu a DVD s nejakym Audi programem.

Na veceri jsme si zajeli do Ceskoslovenskeho klubu, kam jsem pozvala i Mattovi rodice. Trumfla jsem Mattovi narozeniny minuleho roku, kdy jsem pro nej poradala navstevu Lamborgini autosalonu, kde byl manzel me kamaradky manazerem.

Co me potesilo ze vseho nejvic byla skutecnost, ze se Mattovi zkusenost z toho dne hodila v praxi, kdy se z vedlejsi silnice pred nej vyritil nejaky silenec a on se vyhnul autonehode. Kratce po tomto treninku si zarezervoval ucast na treninku rizeni v snehovych a ledovych podminkach, ktery se kona na prelomu ledna a unora v Nemecku. 

http://vooshee.rajce.idnes.cz/Audi_Driving_Experience_22nd_March_2013/

Zamyšlení na přelomu roků 2011 a 2012

Snad "Ten Nahoře" chtěl nebo snad já, že se mi letos poštěstilo se podívat do Čech dvakrát...a to na jaře a v zimě. Dle svých zkušeností mohu tvrdit, když se všechno kazí a člověk žijící v zahraničí má dojem, že se mu hroutí celý svět, nikde mu nebude lépe než tam, kde jej táhne srdce...tam, kde vyrůstal a kde o něj někdo má péči. Mně se dostalo toho pocitu právě tam, kde jsem vyrůstala.
Nejkrásnější vánoční dárek, který jsem dostala byly Vánoce strávené s mými nejbližšími - sestřičkou, mamíkem a prarodiči. Vánoce, které jsem si vysnila a o které jsem si napsala "Ježíškovi" se naplnili. Ačkoliv jsem nikdy neprahla po dárcích (nemluvě o mém dětství), letos mi o ně šlo naprosto minimálně. Dárkem mi byla chvíle lásky, pohody a odpočinku s nejbližšími...

Kdyby se mě ptala má nadřízená po návratu z dovolené, zda jsem si dostatečně přes svátky odpočinula, odpověděla bych ano. Snad se mě nezeptá, zda jsem připravena zpět do práce. "Ano, ale..." Už před dovolenou jsem věděla a po dovolené vím ještě lépe. Jsem si až na dovolené plně uvědomila to, co mi každý říkal ohledně práce. Sice jsem jim věřila, ale plně jsem to neakceptovala. A snad i tomu dovolená slouží...člověk se zastaví a uvědomí si, na čem opravdu záleží. Na práci určitě ne, pokud člověk nehledá ve svém profesionálním životě útočistě.

Co jsem si také uvědomila je skutečnost, že každý má svůj život. V jedné chytré knížce je psáno, neříkej ostatním o svých problémech, protože je to opravdu nezajímá. OK, možná zajímá to ty nejbližší, ale povrchně. Mohou Ti říct svůj názor na věc, ale to je vše...nemohou Ti pomoci, nemohou věci pro Tebe a za Tebe vyřešit. Na neštěstí jejich názor nemusí být ten správný. Proto je snad i lepší poslouchat své vlastní srdce a intuice. Každý žijeme svůj vlastní život a jen my víme, co je pro nás nejlepší...a pokud to nevíme, život sám nás povede tou správnou cestou. Musíme jen naslouchat znamením v podobě lekcí, která nám dává.
Ačkoliv mi bylo a je x-krát připomínáno, že patřím tam, kde je můj domov, já si to nemyslím. Nejsem připravena na návrat domů...nechci se vracet, protože není ten správný čas. Pravdou sice je, že doma mám svou nejbližší rodinu a přátelé. Jenomže každý z nich má svůj vlastní život a nikdo z nich mi v ničem nepomůže. Psychickou oporu, kterou v nich mám, mohu mít i v zahraničí, poněvadž není hmotná.

Zajímavé, co všechno si člověk může uvědomit během dovolené, kterou nemá naplánovanou od začátku až do konce. Má dovolená mi dala více než v co jsem mohla věřit. Ať už se stane v roce 2012, jsem si jista, že vše bude "just alright".

Vpád tallies do roztomilého butiku Blacklilly

Další klubovou akcí bylo setkání v butiku Blacklilly organizována na první dubnovou noc. Roztomilý dvoupatrový obchůdek s unikátními kousky oblečení, botami a módními doplňky nám – členkám klubu TWC – byl majitelkou zpřístupněn po otevírací hodině. Oficiální zahájení večera bylo hlášeno na 19. hodinu, avšak účastnice se začaly shromažďovat již půl hodiny předem. Já přijela s Mariellou jako jedna z prvních, kde nás netrpělivě čekala postavou prťavá pořadatelka (majitelka butiku) se skupinkou svých přátel. Jedním z nich byl stylista, bez pochyby gay. Každá z nás dostala po příjezdu do ruky skleničku se šampanským a měla možnost během večera uzobávat nabízené sushi jednohubky. Než jsme se všechny sešly, v počtu asi 24 dam a slečen, měly jsme možnost si projít vystavěné zboží.
Paní pořadatelka nás příjemně uvítala a pronesla svou řeč o prodeji zboží pro různou výškovou kategorii, i pro nás. Ačkoliv prý objednala zásilku nové módy ze Anglie, zásilka se opozdila…stejně tak zmínka o Boutique night na Facebooku přivedla před akcí do obchůdku zákaznice, které většinu oblečení pro vysoké vykoupily. Já, ani Mariella jsme však se zklamáním v očích neodešly. Jedny z mála jsme se odebraly s vybranými kousky do zkoušecích kabinek a na konci večera si odnášely po dvou kusech oblečení. Pan stylista byl velmi prďácký mladík, který se mezi námi procházel a radil, co za styl účesu a oblečení by nám doporučil a čemu se naopak vyvarovat. Na mně se mu nelíbily tmavé barvy, do kterých jsem ten večer byla zahalena, ale jinak si troufnu tvrdit, že jsem jeho testem prošla. Dva velmi originální hadříky, které mě velmi zaujaly a do kterých jsem se později navlékla, mi ohodnotil jako „musíš mít“…a tak jsem ke konci večera s nimi směřovala k pokladně. Za normálních okolností bych celodenní výplatu za ně nedala, ale proč si neudělat radost a trochu se nerozmazlit(?)

Ten večer jsem měla možnost poznat členky klubu blízké své věkové skupině, což já osobně si náramně užívala. Bohužel většina z nich bydlí různě rozprostřené či vzdálené od Brisbane, což by bylo časově a organizačně náročné pro možnost setkání mimo aktivity klubu :-( Navíc mnohé z nich mají malé či větší děti, a tak mnohé mají problém se setkání klubu účastnit. Pravdou je, že dámy s rodinami se soustředí spíše na své děti a partnery, než samy na sebe, své zájmy a aktivity mimo rodinu. Jsem velmi vděčná za ty, co si čas najdou a zorganizují své povinnosti tak, aby mohly existenci klubu svou účastí podpořit…jedině díky tomu se kolo TWC stále točí a my „tallies“ jedeme společně dál.

Fotodokumentace z akce viz Moje fotogalerie.