Job hunting

Hledání práce je beze sporu jedna z nejstresovějších situací v životě člověka. A co teprve když člověk hledá práci s omezenými pracovními zkušenosti z důvodu, že před pár lety teprve ukončil studium. A aby to nebylo málo, já sebe ještě dostala do situace, kdy jsem si musela najít práci v zahraničí.
Celému mému "job hunting" předcházelo to, že jsem si koupila knížku, jak si sepsat vítězný životopis. Prolouskat se knihou a dostat se k vytvoření vlastního životopisu, mi vzalo pár týdnů, protože jsem s tím začala v době, kdy jsem ještě práci měla. Po té jsem se vrhla na webovou stránku s poptávkou po práci, kde jsem se pustila do žádání o práci. Uvědomila jsem si, že životopis není jediná věc, která mi pomůže se protlačit mezi davy, ale že potřebuji i vítězný průvodní dopis. A tak následovala další návštěva knihkupectví. Zase mi zabralo dny, než jsem se knihou prokousala a pracovala na vlastních průvodních dopisech ušitých mně na míru. Později jsem si v knihovně vypůjčila knížku, jak odpovídat na výběrová kritéria a koupila knížku o tom, jak uspět na pohovorech. Přiznám se, že bez těchto knih, bych práci hledala ještě teď. Jak mi bylo řečeno, všechno kolem hledání práce je hra. A uchazeč musí hrát podle pravidel, jinak nevyhraje. Pozn.: samozřejmě eliminuji tu možnost, že máte vlivné přátelé na správných místech a práci tak seženete bez většího úsilí.
A tak tím knihomolstvím začala má etapa hledání práce. Trvalo to přesně tři a půl měsíce, než se na mě usmálo štěstí a dostala jsem nabídku práce. V knize jsem se dočetla, jakými způsoby a kolik životopisů denně musí uchazeč o sobě dát vědět, aby uspěl. Strategie se mění podle toho, jaký způsob žádání o práce má uchazeč k dispozici. Píše se v ní o člověku, co našel takovým způsobem práci po čtyřech týdnech. Já osobně jsem se snažila o to samé a můžu vám říct, že je to v delším období nemožné…absolutně nereálné. Doporučuje se, že pošlete deset žádostí o práce denně, k tomu budete obvolávat místa, kde jste žádali o práci a neslyšeli jste od nich, dále budete „obtěžovat“ potenciální zaměstnance, kteří momentálně nemají žádné volné místo, ale jednou možná budou mít apod. Takže hledání práce se podobá práci na plný úvazek, za kterou nemáte ani korunu, ale navíc vás ještě nebaví, stresuje a užírá. Není to sranda. Z mnohých míst se ani neobtěžují Vám dát vědět, že jste neuspěl. Vy strávíte hodiny nad vyplňování profilu na jejich webové stránce, odpovídáte na prvotní otázky, vypracováváte odpovědi na výběrová kritéria (resp. předkolo pohovoru) a ještě musíte do daného dne poslat to či ono. Kdo si to nezkusí, neuvěří…a neuvěří, jak těžké to je. Proto je velmi důležité, že máte vedle sebe někoho, kdo ve Vás pořád věří a podporuje Vás psychicky v tom, že na to máte a práci dostanete, jakmile bude ten pravý čas.
Taky není prakticky možné, že se ráno probudíte a sednete k počítači, pošlete deset žádostí o práci, obejdete pár firem, kde necháte svůj životopis, některé pošlete poštou, budete kontaktovat místa, kde jste žádali o práci před pár týdny a připomenete se jim apod. To je možné praktikovat maximálně pár prvních týdnů, což Vás psychicky totálně vyčerpá, že máte dost…chce se Vám křičet už proto, že trávíte čas nad tím, co Vás nevede k žádnému úspěšnému konci. A tak když se Vám podaří dostat se na pohovor, jste tak psychicky vyčerpán, že na pohovoru vyhoříte. Není to proto, že nejste připraven, není to proto, že nemáte kvality, které jsou žádoucí. Je to proto, že jste tak unaven, že si ani nevěříte a Vaše jiskra je ta tam. Přesně to se stalo mně. Připravená, znalá pravých odpovědí na otázky, které většinou pokládají, informovaná o firmě a její historii, znalá zodpovědností funkce, o kterou žádám…všechno zní dobře. Avšak bez pozitivního pohledu sama na sebe jsem se se svými sedmnácti absolvovanými pohovory nedostala k úspěšnému závěru. Žádný div. Proto vím, že se uchazeč nemůže zaměřit jen na hledání práce s pocitem, že když nesedí u počítače a neodpovídá na inzeráty, možnost potenciální práce mu utíká mezi prsty. Ke konci všeho Vám totiž neuteče práce, pro kterou se hodíte nejvíce. A stresovat se nad tím, že Vám „utíká“ nějaká možnost, zatímco Vy si užíváte svého volného času člověka bez práce(!), je naprosto bezpředmětné. Sama jsem zjistila, že to nejde. Uchazeč musí taky odpočívat a věnovat se činnostem, které jej baví…jinak je tak vyčerpán, že práci ani sehnat prakticky nemůže…a pokud ano, není připraven začít se věnovat práci, protože neměl čas ani odpočívat v době, kdy byl bez práce.

Já dle svých záznamů a statistik podala za tři a pul měsíce kolem 380 žádostí o práci, ať už pro inzerovaná místa, tak i neinzerovaná, kde jste věřila, že by mohli dříve či později mít nějakou pracovní příležitost pro mě. Z toho jsem byla pozvaná na sedmnáct pohovorů a až osmnácté bylo úspěšné. Přiznám se však, že ten poslední pohovor se mi zdál neúspěšný. Ptali se mě na oblasti a pokládali mi otázky, které nikde jinde mi nekladli. Po pohovoru jsem nastoupila do výtahu s pocitem, že jsem to zase podělala, až mi slzy vyhrkly do očí. A tak mě nehorázně překvapilo, když mi druhý den manažerka psala, že mi zapomněli říct o kopie mých dokumentů a že potřebuji doložit, že mám právo pracovat v Austrálii. Potřebnou dokumentaci jsem doložila a ve den, kdy jsem byla pozvaná na odpolední pohovor na jinou pozici, mi manažerka zavolala s nabídkou práce. A tak týden po svých narozeninách nastoupila do nové práce.

Vím, že bez znalosti, jak „hrát“ podle pravidel, bez nehorázně velké psychické podpory nejbližších a jejich víry ve mně samotnou, bych to nezvládla. Nezvládla bych to, protože neúspěchy se na mně začaly podepisovat prohlubující se nedůvěrou v sebe samotnou. Přitom tak to vůbec nesmí být. Člověk musí mít na paměti, že jsou desítky až stovky lidí, ucházející se o jednu pozici. Mnozí zaměstnanci ani neprojdou všechny žádosti o práce, ale vyberou jen pár z nich. Nebo už jsou rozhodnutí o tom, že na místo dosadí někoho z vnitropodnikového prostředí či známého známého…a ke konci všeho to není jen o kvalitách, které máte a nemůžete jim je nijak dokázat, pokud Vás nezaměstnají…je to i o pracovních zkušenostech, které nikdo nemá stejné jako ten druhý. A tak neúspěch na pohovoru nesmí uchazeč brát jako osobní neúspěch. Je to těžké, hodně těžké, ale dříve či později se štěstí usměje na každého, kdo se snaží a NEVZDÁVÁ.