Vánoce 2009

Na český Štědrovečerní den jdu do práce, jako všichni tady v Austrálii. Pracovní den je však od začátku povolnější a o hodně jiný, než "obyčejný" čtvrtek. Usednu za svůj stůl, kde na mě čekají malé dárečky od kolegyň. Jak trapné...já pro nikoho nic nemám :-( I přestože jsem jejich kolegyně již 7 měsíců, nenapadlo mě, že mi něco na Ježíška (v jejich případě na Santa Clause) nadělí. Nepřipadá mi, že bych byla už část kolektivu, poněvadž to tak opravdu nevypadá. A tak mě dárečky jako čokoládové bonbony, dárková sada péče o tělo, skleněná cinkrlátka do okna, svíčky a esenční olej zaskočily. Budu si to zkrátka muset u kolegyň vyžehlit příští rok.
Kolegyně Mishell dostala k Vánocům CD s australskými koledami, tak jsme je poslouchaly téměř po celou pracovní dobu. Také jsme se nějakou dobu bavily o tom, jak se chystáme Vánoce strávit. Jelikož mezi svátky naše top manažerka neplánuje pracovat, musela jsem si společně s Mishell vzít neplánované tři dny dovolené. Ne, že bych nemilovala dne volna, avšak se mi nehodí si je vybírat, když si je musím šetřit na dobu, kdy pojedeme s Mattem do ČR. Jak Mishell praví "i Ty si musíš někdy od práce odpočinout", musím s ní souhlasit a beru si volno.

Oslava Vánoc se konala pro změnu v domě švagrové Karen kvůli více prostoru. Ač Karen byla teoreticky hostitelkou, oznámila pozvaným, že máme přijet až v 10:30, poněvadž si chtěla pospat. Praktickou hostitelkou však byla Lyn, která u Karen na pátek přespala a vstávala brzy ráno, aby připravila kuchtění obědu.
S Mattem jsme nakonec přijeli poslední. Všichni na nás již čekali posedávající kolem vánočního stromečku - prarodiče Mary s Jimem, rodiče Lyn s Mikem, švagrová Karen s manželem Coreym a čtyřmi dětmi, rodinná kamarádka Sarah s přítelkyní Elise a přes terasové dveře na nás koukala rotvajlerka Lucy. Po přivítání se s rodinou, podšoupli jsme s Mattem pod stromeček dárky od nás a usedli na volná místa. Caithlin se ujala čtení, který dárek komu patří a Mikey s Patem pomáhali je rozdávat. Vždy se čekalo, než dotyčný rozbalil dárek a všem ukázal, co mu kdo nadělil.
Pozn.: musím se přiznat, že jsem naprosto nepochopila smysl Santa-Clausového nadělování dárků. Jak u nás Ježíšek naděluje dětem dárky doma, tak i u prarodičů, strýců a tet, tak já nadepsala dárky ode mě a Matta jakožto od "Santy Clause". Až v autě cestou k domu Karen mi Matt vysvětlil, že Santa Claus naděluje dárky velmi brzy ráno 25.12. a dárky od příbuzných jsou od příbuzných. A tak zatímco Caithlin četla dárky od Lyn a Mika, od Sarah a Elise, od rodiny Johnsových, od Mary a Jima, tak i dárky od Santy Clause...a to pekelně zmátlo hlavně malého Patricka s Mikem, kteří se vyptávali, jak je to možné. Odpovědi se však nedočkali.
Lyn a Mikovi jsme každému nadělili každému poukázku na masáž, na kterou Lyn chodívá pravidelně. Matt jim také vybral po knížce a já Lyn zabalila ke knížce ještě skleněný pilník, který dle předcházejícího průzkumu hodil...a k tomu pro oba ještě balíček výborných zázvorových žvýkavých bonbonů. Matt od nich dostal navigační systém Tom Tom a knížku. Zatímco ja dostala den již před Vánoci tajně dva dárky, v pátek mě před rodinou obdarovali ještě úžasným příručním zavazadlem v růžové barvě. Ve čtvrtek mi Lyn darovala nový vysoušeč vlasů, poněvadž si všimla, že žádný nemám a ještě jeden velmi cenný dárek - zlatý 14ti karátový náramek, který si před 10ti lety koupila v Americe, ale nenosila a nenosí jej. Dala mi jej coby věčnou památku a vzpomínku na ni. V krabičce s náramkem jsem však našla i malé zlaté ručně vyrobené prasátko, které se v rodině Lyn dědilo z generaci na generaci. Prý jej v době 1. světové války Lynin děda utrhl z krku mrtvému a ponechal si jej. Děda jej předal Lyninovému tatíkovi Jimymu a ten pak Lyn. Jelikož Lyn s Mikem moc dobře ví, že zlaté prasátko by Karen při nejhorším ztratila a při nejlepším prodala, předali ho k opatrování nám. Tyto dárky mi Lyn věnovala jen s vědomím Mika a Matta proto, že by Karen byla pohoršena, že já dostala více a cennější dárky než ona...material girls live in material world.
Měli jsme nemalé problémy s vymýšlením dárku pro prarodiče, dokud mě nenapadlo jim koupit krabici sušenek, která u nich doma nesmí nikdy chybět. Matt však navrhnul, že by si více vážili domácích sušenek. A tak jsem byla pověřena úkolem ujmout se pečení vánočního cukroví. Jako každoročně jsem měla tak či onak v plánu péct perníčky, a tak jsem jich upekla více (z 1,4 kila mouky). K tomu jsem se podle receptu z internetu pokusila o oříškové sušenky, které jsem po upečení pomazala čokoládou a posypala kokosem. Také jsem se poprvé sama vrhla do pečení kávových oválků s kávovou polevou (bez krémové náplně). Své výtvory jsem zabalila do dárkové krabice a prarodiče tak velmi potěšila. Já od nich pro změnu dostala kuchařskou knížku a Matt dvě DVD s westernama.
O dárek pro Karen a Coreyho se postaral Matt pořízením poukázky v hodnotě 70ti dolarů do obchodu s vybavením na kempování, rybaření a různé venkovní aktivity, kde obvykle nakupují. Ti dva Mattovi nadělili skleněnou dekoraci se třemi svíčkami a balení piv. Mně se Karen postrala o krémy na ruce a mýdlo s vůní vanilky a maliny.
Malému Mikeymu "Santa Clause" nadělil sportovní hodinky, Patrickovi modelovací hmotu a opičí hlavičky na gumování, Charliemu Ninja hru do jeho Nintendo a Caithlin 5 CD s moderní hudbou.
Pro Sarah Matt pořídil sérii televizního psychologického seriálu a Elise jsem v Sydney koupila knížku s originálními nápady na pečení a zdobení cupcakes. Obě jsme dárky velmi mile potěšily :-) Matt od nich dostal knihu a já vynález na loupání, krájení a vyohryzkování jablek na pečení štrůdlu pro Mattyho.

Ač jsme se s Mattem původně domluvili, že si dárky záměrně k Vánocům dávat nebudeme, poněvadž si děláme vzájemně radost dárky během roku, nevyšlo to. Domluvu porušil první Matt, a tak jsem poprosila dva dny před Vánoci Lyn, zda by se mnou nešla na nákupy dárků pro Mattyho. Že jsem zprvu nevěděla, co mu pořídit, jsem se po devátém dárku musela začít krotit. Těsně u východu z obchodního centra Garden City z mého slavného nakupování vylezl ještě dárek desátý. Kdyby mě Lyn na nákupy doprovázela časteji než jednou za 2-3 měsíce, neměla by daleko od chudoby. V každém obchodě, kam jsme vešly a já něco koupila, utratila i Lyn něco ze své peněženky :-)...a to dokonce i v obchodě, kde já nic nepořídila. Po návratu domů jsem Mattyho obdarovala alespoň něčím málo před samotným vánočním dnem, a to černými ponožkami s originálními smajlíky na nohavičkách a jeho oblíbenou čokoládovou kolekcí.
Na Vánoce rozbalil dárky, kde byly dvě knihy - skutečná kriminální o mafii a historická o pádu Berlínské zdi; tři DVD s filmy "Next" s Nicholasem Cagem," Rocky Bulboa 3" a "Já, ty a Dupree"; jednou formální a jednou elegantně ležérní košilí a nakonec zimní elegantní čepkou. Mně má drahá polovička darovala poukázku na pedikúru, elegantní bílý župan, 2 DVD s filmy a Wii Mario novou hru, o jejíž pořízení Mattovi uvažovala i já :-D
Úplný přehled o tom, kdo co od koho dostal nemám, protože jsem pobíhala kolem sedících s fotoaparátem a vše dokumentovala.

Po vzájemném obdarování se Lyn postavila a oznámila, že má dárek k Mikovým šedesátinám. Otevřela tenkou knížečku a začala předčítat báseň ušitou Mikovi na míru. Popisovala vtipně zlomové okamžiky v životě Mika od jeho narození do dnešní doby. Po té Lyn představila obraz potažený balícím papírem, který ve mžiku Mike roztrhnul a koukal na plátno plné jeho fotkami...od doby, kdy byl batoletem až do posledního zlomového okamžiku - svatby jeho syna (a tak jsem se tam objevila i já:-)). Po té Mike povstal a měl pár vroucných slov, která dostala nejen jeho samotného.

Po poledni jsme usedli k vánoční tabuli s obědovými porcemi, které jsme si sami nabrali ze "švédského stolu". Byla možnost ochutnat ke kuřeti a vepřovému výborní pečená dýně, cibulka, brambory, vařený květák, hráček, mrkev a dochutit dvěmi domácími omáčkami (masovou nebo sýrovou). Po obědě si každý ochutnal menší či větší kousek vánočního pudinku a zakousnul se do perníčku ve tvaru panáčka či panenky se svým jménem.
Jen co se vše poklidilo a umylo nádobí, Sarah s Elise a Lucy se s námi rozloučily. Měly totiž v plánu výlet na Gold Coast navštívit Sářini rodiče.

Vydatný oběd se neobešel bez potřeby odpočinku, a tak jsme se všichni rozprchli do ventilovaných pokojů a užili si poobědového klidu. Já obsadila třetinu postele Caithlin, kterou již obývala Lyn s vnučkou. Já s Caithlin jsme popadly něco ke čtění, zatímco Lyn vedle nás dřímala. Matt složil kosti na postel Charlieho a hostitelé se taky někam poděli. Prarodiče se posadili před televizi a sledovali v poklidu vánoční koncert. Jen kluky poletující po domě nebylo možné přeslechnout.
Kolem půl šesté jsme se všichni znovu sešli v obýváku a kuchyni, kde mnozí neodolali čerstvé šunce od řezníka. Něco po šesté hodině se vše pouklízelo a všichni příbuzní se rozjeli do vlastních domů.

Letošní Vánoce se mi líbili mnohem více než loňské, protože jsem si připadala více jako část rodiny...a to hlavně díky svému velmi blízkému vztahu s Mattovými rodiči a prarodiči. Přála bych však jak Mattovi, tak i Lyn a Mikovi zažít pravé zimní vánoční svátky v ČR...poněvadž nad ty není.

Výlet na jetski - South Stradbroke Island

V sobotu 28.11. jsme si s Mattem přivstali. Měli jsme v plánu vyrazit na sobotní výlet v pěti s tím, že vytáhneme Mattovo jetski a od mého šéfa si vypůjčíme další dvě. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se dohodli čtyři. A tak jsme Mattovo jetski nechali v garáži a vypůjčili si dvě rychlejší a mnohem úspornější ve spotřebě benzínu. Kolem 8:15 jsme nasedli do auta a jeli vyzvednout "vodní motorky" a Liama s Kate. Předpověď počasí hlásila na odpoledne bouřky, což nás nezastavilo. Bylo pod mrakem, avšak teplota vzduchu přála vodním radovánkám. Ač se na nás sluníčko neusmívalo, natřeli jsme se od hlavy až k patě opalovacím krémem. Pozn.: Na mapě je zvýrazněna trasa naší cesty- červeně cesta, kterou jsme se vydali k oceánu a hnědě cesta zpět k autu. Jeli jsme do místa Jacob Well, kde jsme nasedli na jetski a vyrazili. Vodní vozidla byla snad jen rok stará, takže jízda s nimi byla suprová...plynulá a super rychlá (až 120 km/h). Zprvu jsme jeli trochu na sever a pak na jih ke Gold Coastu. kde jsme projeli úžinu, která nám otevřela cestu na oceán. V oceánu jsme chvíli pozorovali dva borce, co vyskakovali s jetski na oceánských vlnách. Jelikož oceánské vlny byly mnohem dravější, moc jsme se nezdrželi a jeli zpět úžinou do bezpečnějších vod. Zastavili jsme se na čtyřech místech ostrova South Stradbroke. Při první zastávce jsme se zakousli každý do jablka, která jsme si s sebou vezla. Zatímco Matt s Liamem a Kate plánovali, kam se pojedeme podívat, vydala jsem se na průzkum pláže s foťákem v ruce. Našla jsem pár dír v písku vyhloubané malými a většími kraby, žraločí výtrus a plno mořských řas. Když jsem se blížila vyfotit jeden velmi krásný pohled na pláž, zaslechla jsem intenzivnější pískot ptáka pluver. Už už jsem mačkala spoušť foťáku, když tu se nade mnou velmi nízko vznášel ta děsivě hvízdající poletucha. Hned jsem si uvědomila, že jsem mu asi vkročila do jeho teroteria nebo má poblíž hnízdo s malými. Rychlostí blesku jsem vstala a vrátila se k Mattovi. Ten mi s Liamem řekl, že jsou ptáci, co si hodně chrání území, ale že neublíží...jen děsí nálety. Jelikož Kate prošla tím samým místem, kde jsem se já snažila ukořistit pěkný snímek, a pták na ni nedorážel, nedalo mi to a zkusila jsem to znovu. Čím blíže jsem se však dostávála, tím důrazněji pták hvízdal. Nevzdala jsem to, dokud se zase nevznesl...to jsem se zase rozběhla k Mattovi do bezpečí. Zkusila jsem to ještě potřetí, kdy mi Liam ukázal, že musím jít proti němu a dát mu tak najevo, že se jej nebojím. Počtvrté jsem to už nezkusila...za to mi ta fotka opravdu nestála. Než jsme zase vyjeli na moře, nakrmili jsme místního racka, co kolem nás mlsně chodil a doufal, že ukořistí nějakých pár drobků krekrů. Ještě se kolem projeli dva borci na závodních člunech, u kterých bylo velmi zřejmé, že byly závodní, protože se jejich čumáky zvedli do maximálního úhlu 50 stupňů. Předala jsem Liamovi foťák, ať nás při jízdě vyfotí. Když jsme zastavovali, abychom si foťák předali a pro změnu vyfotili Liama a Kate, naklonila jsem se opačným směrem než Matt a jetski nás oba shodilo do vody :-D Voda bylo krásně teplá, a tak mi pád samotný ani nevadil. Jakmile jsem se vynořila nad hladinu, uvědomila jsem si, že ve vodě je pánem žralok, a hned jsem se drásala zpět na jetski. Matt si po pádu více uvědomoval, že mu spadly do vody sluneční brýle, a tak moc nechvátal z vody ven. Brýle se bohužel ponořily dříve, než je Matt stačil najít. Liam foťákem zachytil okamžik, kdy už jsme byli ve vodě... Další zastávka byla téměř u Gold Coastu, abychom se znovu namazali opalovacím krémem. Podívám se ke svým nohám a co nevidím...kousek ode mně se vznášela medúza. Trošku podezřele se převracela ve vodě. Dle více znalých byla nejspíš mrtvá. Kolem 14. hodiny jsme zastavili v jednom resortu Tipplers na oběd. Byla to malý bar, kde jsme se posilnili "párečkovo-salátovým menu" a jeli zase dál. Chvíli jsme projížděli místa, která bylo velmi mělká. Projeli jsme kolem jedné lodě, která stála na písku. Chlapík "námořník" se nejspíš zastavil k rybaření a ve chvíli odlivu mu došlo, že bude muset na místě čekat hodiny, než dojde k přílivu a on se bude moci vrátit z rybaření domů...i to se stává :-) Co se ale obyčejně nestává je, že potkáte jetski zaseknuté celé na písku. Dva chlapíci s klučinou se zadrhli s jetski na maličkém "ostrůvku", a tak vytáhli lopaty a kopali cestičku k vodě. Snažili jsme se přijít na to, jak se jim to mohlo stát, protože udice s sebou neměli, abychom mohli odhadovat stejnou situaci jako u pána s lodí. My sami jsme se dostali do vod, kde nám na moment s jetski tryskala zkalená voda...a tak jsme byli hodně opatrní, abychom se někde nezasekli. Poslední zastávka byla na místěvzdáleném asi jen 15 minut jízdy zpět k autu. Byla to kus pláže, která bývá obyčejně pod vodou...písek byl tmavší s velkým množství děr vyhloubaných malými krabi. Vyhrabaný písek v podobě kuliček tvořil na pláži povrch, po kterém když jsme se procházeli, měli jsme pocit, že jdeme po koberci....moc příjemný...do doby, než jsem se za sebou ohledla a řekla si, jak se krabíci nadřou prací na tvoření kuliček a my jim je sešlápneme zpět do děr :-D Kromě krabích domečků jsme se procházeli i po místě plném menších a větších dolíků. Ani jsem se nestačila sama zamyslet nad jejich původem, než mi Liam prozradil, že jsou od rejnoků, kteří polehávají na dnech vod. Úžasné! Ta možská potvůrka by vás při své malé či větší velikosti usmrtila jako slavného krokodýlího muže Steva Irwina a vy se jim teď samou drzostí dovolujete procházet v postelích. Delším putováním jsme se dostali k písečné duně, na kterou když jsme vylezli, nám dovolila nádherný pohled na oceán na druhé straně ostrova. Písek byl tak jemný, že při lehkém větru jste na nohách cítili převalující se písek. Bylo to místo, které si jistě ještě dlouho budu pamatovat. Člověk by byl schopen uchýlit se do stínu slunečníku, roztáhnout si deku a strávit celý den relaxováním s knihou v ruce nebo koukáním na místní scenérii jako na obrázek. Tím náš výlet končil. Bylo téměř 16h, když jsme se vrátili k autu...naložili jetski na vozíka zajeli na benzínovou pumpu domplnit palivo. Motor je u jetski 70ti litrový. Za celý náš výlet, který dohromady udělal přibližně 100 km, jsme spotřebovali u každého jen čtvrtinu. Dotankovali jsme nádrže dohromady za pouhých 40 dolarů a vezli je zpět k majiteli. Ač slunce se na nás za celou dobu výletu ani nepodívalo, trochu jsme si s Kate spálili stehna...člověk se nestačí divit, jak je australské slunce zákeřné. Pokud u mě doma platí "mazat se", tady v AU ne nezbytné "mazat se, mazat se, mazat se". Ač jsme byli všichni unavení, slaní a ulepkaní, výlet jsme si perfektně užili!!!

Čtyři dny v Sydney

S Mattem jsme se rozhodovali asi dva měsíce před výletem, kdy by bylo nejlepší navštívit Sydney. Dostali jsme totiž svatební dárek od Mattova profesora dvě vstupenky na slézání Harbour Bridge. Jelikož platnost poukázek byla do konce roku 2009 a přicházející léto se nehrozí jen v Brisbane, tak jsme se rozhodli pro listopad...pro období, kdy v Sydney je teplo na pěknou dovolenou a zároveň ne příliš pro lezení na most. Oba jsme si vzali dva dny volna, abychom si tak mohli užít prodlouženého víkendu. Let do Sydney jsme si naplánovali na čtvrtek 19.11. po práci v 6:45. Matt končil v práci v poledne a já o dvě hodiny dříve než bývá zvykem. Sbalili jsme si svých pár švestek a nechali se taťkou odvést na letiště s dostatečným přestihem. Letěli jsme místním menším letadlem společnosti Quantas, ve kterém nám servírovali indickou velmi chutnou večeři - kuřecí kormu s rýží zpestřenou hráškem a mrkví (mňam). Jako malý dezert jsme dostali pár krekrů s kouskem sýra. Let trval něco málo přes hodinu, ale díky místnímu posunutému času o hodinu dopředu jsme se v Sydney ocitli kolem 9. hodiny. S vidinou čekání v zástupu cestujících na taxi, jsme odhadovali náš příjezd do hotelu ještě o hodinu později....což se ale nestalo. Měli jsme štěstí. Zrovna kolem nás prošel soukromý taxikář s nabídkou, že nás vezme do města. Vyhlédnul si k nám ještě jednoho cestujícího z Melbourne a vyrazili jsme. Jeli jsme zkratkou, kterou taxikáři většinou nevyužívají, protože je použití daného úseku stojí pár dolarů. Pan taxikář byl Ind (jako všichni taxikáři v Sydney) s tím rozdílem, že byl velmi přátelský, slušný a ochotný. (Pozn.: ono je totiž všeobecně známo, že taxikáři se s vámi normálně nebaví, pustí rádio, a nebo v horším případě zapnou vysílačku a baví se s parťáky indicky po celou dobu vaší jízdy). Pan taxikář si účtoval o pár dolarů více, za cenu rychlejší, pohodlnější a bezpečnější jízdy, než by udělal obyčejný taxikář. Tentokrát jsme zůstali v hotelu Novotel v oblasti Darling Harbour. Díky plánovaným čtyřem přespání jsme dostali discount 25% z celkové ceny...neber to :-) Hotel disponoval jak bazénem, tak i posilovnou. V pátek ráno jsme si díky roletám, které nepropouštěli ani sebemenší světlo zvenku, pospali až téměř do poledne. Vzhledem k zamluvenému lezení na Harbour Bridge v 16:20, jsme se vypravili hned po probuzení daným směrem. Cestou městem jsme se stavili v knihkupectví, kde se Matt zeptal po jedné psychologické knize, která právě vyšla a není v Brisbane nikde k sehnání. Měli ji...při pohledu na velkou knihu v červených deskách vážící něco kolem čtyř kil se Mattovi rozzářili oči nadšením. Jelikož jsme byli však na cestě z hotelu do města, smířil se s tím, že knihu si odnese v jiný den. Teploměr ukazoval 31 stupňů a obloha se začínala k odpoledni čím dál více kabonit. Kolem 16. hodiny začalo hřmět a poprchávat. Byli jsme však ujištěni, že na most se nevydáme díky přípravám dříve jak v 17h...a že snad do té doby se bouřka přežene. K našemu štěstí se tak skutečně stalo. Již ve 4 hodiny odpoledne jsme čekali, až naše skupinka přijde na řadu. Odbilo 16:20 a objevila se paní asistentka, která nás pozvala do místnosti, kde jsme vyplnili a podepsali formulář. Pak nás zavedla do místnosti, kde nám byly přiděleny obleky...plátěný "pytel", do kterého se člověk navléknul celý. Ačkoliv mně přiřazený oblek byl dostatečně dlouhý, měl kratké nohavice a dlouhý vrchní díl. V domění, že mají jiný mně lépe padnoucí, jsem si jej nechala vyměnit. Bohužel jsem dostala stejně dlouhý, avšak mnohem širší...mno, co už. Byl nám představen Eric - náš průvodce po mostě - který nás před výstupem zavedl do haly, kde na nás navěsil nejrůznější doplňky. Začalo to širokým pásem na jištění, sluchátky a rádiem, kšiltovkou, bundou odolnou proti dešti a končilo to kapesníkem, který jsme si každý zavěsili na zápěstí a zlehka navlhčili na lehké osvěžení čela. Celý přípravný proces měl řád a odehrával se v krásných prostorách v budově pod mostem. Ve skupince nás bylo pět statečných...my a dvě holčiny z L.A. a jeden starší chlapík z Londýna, jehož manželka nerada cestuje, a tak se vydal do Austrálie sám. Prošli jsme se tunelem, kde nás Eric zavěsil na zajišťovací kovovou trubku, která byla natažená po celé pěší dráze na mostě. Jen co jsme vyšlápli na most, zahlédli jsme pod sebou prohánějící se dva králíky či zajíce. Matt tvrdil, že byli divocí, ale já bych je podle bílo-černých fleků po srsti typovala spíše na králíky, co dědovi utekli z králíkarny. Tak či onak...kdo by v centru Sydney očekával tato zvířata hrabající si důlky a polehavající ve stínu. Na most jsme se vydali opravdu někdy kolem 5té hodiny. Hřmění mezitím přešlo, takže nebylo již čeho se obávat. Po celé době lezení na mostě jsme si jen kontrolovali karabinku, která se občas zasekávala v podpůrných bodech dráhy. Upřímně řečeno já s tím jišticím "ocáskem" opravdu zápasila, poněvadž byl o hodně níž než můj pas. Trasa byla hlavně po schodech...zprvu vyší a čím výše jsme lezli, tím se schody snižovali, až jsme chodili místy jen po vyvýšených plošinách. Trasa byla většinou bez problémová...kromě asi čtyřech místech, kterými jsme se museli velmi opatrně protáhnout. Bylo tam však více míst, kde byla potřeba se hluboce sklonit. Místa, kde by se lidé mohli uhodit, byla vypolstrována molitanovými polštáři. Během výlezu na vrchol mostu, začalo poprchávat, a tak jsme byli nuceni si vybalit bundy pro ochranu rádií. Mně osobně by nevadilo, kdyby se to mé náhodou rozbilo, protože mi díky ní Eric řval po celou dobu do uší. Ostatním taky, ale ti z toho skřehotání alespoň něco měli...já jen některé části jako třeba to, že:

• stavba mostu si vyžádala 16 lidských životů,
• kámen pro stavbu podpůrných pilířů byl dovážen a sekán do obrovských krychlí, které byli velmi pravidelně poskládány na sebe. Dovážena z Anglie byla i většina oceli, ze které je most postaven.
• nejnižší body mostu jsou ve výšce cca 50 metrů a nejvyšší bod mostu cca 135 metrů nad hladinou kanálu, čímž se stal nejvyšším mostem na světě...Most váží cca 39 tis. tun.
• most byl dokončen v roce 1932, kdy měli dělníci problémy se spojením obou částí mostu uprostřed, kde se jim "rozjížděl"
• silnice vedoucí přes most měla původně 4 pruhy, které nestačili místnímu dopravnímu provozu a tak jej rozšířili o pruh pátý. A tak se přes most prohání jak auta ve čtyřech pruzích, tak i monorejl a cyklisti i chodci.

Po výstupu na vrcholek nám Eric v dálkách představil slavné budovy a pak jsme se vyfotili...nejprve skupinové foto a pak odděleně. Při společné fotce vítr zavlál tak silně, že se mi nohavicová část obleku nafoukla tak, že na fotce vypadám jako Mishellinka. Po slezení z mostu jsme ze sebe shodili všechny doplňky a oblek, pod kterým jsme vzhledem k velkému teplu byli všichni oděni jen ve spodním prádle. Vyplnili jsme dotazník na služby, kterých se nám dostalo a odcházeli s certifikáty a fotkami v rukách... a nádherným celoživotním zážitkem. S Mattem jsme si ještě koupili každý jedno tričko BridgeClimb a pár suvenýrů pro mou českou rodinku. Překvapovalo mě, kolik skupinek se během jednoho dne na most podívá. Během 1.5 čistého času na mostě, jsme potkali čtyři skupinky - jednu po cestě nahoru, jednu na vršku mostu, jednu po cestě z mostu a poslední kousek od začátku lezení. Je to určitě zážitek na celý život, který podnikli i mnohé celebrity jako Kylie Minoque, Nicole Kidman, prince Harry a Charles, představitel Harryho Potera a x dalších, jejichž fotky jsou vystaveny v galerii na základně pro mosto-lezení. Ačkoliv celá dvouhodinová akce nebyla příliš fyzicky náročná, museli jsme se posilnit před cestou zpět na hotel v naší oblíbené palančinkárně kousek od mostu. Matt si dal palačinky na způsob Mexicana a já s mořskými potvůrkami. Po večeři již byla tma, co lidi tahala ven na večírky a za zábavou do klubů. Kolem nás procházeli páry oblečené jako do opery, Japonky v tradičních japonských róbách, chlápek v růžovém saku s modrou kravatou, mladé dámy na vysokých štanglích s vysokými jehlovými nebo vulgárně širokými podpatkami...oděnými do šatů, které se dají nalistovat v katalogu Cosmopolitan a jemu podobným.

Píše se sobota 21.11.09 - den, kdy jsme po probuzení sešli do hotelové posilovny. Po poledni jsme se vykoledovali do města - na Paddyho trh v čínské čtvrti. Paddyho trh se nachází v rozlehlé dvoupatrové cihlové budově s vysokým stropem. Spodní část trhu je labirint, kde si připadáte jak na veletrhu...stánek vedle stánku se zbožím až ke stropu. Procházíte uličkami a přemýšlíte, kolikrát jste již ta rádoby australská trička viděla. V přízemí seženete všehochuť zboží - oblečení, suvenýry, oříšky nejrůznějších příchutí, sladkostí, hraček a jiných kýčovitostí. Jelikož teplota vzduchu se v prostorách blížila k 35ti stupňům, rozhodli jsme se podívat do klimatizovaného patra. Jen co se nám povedlo vyšplhat do patra, už už na nás mává Číňan, abychom se nechali svěřit do jeho rukou a dopřáli tělům masáž zad, ramen či hlavy. Na celý byznis koukám opravdu nedůvěřivě...koutek v obchodním centru, kde všude kolem prochází lidi, a tam na malých "bobcích" sedí lidi nechávající si bušit a tlačit do ramenou. Číňanovi mé váhání nedá a ukáže na tabuli s nápisem 1 minuta masáže zdarma...Co ztratím jednou minutou svého volného času. Zatímco Matt si už řekne o masáž ramenou a po té i hlavy, já po první minutě vím, že já nechci ani jedno...a to ani zdarma. Při ruchu kolemjdoucích lidí jsem si masáž nedokázala užít, a tak jsem na Matta počkala. Matt si čínskou masáž nemohl vynachválit, jak mu pomohla od začínající bolesti hlavy. Po té jsme vpluli do obchůdku s krásnými australskými věcmi, kde jsem počídila pár neobvyklých dárečků pro mé nejbližší. Po projití trhem jsme si před trhem ukočistili jednu lavici a z batohu vytáhli proteinové tyčinky. Nad námi se tu a tam projela šalina nad zemí neboli tzv. monorejl /monorail/. Tyto tramvaje vypadající jako malá Pendolina se projíždějí nad lidmi a klasickou pozemní dopravou jen jedním směrem a zastavují v nedaleké tubusové zastávky. Jelikož jsme měli na 6tou hodinu zamluvený stůl v české restauraci, vydali jsme se směrem k hotelu, kde jsme se na večeři s přáteli přichystali. V 5:45 nás bílý taxík zavezl na začátek Kellettové uličky, kde jsme se rozhodli restauraci sami najít. Prošli jsme kolem řady lacinných domů, až jsme došli ke stylové budově s nápisem "Prague". Při otevírání dveří si všimnu plakátu psaného v češtině...wau, jak vzrušující...po roce vidím v Austrálii něco česky napsaného :-D Za recepčním stolkem stojí vysoká krásně oblečená slečna, na kterou chvilku zírám a přemýšlím, zda jí řeknu o zamluvený stůl v angličině nebo v češtině...a tak se přiblbě česky zeptám, zda mluví česky. Slečna mi odpoví tak, že už vím...a posadí nás s menu ke stolku u vchodu na terasu. Zatímco oba už dávno máme vybráno s předstihem dle menu na internetu, přemýšlíme co k pití. Já že marně hledám kofolu, se odhodlám alespoň k lahvové Plzni. Matt ji již dříve ochutnal, a tak si dává čepovaný Gambrinus. Později si dal i Krušovice, které mu ani nechutnaly jako pivo. Za chvilku dorazí naše srbská kamarádka Dani s Goramen. Dani si nechá ode mně poradit a dává si pečenou kachnu s knedlíky a zelím. Goran se do typicky českého jídla nežene - šnicl se zeleninou. Ani nevím, jak dlouho jsme na jídlo čekali, protože jsme si měli o čem povídat a času jsme měli hromadu...Áááá, už se nám to nese. Přede mnou přistaje gulášová polévka v bochníčku chleba a Matt kulí oči na českou porci svíčkové s 6ti knedlemi, kterou prý nemá šanci sníst. Ač jsem Mattovi nabízela ochutnání mé báječné gulášovky, nedal si říct, protože si šetřil místo v břiše na to své. Tak či onak ji i s pivem nezvládl sníst a nechal jeden knedlík v hromadě omáčky. Svíčková se kuchaři opravdu hodně dobře povedla...a kachní masíčko na Danině talíři se krásně loupalo a zelí chutnalo výborně. Ceny za všechna česká jídla jsou průměrné - od 18 do 25 dolarů za hlavní jídlo. Když si uvědomíte, že je to jediná česká restaurace a téměř v srdci Sydney, dá se říct, že jsou levná. Pivo vzhledem k dovozu již za 7 dolarů není nejlevnější, ale české...kvalitnější než australská pivní limonáda. Dohromady se vším všudy nás obsluhovali dvě číšnice a jeden číšník. Obzvlášť jedna číšnice věděla, že umím česky, a tak se domlouvala především se mnou. Po výborné večeři nás vzala Dani Mercedesem na objížďku centra. Dvakrát jsme se ocitli na "populární" King Cross Street ochomítajícími se drogovými dýlery, postávajícími prostitutkami, kluby nabízející sny tisíce a jedné noci, obchody s erotickým zbožím a x dalších podivných klubů. Že jsme ale projížděli dříve, než opravdový noční život v ulici začíná, shlédli jsme jen davy lidí tlačící se do klubů, holčiny oděny v odvážně nehezkých šatech, předvádějící se borce v autech...a švába lezoucí u kraje chodníku. Matt měl tuto ulici zapamatovanou jako jednu z těch, které by se měl vyhýbat kvůli nepříjemnostem, do kterých by se tu kolemjdoucí mohl nechtěně dostat. Dani ho ale ujistila, že už roky tomu tak není...ač se tu zdržují podivní individua, není nebezpečná...i když pozor na osobní věci si musíte dávat všude. Jízda z Dani byla spanilou. Připadalo mi, že život ve městě ji vehnal živou krev do žil. Zatímco naše pánská společnost sedící na zadních sedadlech byla naprosto zticha, já se nestačila popadat chvílemi za břicho, jaká byla s Dani vepředu sranda. To šídlo za volantem v jednu chvíli zesilovalo hudbu a pělo píseň srbskou, ve druhé minutě pískalo po pěkně oblečených holčinách a dotřetice opakovalo do zblbnutí "put two dolars in the hole" z nějaké činohry, ve které hrála pár let zpět. A při tom všem bravurně kličkovala sydneyskými ulicemi. Škoda jen, že se pánům nechtělo jít někam zapařit :-(...hopefully someday, Danisek. Nedělní počasí je peklem v nebi. Teploměr ukazuje přes 40 stupňů, což už jsme na Den Austrálie v lednu jednou zažili. Jenže toto rádoby ještě jarní počasí je trochu jiné. Fouká vítr, který kdyby nefoukal, udělal by lépe, protože díky tomu je vám ještě více teplo...jako když v létě otevřete vyhřátou troubu. Dani nám v sobotu večer nabídla, že by nás vzala na exkurzi po Sydney. Matt se však rozhodl nechat nás holky projíždět městem ve dvou. Zatímco mě Dani vzala na Bondi Beach, ke katedrále a do parku, Matt si konečně zašel koupit svou vytouženou Červenou knihu, do které se po té na hotelu začetl...prý pro psychologii má ohromnou cenu. Pověděl mi o tom, že byla psána 19 let a pak uzavřena v bance po více jak 50 let. Potomci slavného psychologa se rozhodli knihu přeložit a vydat veřejnosti. Polovina knihy je v psaná v němčině a latině doprovázena obdivuhodnými obrázky a druhá část je anglický překlad. Matt koupil druhý den ještě jeden výtisk pro svého profesora. Pondělí 23.11.- den odletu - mezi námi řečeno "ještěže tak". Den začal pro mě slibně...čas, který Matt věnoval delšímu spánku, jsem já věnovala mučení se v posilovně. Po té jsme si zabalili zavazadla a uložili je v hotelové úschovně. Včera přes 40 stupňů a dnes pouze 20, zamračeno, větrno a ještě to vypadá na déšť...super. První pracovní den jsme hned od víkendových rozeznali...lidi, kam se podíváš. Připadala jsem si jako turistka v Praze. Do toho hustý dopravní provoz a dělníci opravující fasády budov. Měli jsme původně v plánu si zajít k Harbour Bridge vybrat poukázku na výhled a udělat tak pár fotek, ale vzdali jsme to s tím, že příště. Vzhledem k tomu, že jsem byli časově omezeni odletem letadla, vydali jsme se na Sydney Tower - nejvyšší budova v Sydney. Po zaplacení hříšných 50 dolarů za oba nás paní čekající před výtahem vyfotila, aniž by nám řekla důvod. Výtah nás vyvezl do výšky cca 290 metrů, kde se nám nabídl výhled na velkou část města (zdaleka ne celé město). A to bylo vše...zklamání obrovské, jen jsme se to neodvažovali říct jeden druhému nahlas. Sjeli jsme do přízemí, kde se nás chlapík snažil obrat o dalších 35 dolarů za CD s naší fotkou. "To si děláš srandu, maníku!!!" Odmítneme a odcházíme se slovy "už nikdy více". Stavíme se cestou na hotel do knihkupectví pro další 4kilový červený zázrak. I já si vytáhnu z pultu něco pro sebe, co si pak pročítám při čekání na taxi v hotelu. Taxi nás veze na letiště ve 3 hodiny a ve 4 už jsme v oblacích. Cestou letadlem jsme ztratili jen 30 minut času kvůli pro nás posunu času o hodinu zpět. Pan steward nám v rámci svačiny na palubě rozdal každému jakousi bulku se slaninou, sýrem a vejcem, která moc lidem nevoněla. Já se pokusila přečíst z obalu nutriční hodnoty, které raději ani nešly vidět. Ještěže alespoň jablko měli pro zájemce. V Brisbane 32 stupňů...ano, jsme doma...a zítra už zase do práce. Néééé!

Glass House Mountains - 15.11.09

Redcliffe - 25.10.09

...pár dalších zajímavostí

• Zajímá-li vás, jak vypadá typický Australan, pak odpovědi jsou na vaši otázku dvě. Pokud si představujete Australana v podobě chlapíka z filmu Krokodýl Dundee, pak máte na mysli člověka, co žije v outbacku Austrálie. Budiž...neberu vám to.
  Pak tu je ještě tzv. městský Australan - v mládí hubený světlovlasý se citlivou pletí a v pokročilém věku osoba kyprých tvarů se zarudlým obličejem. Austrálie je po Americe druhou zemí s nejvyšší obézní populací, a tak nepřeháním pokud typického Australana přirovnám k maskotovi Mishellin.

• ...co mě neskutečně irituje, jsou reklamy na "zdravé" potravinářské produkty. Vezměte si například ovocný jogurt. Pokud se snažíte stravovat zdravě, do očí vás přímo praští nápis na obale "98% fat free". Tento marketingový trik naláká kde koho, dokud se lidé nezamyslí...98% fat free znamená logicky, že jogurt obsahuje pouze 2 % tuku. OK, je to méně, než obsahuje pravý smetanový nebo řecký jogurt (kolem 6 %). Když si ale uvědomíte, že 100% tuku vlastně neobsahuje nic, do čeho by se člověk s chutí zakousnul, tak se ptáte proč se udává množství tuku k poměru celému obsahu produktu. Takto výrobci postupují nejen v případě jogurtu, ale téměř všeho, kde ubrali alespoň trošku tuku než má obyčejný výrobek (např. instantní polévky, omáčky, cereálie, bonbony...). Jen v případě produktů, kde je obsah tuku spíše nutností, je uvedeno logicky např. "o 20 % méně tuku" jako je tomu u sýrů nebo margarýnů.

• Kočky v Austrálii neslyší na "č-č". Australani na ně volají "pussy-pussy", což sice neignorují tak jako českou verzi, avšak jak už je u koček zvykem, kašlou na vás tak či onak.

• Stejně jako ve Velké Británii, i v Austrálii se setkáte s umyvadly, kde je kohoutek zvlášť pro teplou a studenou vodu. Každý kohoutek je v jiném rohu umyvadla, takže se buď umýváte studenou vodou a nebo se opaříte :-)

• K tomu, abyste v Austrálii zaplatili ať už za jídlo nebo jakékoliv jiné zboží či služby, nepotřebujete z 90ti % peníze v hotovosti. Všude kromě stánků se dá platit kartou. Ba dokonce placení kartou je tu tak normální jako platba v hotovosti v ČR.

• Co se ještě platebních karet týče, tak tu z nepochopitelného důvodu mají název karet nelogicky zpřeházené. Pokud máte kreditní kartu, máte tím pádem bankovní účet na kterém nemáte žádné úspory. Když něco kartou zaplatíte, znamená to, že jdete do mínusu (tj. dlužíte bance peníze). Jednou za dva týdny či měsíčně vám chodí výpis z banky s položkami, které jste kreditní kartou platili a musíte celou částku tedy do určitého data bance splatit nebo vám účtuje úroky. Naopak karta debitní vám umožňuje platit ze svých vlastních úspor. Logicky slovo debitní znamená, že čerpáte to, co nemáte...
• Jelikož kreditní kartu tu vlastní každý "blbec", tak se pak mnozí dostávají do značných finančních problémů, kdy utratí tolik bankovních peněz, že nemají na zpětném zaplacení.
  

• Pokud vám vadí nespočet reklam v průběhu pořadů vysílaných na Nově či Primě, pak máte v podstatě ještě štěstí. Všechny australské veřejné programy vysílají totiž reklamy po 10ti minutách. Tím pádem si hodně rychle rozmyslíte, zda vám stojí za to strávit koukáním na váš oblíbený film dvojnásobek vašeho volného času. Není tedy vůbec div, že je tu v trendu si kupovat filmy na DVDčkách nebo si jej pořídit na pár dní z půjčovny.

• Co si pamatuji, tak jsem si v ČR sama osobně nikdy nestěžovala na zdravotní systém. Člověk si našel na doporučení přátel či rodiny praktického lékaře, který jej v případě větších či specifických problémů poslal k odborníkovi. Tento postup tu také funguje, avšak...Stěžovali jste si někdy, že jste byli u doktora objednaní na 10tou hodinu a na řadu jste přišli až v poledne? Přiznám se, já ano. Tady se vám to v podstatě taky může stát. Co se vám ale nestane ve většině případů v ČR je, že se na prohlídku ke státnímu doktorovi dostanete až za několik měsíců. Pokud máte akutní bolesti zubů a nemáte soukromé zdravotní pojištění, počkáte si pár měsíců a ještě za prohlídku či zákrok zaplatíte. Je to tím, že daně jsou v Austrálii nízké, a tak plátci daně neplatí tolik, aby bylo státem placených doktorů dostatek pro místní populaci.
  A tak většina lidí v Austrálii si platí soukromé zdravotní pojištění. To vám však nepokryje celé vaše náklady v případě operací a jiných zákroků. Pokud si potřebujete poležet v nemocnici, zaplatíte 1000 AUD za 1 noc (cca 3x více než platíte ve **** či ***** hotelu v Sydney).

• Jakmile si koupíte kousek oblečení, pár bot, mobilní telefon apod. zeptejte se na délku reklamace. V tu chvílu prodavači/čce ztuhne úsměv a začne téměř koktat. Obchodníci totiž tuto otázku od kupujících vůbec nečekají. Tady se spotřební zboží bere jako spotřební, čímž se má na paměti, že když začnete věc užívat, tak ji "spotřebujete". Stuhlé výrazy v obličejích prodavačů už jsem párkrát zahlédla, stejně tak mých společníků, kteří se při společných nákupech mé otázce velmi divili. Na svou otázku většinou dostanu odpověď typu, že pokud bude něco špatně s daným výrobkem, mám jej zanést do obchodu s účtenkou a oni se o reklamaci postarají...a u značkových věcí mi odpoví, že maximální reklamační lhůta je 1 rok, pokud si nepřikoupím více letou záruku.
  

Můj názor na cestovní agenturu AustraliaOnline

Svůj názor na cestovní agenturu (www.australiaonline.cz), přes kterou jsem se dostala do Austrálie, tu zveřejňuji pro lidi, co se chystají využít jejich služby. Snažila jsem se dát agentuře zpětnou vazbu prostřednictvím jejich webových stránek a sekci "názory studentů". Bohužel můj příspěvek se jim uložil do databáze, kterou jistě prochází před tím, než názory zveřejní...a že na agenturu nemám stoprocentně pozitivní názor jako jiní, pak nepředpokládám, že jej vůbec uveřejní. Vzhledem ke skutečnosti, že můj blog čtou i "kolemjdoucí", co se chystají do Austrálie a hledají na internetu názory zcestovalých, je můj příspěvek určen právě jim. 

Zdravím všechny, co se chystají za studiem či jiným záměrem do Austrálie. Je tomu něco málo přes rok, co jsem se vydala sama do Austrálie za studiem angličtiny. Ač nebydlím v Praze, neměla jsem sebemenší problém v komunikaci s agenturou AustraliaOnline. Do Prahy - hlavní pobočky - jsem jela dvakrát s tím, že zrpvu jsem se chtěla informovat a podruhé si zařídit zdravotní prohlídku a odevzdat potřebné dokumenty. 

Rezervace letenek, vyřízení víz a naplánování mého studijního plánu se zdáli díky agentuře hračkou. AustraliaOnline mi dokonce doporučila ubytování u Češky, která mi po příjezdu do Brisbane byla pomocnou rukou. Po svém příjezdu jsem měla chuť poslat agentuře velké díky za to, jak hladce jsem se do Austrálie dostala a jak dobře mi pomohli. Díkybohu jsem to neudělala, poněvadž od prvního dne svého nástupu do školy jsem měla problémy se svým studijním plánem. 

První den noví studenti psali rozřazovací test, aby byli rozškatulkováni do patřičných úrovní...a ke svému překvapení jsem druhý den psala test znovu. Ten druhý však navazoval na 4 týdny předešlé docházky do kurzu. Já bohužel neměla ani ponětí o tom, jak to na škole fungovalo - čtyři týdny probírání pár lekcí a 5. týden v úterý se psával test na možnost postoupení do vyšší úrovně. Nevhodným designem studijního plánu, který mi byl agenturou "ušitý na míru", jsem ztratila jeden týden, který mi pak chyběl k ukončení lekce a postoupení o úroveň výše na konci mého Intensive General English kurzu. A tak jsem měla problém s ucházením se o možnost studia FCE kurzu, který jsem si předplatila už v ČR. 

V době, kdy jsem měla problémy s výše zmíněným designem studijního plánu, jsem zaregistrovala pár dalších českých studentek vycestovaných do AU také přes AustraliaOnline, mající ty samé problémy. Jelikož jsem nebyla ani trochu potěšena tím, že mi agentura neposkytla všechny potřebné informace dopředu (nejspíš si je sama nezjistila), kontaktovala jsem vedoucího agentury P. Koláře emailem. Ten se mi však ani neobtěžoval odpovědět. Dále jsem byla informována školou v AU o chybě agentury, že jsem si předplatila 12 týdnů FCE kurzu místo 10ti. Po dlouhé domluvě s finančním oddělením Viva College jsem vyměnila 2 navíc zaplacené týdny FCE kurzu za jeden chybějící týden kurzu intenzivní angličtiny. Škola totiž peníze v případě takového typu chyby peníze nevracela. 

Po dokončení studia angličtiny, ve které mi vše "velmi kvalitně" AustraliaOnline zařídila, jsem si řekla "hold stalo se...nedá se s tím již nic dělat". Bohužel to nebylo vše...zpětně jsem ještě zjistila, že zdravotní pojištění placené australské soukromé zdravotní pojišťovně Medibank přes školu bylo špatně rozvržené. Od agentury AustraliaOnline jsem dostala fakturu, ve které bylo pojištění účtované jen na 6 měsíců, nikoli 8 od počátku platnosti mých studentských víz až do konce. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem neměla dva první měsíce svého pobytu v AU pojištěním kryta. 

Je tomu rok zpátky a já tak mohu být jedině ráda, že se mi během těch dvou měsíců nic nestalo, protože bych se za využití australské zdravotní pomoci nedoplatila...ale zadlužila. Místo toho budu teď v ČR doplácet VZP dva měsíce pojištění, které mi díky chybě AustraliaOnline a školy nezačalo kdy mělo (tj. počátkem docházky do školy). Mohu se jen bít do hlavy, že jsem si to všechno nezkontrolovala i jakožto nezkušená cestovatelka do zahraničí "za pomocí" cestovní agentury. Stejně tak je pozdě litovat toho, že jsem sestře přes tu stejnou agenturu doporučila koupit zpáteční letenku za mnou do Austrálie a tím jim ještě dohodit další kšeft. 

A tak si můžu zase říct "co už...stalo se". Když se však člověk jednou spálí, nespálí se podruhé. Závěrem bych řekla to, že ať už AustraliaOnline s Vámi před odjezdem do Austrálie jedná sebevíc přátelsky a bezkonkurenčně rychle zařizuje Vámi požadované služby, jejich kvalita nemusí odpovídat vašim dojmům z agentury. A tak přeji hodně štěstí všem odvážným...aby se jim neštěstí vyhnulo."

Brisbane festival - Riverfire 2009

Dne 12.9. začal v Brisbane festival, který se koná každoročně v období srpen-září-říjen. Tento rok začal v polovině září a trval do 3.10. Minulý rok tomu bylo jinak, protože svým příletem 10. září jsem tak akorád celý festival propásla.

Festival začíná vždy velkolepým ohňostrojem se stanovisky podél brisbanské řeky. Prvním byl Story Bridge, který byl po celou dobu osvíceným růžovými světýlky na podporu boje proti rakovině prsu (známá též logem růžové stužky). Další stanoviska byla na pobřeží řeky a v botanické zahradě. Jelikož máme z našeho apartmánu perfektní výhled na řeku, mohli jsme sledovat již od 8mi hodin, jak si lidi ze vzdálenějších čtvrtí Brisbane začali zasedávat místa podél řeky. Brali si s sebou stoličky, slunečníky, rádia na baterky, spousty jídla a pití na celý den...naprosto nepochopitelná mánie. Čím více se čas uchyloval k počátku show, tím více lidí se podél řeky hromadilo, policisté uzavírali vybrané ulice a snažili se udržet veřejný klid.

Show byla uvedena v 5 hodin neuvěřitelným rachotem tryskových letadel poletujících nad řekou a tím pádem i kolem naší budovy. Jako většina podnájemníků jsme si s Mattem vylezli přímo na střechu domu. Vzhledem k tomu, že bydlíme na kopci na pobřeží řeky, měli jsme celou show jako na dlani. Letadla nám předvedla různé přemety a sestavy. Jednou, co se nám letadla vzdálila na chvíli z dohledu, se nad námi vzlétlo hejno ptáků. Evidentně se nechalo inspirovat počínáním letadel, protože nám k velkému úžasu před zraky vytvořilo jednu ze sestav letadel. How cool was that!
Po vzrušujícím představením letadel, jsme se odebrali zase do bytu s tím, že za hodinu a půl začne velkolepý ohňostroj.

Asi pět minut před sedmou hodinou večerní jsme si na druhou část show vylezli opět na střechu budovy. Ve skutečnosti až na ní jsme si uvědomili, co jsou naší sousedé zač. Jelikož se v poslední době hodně lidí stěhovalo a nastěhovali noví lidé, byli jsme celkem v šoku, že většina nových podnájemníků jsou různých národností než Australané (většinou Indové). Ti si nezapomněli pozvat na sledovanou své přátelé, což by nebylo na škodu, kdyby sledovali celou show se zavřenými "ústy".

Přesně v 7 hodin nám zezadu přeletěl nad hlavami naprosto nečekaně jeden tryskáč a mířil si to nad centrem Brisbane do dálky. Jen co nám zmizel z dohledu, spustila z nedalekého sterea moderní hudba. Ohňostroj vybuchoval v rytmu hudby. K mému zklamání nebyly jednotlivé songy od začátku do konce, ale pouze jejich části, které hráli vkuse jako jeden celek. Typy ohňostrojů byly hodně podobné ohňostrojům představované každoročně v Brně na mezinárodnich dnech Ignis Brunensis. Co jsem však viděla v tomto případě poprvé byli výbuchy ohňostroje ve tvaru smajlíků (zelená oválná hlavička s dvěma žlutýma kukadlama a usmívající se červenou pusinou) nebo dvě srdce zakleněná do sebe.

Jak byl ohňostroj uveden přeletem tryskáče, tak byl i tím ukončen. Tryskáč nám opět přeletěl zezadu nad hlavami a směřoval si to nad centrum Brisbane, kde vzlétl přímo do nebe...vydrželi jsme na střeše do doby, co jsme mohli vidět trysku.

Představení se mi moc líbilo. Podle mého názoru se však k ohňostrojům více hodí melodická či vážná hudba více než nejnovější moderní hudba.

Počínaje tímto večerem v Brisbane začaly různé koncerty, představení, veřejnosti otevřené galerie apod. My jsme se však neúčastnili ničeho více než ohňostroje, protože jsme se zaměřili na blížící se stěhování našeho spolubydlícího.

Víkend v horách

31.7. - 2.8. Lisson Grove - Tamborine

Evropani do Austrálie

Život v Austrálii pro cizince z Evropy není vůbec jednoduchý. Pokud má člověk našetřené peníze na cestování po Austrálii, bez problémů je tu utratí s nádhernými zážitky, zkušenostmi, kouzelnými fotkami a vzpomínkami. Austrálie je pro cestování naprosto ideální místo. Pokud však člověk směřuje do Austrálie s cílem se tu pracovat a usadit, nemá to vůbec jednoduché (ba dokonce nemožné), pokud tu nemá příbuzné, blízké přátelé...zkrátka někoho.

Pokud má štěstí a jeho firma jej pošle do Austrálie pracovně, může tu zůstat až na pár let, což mu ale nezaručuje získat víza na trvalý pobyt.

Další možnost je vyjet do Austrálie jakožto student. Ať už student angličtiny nebo nějakého oboru, je hodně těžké tu studovat a pracovat zároveň tak, aby si člověk vydělal na živobytí a ještě šetřil na další školné, pokud si chce v Austrálii svůj pobyt prodloužit. Před svým příjezdem do Austrálie student utratí až několik desítek tisíc euro s tím, že se mu ty peníze prakticky nevrátí. Ať tak či onak, je to tu postavené na tom, že kdo se vydá do Austrálie za studiem (sebedelšího kurzu) peníze, co tu vydělá, tu zároveň utratí...koupí si letenku zpět domů a je rád, pokud si přiveze domů pár peněz. Pokud člověk umí dobře anglicky a může se ucházet poměrně snadno ucházet o zaměstnání, která jsou v Austrálii žádaná.

Jak to chodí se získáváním bodů, není mi moc dobře známo, ale nemyslím si, že to není zrovna snadné.

Pravdou je, že každá evropská země má jinak uvedené podmínky pro pobyt jejích občanů na území Austrálie. Hodně zvýhodňuje Asiaty (především Korejce, Číňany a Japonce), což je dáno mnohaletý zahraničním obchodem Asie-Indonésie-Nového Zelandu-Austrálie.

...jak jde čas...

Je to právě 9 měsíců, co jsem vzlétla nad svou rodnou ČR leteckou společností Korean Air a odletěla do Austrálie. Za dobu platnosti mých australských víz, dostal můj život nečekaný směr. Věřím tomu, že zůstat v ČR, tak můj život se během 9ti měsíců nezmění a neprojdu si tolik, co jsem si prošla za tu dobu v Austrálii...začínala jsem tu naprosto od začátku jako kdysi v ČR, když mi bylo 16 let a mohla jsem si přivydělávat na brigádách...našla jsem tu svého osudového muže (se skvělými rodiči)...a chuť plnit si tu své životní "sny".

Úplně od nuly se svými pár tisíci dolarů v hotovosti, které jsem během cestování měla pečlivě schované v igelitovém pytlíku pod vložkou boty, jsem odjela na minimálně dobu platnosti mých víz do Austrálie. Od října jsem kromě prezenční docházky do kurzu angličtiny dělala na částečný pracovní úvazek výpomoc v kuchyni restaurace po dobu tří a půl měsíců. Během té doby jsem příležitostně uklízela domácnosti a hledala více klientů na uklízení. Neznám horší práci, než je výpomoc v kuchyni...pořád do zblbnutí umývat to samé nádobí a nevidět konce. Od svých 16ti jsem si prošla různými profesemi a můžu říct, že výpomoc v kuchyni byla zaručeně ta nejhorší. Jenže když člověk potřebuje přežít, je schopen dělat cokoliv...a to si člověk uvědomí, až se do takové situace opravdu dostane. Od února do května jsem dvakrát týdně dělala komerční úklidy a přitom mi přibyli noví klienti na uklízení domácností. Své klienty jsem si oblíbila. Pro mnohé jsem uklízela až půl roku. Za tu dobu jsme si navzájem nahlédli do svých životů a jak oni byli součástí mého běžného života, tak i já jsem se stala součástí těch jejich. Uklízení mám ráda, ale když to člověk dělá denně a po dobu půl roku, už to není tak záživné a začne vzhlížet k lepšímu. Po získání dočasných víz na dva roky, jsem začala intenzivně hledat jakoukoliv lepší práci na více pracovních hodin. Poptávka po práci a konkurence tu je značná, takže se mi po dvou a půl měsíců nic nepodařilo najít. Měsíce bez pořádné práce se na mně začaly podepisovat depresemi...díky bohu, že mám v rodině psychology :-) Má nová rodina se mi snažila pomoct jakkoliv to šlo...až se sluníčko usmálo.
Měla jsem pohovor s Mattovým známým, který je majitelem dvou pečovatelských domů a dostala jsem práci administrátorky a 1.6. nastoupila na plný úvazek. Můj nový šéf je původem z Řecka, i když on sám žil převážně v Austrálii. Pravdou je, že jsem práci získala hlavně díky svému vysokoškolskému titulu a schopností tvrdě pracovat. Mnozí mí klienti mně prosili, abych pro mě stále uklízela o víkendech, protože byli se mnou nadmíru spokojení. Ač jsem si chtěla své nejoblíbenější klienty na uklízení ponechat, po dvou týdnech jsem si uvědomila, že to nejsem schopna zvládat. A tak jsem se se svými klientkami rozloučila s tím, že s nimi zůstanu v kontaktu. Práce, jejíž větší náplní je momentálně aktualizace dokumentů a formulářů a zadávání faktur do SW MYOB, mně těší. Vím, že budu dělat časem náročnější práci, a tak jsem ráda, že se do všeho pomalu, ale jistě dostávám... Jsem moc šťastná...již do práce nechodívám v maskáčových šortkách a ošuntělém tričku a z práce s rukama zničenýma, zpocená, nehorázně unavená.
Má nová práce nemusí znít Čechovi v ČR ničím extra...já vím. Zkuste si však odcestovat do naprosto neznámé země a hledejte si takovou práci bez perfektní znalosti angličtiny... Vím, že mě potkalo velké štěstí! Vím, že nebýt Matta a jeho pomoci, bych ještě asi dlouho dělala něco, co by mě nebavilo a deprimovalo. Taky vím, že mi má nová práce denně přináší kromě pravidelné výplaty obrovskou výzvu...výzvu ve zlepšení svých schopností, vzdělání, praxi a chutí postoupit výše.

Nyní - po 9ti měsících - mohu říci, že začínám žít tak, jak chci. Hledám si svůj životní styl a denní rutinu, která má obrovský význam pro to, aby se člověk cítil v pohodě. Vždy jsem si přála mít každý den jiný - utéct stereotypu. V Austrálii jsem hodně rychle poznala, že bez aspoň zčásti rutinního života, je prakticky nemožné cítit se dobře a těšit se na další den. Dnes vím, že pokud je zítra pracovní den, půjdu do práce na 8mou hodinu a budu končit v 16 hodin. Pak si dám na pár hodin do těla v posilovně...a vím, že to samé mě čeká v den následující. Snažím se začít dělat věci, co mě baví a naplňují. Pravdou je, že to není ještě ono...a den má jen 24 hodin.

Jak mi vyčetla paní kartářka před rokem z karet, vydala jsem se na cestu, na které jsem se setkala s mnohým pozitivy a nabízí mi možnosti, o kterých ještě "nevím". Má cesta byla a je pokryta růžemi s ostrými trny, což je i není příjemné. Já ale vím, že jak ty voňavé lístky, tak i ty trny, mají v mém životě význam...a vše, co se mi kdy v životě přihodilo a děje, má svůj smysl.

Život bez rodiny a blízkých přátel v neznámém prostředí není snadný. Vím, že nepotkat tu svého Matta, jeho báječné rodiče, kteří mě od začátku psychicky podporovali, bych to tu nevydržela déle než rok...rok jen a pouze kvůli zlepšení angličtiny a pak frnk zase zpět - ať už do ČR nebo někam do Evropy. Určitě by to byla má první a poslední zkušenost daleko od domova.

Nikdo to však nepochopí, pokud si tím neprojde. Rodina, mí nejbližší přátelé a místa, která mi jsou nejznámější postrádám. Jenže řekněte jim to...už už slyšíte, že jste měla zůstat v ČR a neprovdat se v Austrálii. Já však vím, že přes všechen stesk jsem v Austrálii se svým mužem šťastnější, než bych byla v ČR. Cítím to přesně tak, jak jsem cítila při cestě do Austrálie, že se nemám až tak moc čeho bát...že to tam nějak zvládnu. S Mattem jsem dostala i novou family-in-law a jeho nejlepší přátelé, kteří mi bohužel nenahradí lidi, co mám v ČR. Taky jsem celkem skeptická v tom, že si tu najdu tak blízké přátelé, jaké mám doma...asi těžko. Nejvíce ty "své lidičky" postrádám, když se sejdeme ať už s přáteli nebo rodinou a já z nějakého důvodu moc dobře nerozumím konverzaci. V tu chvíli bych natáhla ruce jako Saxana a přitáhla si lidičky z ČR...a pokecala si s nimi. Je fakt, že se mé rozumění angličtině zlepšuje, ale pořád jsou chvíle, kdy se moc nechytám (hlavně když jsem unavená, nechce se mi poslouchat nebo mluvit nebo když lidi používají hodně slang).

Kdyby se vrátil rok zpět a já bych věděla, co by mě v Austrálii čekalo s tím, že bych tam nepoznala Matta, tak do toho sakramensky vzdáleného kontinentu nejedu snad vůbec... Pro člověka, který tam nemá nikoho a s nikým tam nejede, je ohromně těžké tam zůstat i ten "jen" jeden rok.

...zkrátka nějak bylo a jistě bude jen a jen lépe :-)

Velké "děkujeme" za Czech package od mamíka a pupíka :-)

Dvoudenní únik z Brisbane do Tangaloomy

Výlet na pár dní pryč z Brisbane byl původně plánovaný Lyn (mou druhou mamkou) pro nás dvě jakožto dámská jízda. Nakonec vyšší moc chtěla, abych na ten výlet jela se svou drahou polovičkou. A tak v úterý 12. 5. Matt udělal menší nákup potravin, které jsme si chtěli vzít s sebou, večer si zabalili svých pár švestek a těšili se na výlet.

Ve středu 13.5. - v první den našeho útěku z Brisbane - jsme vstávali něco málo po 5té hodině ranní. Za hodinu strávenou ranní hygienou, snídaní a chystáním posledních maličkostí, pro nás přijel Mike. Vzal nás autem k přístavu, kde jsme půl hodiny měli oficiálně čekat na loď odplouvající v 7:30. Teploměr hlásil nějakých 12 stupňů, ale mně byla kosa jako kdyby byl mráz. Loď, která patřila tangaloomskému resortu nás po 75 minutové plavbě dopravila na místo určené - největší písečný ostrov na světě - Ostrov Moreton. Na ostrově jsme však byly téměř o 4 hodiny dříve, než jsme dostali naše zavazadla a měli připravený pokoj k zabydlení se :-( Než jsme něco vůbec podnikli, dali jsme si každý horký čaj a Matt sandvič, za což jsme tam s přehledem nechali v přepočtu 230 kč. Věděli jsme, že je na ostrově draho, ale až tak...mno, budiž. Pak jsme se šli projít po pláži, kde jsem poprvé viděla "oceánskou zeleninu" (zelená věc tvarem připomínající mozek zatímco na dotek to připomíná tvrdou želatinu) a žraločí bobek (průhledné cosi vypadající naprosto nevinně...a nesmrdí). Po hodině a půl jsme se vrátili na recepci, zda náhodou není náš pokoj připravený k zabydlení. Nebyl. Tak jsme se vydali na opačnou stranu pláže a do malého obchůdku (mno, žádný větší tam ani nebyl :-D) pro vodu a noviny, do kterých jsme se začetli. Před 12tou hodinou dorazila další várka lidí, co se chtěla rekreovat na stejném místě jako my. Na recepci jsme se odvážili jít až po nich, abychom nebyli zase odbyti s tím, že pokoj není ještě připraven. Po poledni však byl...ooo, jaká radost.
Dostali jsme pokoj v podlouhlé budově, kde jistě všechny příbytky byly na stejné brďo. Pokoj byl moc krásný...se starší, ne zrovna skvostnou, koupelnou. Měli jsme k dispozici vlastní malou kuchyňku vybavenou nejzákladnějším nádobím, varnou konvicí, mikrovlnou troubou a toastovačem. Kuchyňka byla i jakousi pomyslnou chodbou mezi vchodem a pokojem. Jedna strana pokoje byla tvořena pouze okny, takže jsme byli po celou dobu obdařeni nádherným pohledem na oceán a pláž. Já si nemohla však nevšimnout špinavých oken, které jsme pro lepší výhled nechávali zcela otevřena. V pokoji byl jídelní stůl, pohovka, manželská postel a jedno extra lůžko.

Krátce po ubytování jsme "zachrápali" kvůli velmi brzkému vstávání, pak se podívali na film, který jsme si vzali s sebou na DVD a šli se podívat kolem 6té hodiny na krmení delfínů. Krmení se konalo u mola, které bylo tou dobou již obsypané turisty (hlavně asijskými...jaké překvapení). Paní instruktorka podala instrukce, jak delfíny krmit a hlavně upozornění (!)...nedotýkat se jich. Byli to delfíni neochočení, co mají jen vyvinutý instinkt připlouvat na 6tou hodinu k molu, kde bývají denně krmeni. Asi 7 dospělých a 2 malí delfíni vytrvale kroužili kolem pláže a čekali na rybičky. Lidé, co se během dne do 5té hodiny přihlásili na krmení, nastoupili ve třech řadách na pláž, čekali...a mrzli. Mezitím se tam objevilo asi 7 dalších instruktorů a 3 fotografové. Každý instuktor se ujal jednoho nebo dvou lidí a asistoval jim s krmením. Fotografové se postavili před ně a fotili je v ten pravý okamžik, kdy turista podával delfínovi rybku. Každý turista dostal 2-3 ryby a byl vystřídán dalším, co byl na řadě. V tu dobu jsme začali pochybovat, zda má cenu mrznout a pak se máčet v ledovém oceánu, když bychom koordinováni podali delfínovi 3 rybky a tím by to skončilo. Na druhý den jsme měli možnost se jít přihlásit na krmení delfínů, ale vzdali jsme to...nemá to naprosto žádné kouzlo, když je to tak do puntíku organizované.

Následující den 14. 5. jsme se po vydatné snídani, která byla v ceně pobytu (aspoň něco), vydali na procházku po pláži. Asi 3 km od našeho rezortu, byli k vidění vraky lodí trčící z oceánu. Vydali jsme se tedy tím směrem. Vzala jsem foťák, abych mohla vše pěkně zdokumentovat. Fotek bych udělala o krapet více, kdyby nás na pláži neotravovaly písečné mušky, které se nám dobývaly i mezi vlasy a štípaly. Procházku jsme tedy sladili spíše do rychlochůze než ležerního procházení. Minuli jsme vraky a pokračovali dále. Matt chtěl dojít až k majáku, který byl na pohlednicích ostrova. Po několika dalších kilometrech jsme zjistili, že maják je nejspíš někde hodně daleko. Jelikož jsme se nenamazali slunečním krémem v domění krátké procházky, zpozorovala jsem svou levou ruku, kterou jsme měla vystavenou sluníčku, trochu více červenou než obvykle. Jen co jsme rychle prošli kolem hejna pelikánů, tak jsme se otočili a vraceli se zpět k letovisku. 13 statečných pelikánů bylo před více jak měsícem zachráněno, když došlo k nehodě tankeru kousek od ostrova. Z tankeru tehdy spadnul kontejnér, který v něm udělal díru a vyteklo do oceánu takové množství oleje, které zašpinilo několik kilometrů dlouhou pláž moretonského ostrova. Pelikáni byli odchyceni a převezeni do střediska, kde je očistili a starali se o ně po dobu, než byla pláž vyčištěna od olejové skvrny. V době, kdy jsme s Mattem na ostrově byli, pustili tyto pelikány zpět do jejich přirozeného prostředí...díky tomu jsme měli i možnost si je vyfotit.
Ušli jsme kolem 12ti kilometrů, když jsme došli zpět do našeho pokoje. Dali jsme si sprchu, něco sezobli, prošli se letoviskem a šli se podívat zase na krmení delfínů. To bylo přecejen něčím zajímavější než to předešlé. Několik delfínů odplouvalo do dálky zrovna v době, kdy měli být krmeni. Instruktorka říkala, že se možná kolem potulují žraloci, a tak je delfíni odhání. Prý delfíni nesnesou, když jsou krmeni a někdo je při tom ruší. Ten večer měl i malý delfínní sameček moc dobrou náladu, protože se proháněl kolem dospělých až nám kolikrát v dálce zmizel z dohledu. Vyskakoval nad hladinu a ve vodě se otáčel i bříškem nahoru...opravdu zábavná podívaná. Během krmení se u mola objevil malý žralok (pískovitě sbarvený, co požírá drobnosti ze dna oceánu). Delfínům však nevadil, protože se živí naprosto něčím jiným než oni. Jakmile na nás šla zima, odebrali jsme se na pokoj, kde jsme si na další den sbalili už nějaké naše věci a relaxovali.

V pátek 15.5. jsme vstávali někdy kolem 6-7 hodiny, dobalili věci a připravili se na odjezd. Dali jsme si snídani ze svých vlastních zásob a vyrazili na recepci se odhlásit. Půl hodiny před odjezdem v 8:30 jsme se museli hlásit na odjezd z ostrova. Nastoupili jsme tedy na molo a čekali. Mezitím přiletěl pelikán a x menších zvědavých ptáků, co se na nás koukali, dělali ranní rozcvičku a sušili si pírka na sluníčku. Jeden pelikán se vznesl do výše a postavil se na sloup. Já osobně jsem to měla za raritu, protože jsem netušila, že si tak velký pták troufne do výšky. Na 8:3o začalo krmení pelikánů. Nekoná se nejpíš denně, protože pelikáni nepřilétají pravidelně, ale ten den se konalo, i když se kolem potulovali pouze dva stateční. Během krmení nám mladý pán instruktor povídal o pelikánech i o těch měnších zvídavých ptácích. Krmil jen pelikány, protože ti malí by mu velmi brzy začali krást ryby z krabice a dělat na pláži nepořádek. Během krmení se objevil ještě třetí chlapík v bílém. Jeden pelikán - stál nejblíže k instruktorovi - se cítil dominantní, protože dorážel na ostatní pelikány pokaždé, když dostali taky po rybičce. O rozdávání rybek se dozvěděli i dva dravci poletující nad námi. Jednomu byla do vzduchu vyhozena rybka a on ji chytil v letu. Druhý (samička) si přiletěla k natažené instruktorově ruce a vzala si v letu rybku přímo z ruky.
Jakmile jsme zpozorovali loď u mola a lidi shromažďující se všude kolem, odebrali jsme se taky k lodi, nastoupili a zabrali dvě sedadla. Nepředpokládala jsem, že ještě ten den něco zajímavého uvidíme. Koukali jsme před sebe na obrazovku se záběry ostrovní krajiny, oceánu a nabídkou služeb, které ten resort, kde jsme zůstali dva dny, nabízí. Byla to však reklama jen se záběry, nikoli se psanými informacemi o letovisku. Co nevidíme. V kajutě obsazenou z větší části asijskými turisty (nebojím se říct, že to byli převážně Korejci) se objevilo několik rukou ve vzduchu s foťákami a kamerami...ti blázni si fotili a natáčeli "reklamní spot" nám vysílaný. S Mattem jsme si z nich dělali tiše srandu, že takto Asijci cestují...natáčí si dokumentární pořady, reklamní spoty a pak doma ukazují, kde všude byli.

Dvoudenní útěk z Brisbane byl moc pěkný, ale krátký. Po dvou dnech na člověka zase padnou starosti, kterých měl před pár dny plnou hlavu. Moreton Island je s jistotou jeden z nejklidnějších míst na světě s nejjemnějším pískem a nádherně čistou vodou. Oceán tam nevyplaví nic kromě pár mořských řas...žádný kámen, mušle...nic. Ostrov není celoročně obydlený (nepočítaje zaměstnance v delfínovém resortu). Mnozí zámožní cizinci tu vlastní vily a tráví většinu létních měsíců. Tento písčitý ostrov má x písčitých stesek skrze buší, ale lidé preferují jízdu po pláži. Ostrov je z větší částí pokryt lesy a křovinami a pár domů se objevuje jen na pláži. Lidé sem jezdívají na ryby a kempovat - nechají si lodí na těžký náklad převést auto se vším, co ke spokojenému pobytu na ostrově potřebují a jedou. Jezdívají sem i rybáři, kteří pak svůj čerstvý úlovek prodávají na trzích v Brisbane, Gold Coast... Při pohledu směrem k Brisbane, jsme mohli vidět v dáli šedý opar - vrstrvu smogu, který se drží nad Brisbane.
Pobyt v resortu, kde jsme byli s Mattem na dva dny, stál tolik, co by stál týdenní pobyt na Novém Zélandu. Resort nabízí aktivity jako potápění se, surfování, jízdu na jetsky, jízdu na šlapadlech, potápění se, masáže, kosmetické rozmazlování...ale cokoliv si člověk vybere, musí extra zaplatit (a ceny jsou v porovnání s ostatními letovisky u Brisbane i mnohem vyšší). Bylo moc pěkné se tam podívat...i Matt ten kout vzdálený od Brisbane 75 minut plavbou lodí nikdy neviděl. Pokud se tam v budoucnu ještě někdy náhodou octneme, vezmeme náš malý nákladák, zaplatíme si dopravu trajektem, projedeme si ostrov, pokusíme si něco ulovit z oceánu, možná tam přespíme pod stanem a pofrčíme zpět. Určitě nemá cenu tam utrácet peníze, které by člověk efektivněji utratil jinde.

Velikonoční svátky v Austrálii

Jako kdyby australské Velikonoce začali už asi dva měsíce před velikonočním pondělím - 13.4. V obchodech s jídlem jste mohli nakoupit čokoládové duté postavičky zajíců, kuřátek a vajíček různých velikostí. Pokud jste nahlédli do obchodu s pohlednicemi, našli jste mnoho velikonočních přání, plyšových zajíců a kuřátek...zkrátka jste si mohli koupit téměř podobné věci připomínající velikonoční svátky.
O čem tu vlastně Velikonoce jsou? Stručně řečeno, o dávání si čokolády ve tvaru zajíců, vajec a kuřat. Lidé se většinou na velikonoční pondělí sejdou, mají společný oběd nebo večeři a užívají si dne volna. O svátku, který se drží ještě v Čechách, tu nikdo nemá ani páru - kromě Čechů, Slováků a Poláků. Velikonoce tu nejsou ani svátkem jara, protože zatímco v Čechách má začínat jaro, v Austrálii je pomyslný podzim (mnohá australská města na severu a ve středu Austrálie leží v tropickém a subtropickém pásu, proto mají regulérně pouze léto a zimu. Avšak města na jihu - jako je Sydney, Melbourne... - se nachází v mírném klimatickém pásu jako Čechy).

My jsme slavili velikonoce tak, že ve čtvrtek jsem upekla perníčky ve tvaru kuřát a vajíček. Na pátek ráno jsem byla s Lyn domluvená, že uklidím jejich apartmán. Kolem 3. hodiny jsme s Mattem přijeli znovu k Lyn a Mikovi, kde jsem Lyn pomáhala v kuchyni. Navíc jsem měla na starosti připravit dezert, kterým byl Mattův oblíbený štrůdl. K večeři byli pozváni prarodiče, Mattova sestra Karen s manželem a my. Velikonoce jsme "oslavili" vynikající rybou, kterou mnozí lidé znají z obrázků. Byla chycena u Great Barrier Reef. Já s Mattem a Jitusíkem jsme ji viděli v Underworld aquariu. Má poměrně velké ploché tělo zbarvené do světle šedé barvy, pod šupinkami je zbarvena do místami do růžova. Budí v člověku naštvaný výraz, protože dolní čelist má delší než horní. Lyn připravila také krevety na kari, vařenou zeleninu a bramborovou kaši. Jako dezert byla možnost výběru jablečného, hruškového nebo smíšeného šdrůdlu, který se podával se zmrzlinou.

Matt a já jsme obdarovali k Velikonocům našeho spolubydlícímu Evana a kamarádku Sarah čokoládovými králíky a děti Karen pytlíčky s perníky a čokoládovými vejcemi.

Ačkoliv Matt o českém zvyku na velikonoce věděl a ví, neslavil jej přetáhnutí mě po zadku...přece nebude bít svou ženu :-)

Exkurze do outbacku Austrálie

Na 29.3. byl Matt vyslán v rámci výzkumu pro univerzitu o Alborigincích na sever do končin Austrálie jemu naprosto neznámých. Vzal tam pracovně s sebou také svou kolegyni Sarah (a kamarádku v jedné osobě), jednu alboriginskou kolegyni Kim a mně. Nikdo z nás si do končin neznámých nejel vyloženě užívat, protože jsme o tom místě slyšeli celkem zvláštní věci. Každopádně jsme všichni byli hodně zvědaví, co nás čeká...a já hodně nadšená, že uvidím nový kousek Austrálie.

Tak jsem s Mattem vyrazila v neděli 29.3. ráno k Mattovým rodičům, kteří nás autem hodili na letiště. Tam jsem měli scuka se Sarah, která sama měla zavazadlo velké jako já s Mattem dohromady. Trošku jsem se lekla, zda jsem si toho nevzala málo. Už jsem s tím nic dělat nemohla, tak jsem vzala za své možnost postrádat některé věci. V 11:50 jsme letěli směrem Mt. Isa, což bylo regulérně 2,5 hodiny letadlem od Brisbane směrem na severozápad. Náš pilot předčil očekávání, takže jsme přistáli v předstihu a to v 2:10 odpoledne. Zatímco od nedělního odpoledne hlásili meteorologové deště, na severu mělo vládnout pěkné počasí...což se stalo skutečností. První dojem z Mt. Isa byl pohled z letadla, kde uprostřed ničeho bylo město. Kolem města sem tam nějaká tráva, suchá půda, dvě dlouhé silnice vedoucí kilometry kamsi do nedohledna a u města velká továrna. Druhý dojem jsme získali po vystoupení z letadla, kdy na nás dýchnul suchý horký vzduch. Teplota se pohybovala kolem 34ti stupňů. Vystupovali jsme přímo na vyasfaltovaném letišti a šli jsme si k nevelké budově letiště počkat na zavazadla. Tam jsem se také poprvé potkala s Kim...ženštinou rysů Alborgince, ačkoliv její pleť byla o něco málo světlejší (avšak stále barva hořké čokolády jen s menším procentem kakaa :-D). Počkali jsme si venku na pána, který přijel na vozíku typický pro poštovní zásilky posílané vlakem se třemi plošinami plných batožiny. Připomnělo mi to samoobsluhu...každý si popadl své zavazadlo a šel svým směrem. My si zamluvili taxíka, který nás vzal do 6 km vzdáleného města s názvem Mt. Isa. Ačkoliv měl taxík svá nejlepší léta již pár let za sebou, dovezl nás na místo určené...hotel All Seasons - Verona. Netuším, kolika hvězdičkový ten hotel byl, ale nepřipadal nikomu z nás jako hotel...spíš jako ubytovna s pěknou restaurací. Po příjezdu jsme si po chvíli oddechu zaplavali v místním bazénku než jsme vyrazili na procházku městem.
Mt. Isa je město o 20 tis. obyvatelích, což v neděli nešlo vůbec poznat. Důvodem, proč město vůbec existuje je těžební průmysl a továrna na zpracování zinku, mědi, uhlí a ještě jistě nějaké nerosty. V továrně na různých pozicích pracuje značná většina místního obyvatelstva. Není to jen možnost práce pro muže, ale i ženy v oblasti výzkumu, administrativy, managementu apod. Celé město působí průmyslově... nejsou tam k vidění klasické domy, ale spíše obchody a skladiště, které mají tvar menší a větších "krabic", které člověk může v ČR vidět kolem dálnic směrem k větším městům. Silnice byly hodně široké kvůli velkým kamionům, které městem projíždí s dvěmi či třemi obrovskými návěsy. V neděli jsme na ulicích nepotkali ani živáčka a na silnicích jen pár aut. V ten den byla otevřena jen jedna hospoda, ze které na nás koukali a mávali místní štangasti, když jsme procházeli kolem. Něco na zub jsme koupili dokonce v obchodu s alkoholem a na benzince. Pan podnikatel nemel na benzince ani vyvesene ceny za obcerstveni, coz jsem si neodpustila rict pred nim Mattovi nahlas. Pán však dělal, že mě neslyšel...i když slyšet mě musel. Sluníčko do nás pražilo pořádně, tak jsme se před ním schovali asi po hodině na hotel, kde jsme vyčkávali na večeři, která měla byla pro mé společníky pracovní. Pozván byli ředitel místní školy, hlavní osoba, která jednala pro Alborgiance navenek, nějaká důležitá osoba od místního soudu a hlavní kněz místního kostela. Během "pracovní" večeře se všichni bavili na téma, kvůli kterému jsme tam vůbec přijeli. Ooo, jaká nuda pro mě. Sice je to projekt, který mi trošku připomněl projekt Klastr, pro který jsem ještě nedávno pracovala, ale mně hodně vzdálený pointou. Naštěstí se se mnou během večeře bavil ředitel místní školy. Díky bohu za to. Jídlo, které nám hotelová restaurace připravila, bychom celkově hodnotili jako podprůměrné. Ačkoliv ja jsem byla s rybou připravovanou na bylinkách opravdu spokojená, převážně páni byli zklamáni ze steaku (ja se ani nedivím, protože nevypadal nijak vábně). Účel večeře však byl však splněn, řekl Matt.

Na druhý den - 30.3. - jsem po půl roce vyrazila do posilovny, kterou jsme měli v rámci pobytu v hotelu All Seasons zdarma. Posilovna byla dostupná pro širokou veřejnost. Byla velmi dobře vybavena. Potkala jsem se tam hned v 7:30 se Sarah, která už od 6ti hodin běžela svůj 3-hodinový maraton na bežícím pásu. Já jsem si zatrénovala 1.5 hodiny na pomyslnych běžkách a kole, což mi stačilo. Po vyklízení pokojů jsem se šla se Sarah a Kim podívat do města, zatímco Matt školil učitele. Zatímco Sarah s Kim šly kamsi plnit své pracovní povinnosti, já jsem si zaplavala v hotelovém bazénu, který připomínal spíše nějaký veřejný, o který se nikdo moc nestaral. Jelikož jsem již neměla přístup do hotelového pokoje, tak jsem musela uschnout na sluníčku, resp. na lehátku, které mělo svá nejlepší léta již dobu za sebou. Kim se Sarah se vrátily něco po poledni a Matt kolem 1. hodiny. Do 4:30, kdy jsme měli jet na letiště, bylo až moc času. Ten jsme trávili relaxováním v hale hotelu. Po 4. hodině jsme si zavolali taxíka, kterým nás nějaký místní děda vzal na letiště. Z něj jsme v 6 hodin odlétali do Townsville letadlem s vrtulemi (Matt byl z toho nadšen). Let trval jen hodinu a půl. V Townsville mělo na nás na letištním parkovišti čekat autko, který nám prý univerzita v Brisbane domluvil. Bohužel se stala někde chyba, takže nám auto nebylo k dispozici a nic hned narychlo Matt už nesehnal. Naši situaci vyslechla jedna paní, která naštěstí auto měla přistavené. Nabídla se nám, že nás odveze, kam potřebujeme. Vydali jsme se hledat "její" auto na parkoviště plné aut k pronajmutí...ona jen s malou kabelkou a za ní my čtyři s velkými taškami a příručními zavazadly. Došli jsme k nádhernému bílemu pojizdnému zázraku Chrysler 300C, na který jsme všichni čtyři čučeli jako buci. Než nás paní odvezla do našich motelů, vyzvěděli jsme na ní, že pracovně letívá do Mt. Isa a její práce spočívá v zabíjení prasat. Evidentně je to velmi dobře placená práce...

Další den - 31.3. - jsme obešli pár míst, kde bychom si dali snídani. Byla nám doporučena "kavárna", kde si člověk mohl dát misku musli s mlékem nebo jogurtem za "pouhých" 11 dolarů. Rozhodli jsme se nenápadně z kavárny vypařit a koupit si něco v obchodě s potravinami, jelikož ceny pro nám neříkaly "pouze". Za 11 dolarů, které jsem s Mattem v obchodě nechala, jsme si jogurtem a musli nacpali pupíky dva :-) Od rána Matt naháněl svou sekretářku, aby nám zařídila z letiště k dispozici na třo dny auto. Před polednem jsme jeli na letiště, kde na nás čekalo nádherná stříbrná Toyota Aurion. Naložili jsme zavazadla a vyrazili směrem do Inghamu - oblasti, kde byli nedávno velké záplavy. Na polovině cesty jsme se stavili v obchodě nazvaném Frosty Mango, kde prodávali zmrzliny, koktejly, ale i hlavní jídla připravované z čerstvého tropického ovoce. Tam jsme si dali kopečky zmrzlin - maraquia, skořice, makademské oříšky s jablkem, mango, dragon fruit a jahodu. V Inghamu jsme měli zabukovaný nějaký nový hotel s názvem Tropixx.
Po cestě jsme si trochu odpočinuli, zaplavali v hotelovém bazénu. Po té jsme se s Mattem trhly od holek a jeli se podívat k oceánu. Pobřeží bylo nádherné a mírumilovné. Byl zrovna odliv, takže se dalo sejít k vodě. Hrozně mě to místo motivovalo fotit, fotit a fotit. Prošli jsme si pobřeží a vrátili se po písečné "cestičce" přímo u vody, kterou jsme měli k dispozici díky odlivu. Našli jsme na ní malou loužičku s ponořenou mušlí. Matt mi prozradil, že se v mušlích skrývají krabi... Prošli jsme si pláži, když jsme zahlédli cedule s informacemi, že můžeme zahlédnout běluhu a ještě něco o oceánu (nedaleko jsou velmi slavné korálové ostrovy Great Barrier Reef, kam lidé jezdívají se potápět). Otočíme se a čteme "Pozor, krokodýli". To mi skutečně vzalo dech...v místě, kde by nikdo krokodýli neočekával...buch. My naštěstí nepotkali žádného.
Na 6. hodinu jsme se vrátili do hotelu, kde byla schůzka se dvěma chlapíky z místní školy. Jeli jsme s nimi na pracovní večeři do místního "pajzlu". Kdybych tam nešla, udělala bych lépe. Zatímco má společnost řešila projekt, kvůli kterému jsme přijeli, já se opravdu hodně nudila...nadávala jsem si, že já vůbec šla s nimi. Neměli jsme na večeři moc na výběr. K dispozici byl steak, smažená ryba, boloněžské špagety a nějaký salát. Boloněžské špagety, které jsem si dala v domění, že se na nich nedá toho moc zkazit, mě opravdu hodně zklamali. Nasypala jsem si do nich čtyři pytlíčky pepře, aby vůbec měli nějakou chuť. Evidentně se jednalo o omáčku z plechovky a to z té nejlevnější, která se dá koupit. Steak, který si dal jeden z našich společníků, vypadal spíše jako opečený lunchmeat. Smažená ryba ředitele školy ležela na pánvi jen chvilku, protože byla osmažená jen do žluta...nejlépe asi na tom byla Kim, které salát chutnal s tím, že tam měla jen asi 3 kousky chobotnice a jinak samý zelený salát. Na hotel jsme se dostali mezi 8 a 9 hodinou.

Dne 1.4. ráno jsme všichni tři jeli do školy odvést Matta a Kim, kteří měli školit učitele ve škole plné alborginských dětí. Ředitel školy nás provedl po areálu školy, kde bylo kromě vyučovacích budov také budovy pro ubytování dětí a sociální zařízení. Já se Sarah strávila celé ráno až do 2. hodiny. Jely jsme tedy do Inghamu optat se do infocentra, co je v okolí zajímavého. Za stolem seděli tři ženské, které na nás vyloženě čekaly...tak moc tam měly práce. Řekly nám o vodopádech, které byli zavřené kvůli nedávným povodním. Mimo to nám prozradili, že v Inghamu můžeme koupit velmi zajímavá vína (ovocná) a taky že se můžeme podívat do lesa, který je chráněnou krajinou oblastí.
Nejprve jsme vyrazily do obchodu pro pití a pak směrem do obchodu s víny. Nebyla to jen prodejna, ale zároveň i přímo výrobna. Nechali jsme si podnikovým znalcem nalít na ochutnání asi čtyři druhy vína - z ananasu, z lychee, z nějakého vzdálenějšího australského tropického ovoce a jedno červené víno ze směsi bobul (borůvky, ostružiny apod). Druhů měli samozřejmě více, ale se Sarah jsme se dohodli, že do prodejny vezmeme i Matta, aby mohli společně vybrat dárek pro jejich profesora. Po té jsme vyrazili podívat se k vodopádům. Hned na odbočce směrem k vodopádu byla cedule, že jsou zavřené. Jenže jsme měly hodně času a Sarah to nedalo...tak jsme jely dále.
Cesta vypadala, že nejspíš nikam nevede...byla to dlouhá silnice vedoucí po rovině přes les, přes planinu vykácených stromů, kolem jezer a močálů, které zbyly po záplavách, přes místa, kde se mezi stromy pásly krávy (Kim nám později řekla, že to byla odrůda indických krav - s dlouhýma ušima, visící zkrabatělou kůží kolem krku a přirozeně hubenější než klasické). Cestou jsme potkaly asi dva kamiony, jeden karavan a jedno normální auto. Ujely jsme asi 20 km, než nás zastavila překážka přes silnic vedoucí k vodopádům. Nepřístupné :-( Otočily jsme to a zajely se podívat na chráněné lesy. Vedla k nim písčitá cesta, takže se dalo autem zajet až k lesu. Jen co Sarah zaparkovala a vypnula motor, uslyšely jsme hrozný hluk. Otevřeme dveře, vyjdeme z auta a co nevidíme nad námi...koruny stromů ve výšce minimálně 30ti metrů nad námi vyseli velcí netopýří. Byly všude...stovky netopýrů velkých asi 30 cm. Pískali na všechny strany a přelétávali z jednoho stromu na druhý nebo jen tak viseli a štěbetali. Vlezly jsme do lesa, kde byla udělaná dřevená cesta trochu výše nad zemí. V lese bylo dusno podobně jako ve skleníku a všude kolem liány a stromy, které člověk zná z fotek pralesů. Nebyl to typický deštní prales, ale velmi se mu podobal. Po 2. hodině jsme se stavily do školy pro Matta a Kim, stavili se do obchodu s exotickými víny a vyrazili na cestu zpět do Townsville, odkud nám další den letělo letadlo do Brisbane.
V Townsville jsme měli zabukovaný ten samý - ne zrovna luxusní motel za luxusních 100 dolarů. Zašli jsme si ten večer konečně na kvalitní jídlo do místní restaurace. Sice jsme si trošku více na to počkali a museli i připomínat číšníkovi, že delší dobu čekáme. Náš číšník byl čuprový mladý borec, který nám za čekání a připomenutí se ztrhl z účtu jeden alkoholický nápoj, který si dala Sarah.

2.4. měli Matt, Kim a Sarah před polednem schůzku v townsvillské katolické škole ohledně jejich projektu. Chtěla jsem zůstat na místě, kde jsme měli motel, protože motel byl přímo na pláži. Bohužel jsme se museli v 10 hodin odhlásit z pokojů. Navíc ta škola, kde měli mí společníci schůzku, byla kdesi na opačném konci města. Během té doby jsem se prošla po okolí, které bylo zastavené opravdu honosnými vilami s královskými zahradami. U každé vily stály minimálně dvě auta. V asi 34 stupňovém vedru jsem se pokoušela udělat pěkné makro fotky květin. Zahlédla jsem tam také stadion pro dobytkáře - na představení kusů dobytka k prodeji. Vyloženě jsem se snažila zabavit, protože jsem nechtěla sedět v budově a čekat bez činnosti. Po schůzi, na které jim bylo k jejich smůle řečeno, že se musí do Mt. Isy a Inghamu vydat za měsíc znovu, jsme jeli na pláž, kde jsme relaxovali před plánovaným odletem domů do Brisbane.

Závěrem musím říct, že to byl pro mě zajímavý výlet, i když chvílemi opravdu nudný. Určitě mi ten výlet do Mt. Isy pro jedenkrát stačil. Není tam nic kromě továrny k vidění a kromě posilovny tam není jak zajímavě trávit volný čas. Hotel, ve kterém jsme přespaly, připomínal ubytovnu, i když byl cenově poměrně dražší. Z Mt. Isy jsem si užila pohled na tiráky se dvěmi opravdu dlouhými přívesy, posilovnu a hotelovou snídani díky ovesným vločkám...a hlavně pohled z letadla, když jsme odlétali směrem k Townsville nad horami a továrnou.
Townsville je opravdu nádherné přioceánské město. Teploty tam vyšší a vzduch sušší než v Brisbane, protože město leží již v tropickém pásu. I okolí Inghamu se mi moc líbilo, protože kolem dokola byla obrovská pole cukrové třtiny. Na každém snad pátém kilometru bylo doslova pár domků a pak zase pole, pole a dva či jeden domek...Před domy vedly železniční koleje pro malý vláček. Bylo mi vysvětleno, že když je cukrová třtina zralá na sklizeň, zapálí se pole a po vyhasnutí ohně se sebere z pole cukr a sveze se malými vláčky k domům farmářů. Ti ji pak prodávají. Dá se říct, že místní farmáři žijí jen z jejich úrody a velikosti jejich pole, protože kolem a kolem nic jiného není. Když se úroda nedaří, tak je zle. Opravdu nádherné místo k vidění.

Za měsíc se zase na stejná místa vydá Matt se Sarah a s Kim, která není schopna zavřít aspoň na chvilku pusu a užít si božského ticha, protože jakožto lidé snažící se pomoct Alborgincům, musí být přivítáni jejich rituálním tancem a ceremoniálem...což nebylo poprvé uskutečněno, protože mnozí lidé to zkrátka nezorganizovali, jak měli (že jo, Kim?!). Nikdo z nich z toho opakovaného výletu není zrovna moc nadšen - nejméně asi Matt, který většinu zařizuje...a bude muset poslouchat ubrebentěnou Alborginku další 4 dny v kuse.

Jsem moc ráda, že mě na ten výlet vzali s sebou...užila jsem si fascinujícího pohledu z letadla nad Mt. Isou, mentolků Kool v hotelu All Seasons, pohledu na bohatě zelené nekončící pole cukrové třtiny, ochutnávky ovocných vín, návštěvu Townsville - hlavního města severního Queenslandu.