Sváteční den v prosinci 2010

Věřím, že je více lidí, co nemají rádi vánoční svátky a to ať už z jakéhokoliv důvodu. Ani já nepatřím mezi ty, co se těší na slibnou vánoční pohodu, která se nakonec nikdy nekoná. A tak jsem velmi uvítala letošní slavení-neslavení, na kterém jsem se svou sestřičkou předem domluvila ještě před tím, než za mnou přiletěla.

Jak bývá zvykem, tady v Austrálii se slaví 25. prosince. Nechtěly jsme slavit vánoční svátky ani trochu, což mé australské rodiče mrzelo. Vím, že hlavně mamka si na svátcích velmi zakládá, a tak mě napadlo alespoň pro ně něco málo podniknout. Navrhla jsem tedy štědrovečerní večeři. Pozvání rodiče mile rádi přijali a ani Jitusík nebyl proti. Strávili jsme tak vánoční večer (24.12.) s rodiči u večeře po českém stylu. Z našich společných návštěv Československého klubu jsem zjistila, že jim hodně chutná český bramborový salát. Dva dny před Štědrým dnem jsem tedy společnými silami s Jitusíkem udělala bramborový salát. Ve Štědrý den ráno jsem zaběhla do obchodu pro bílé rybí maso. Ti však kromě žraločích filet a bílé ryby chycené v asijských vodách nic jiného neměli. A tak jsem se rozhodla pro krevety, kterých měli více než dost kvůli očekávané velké poptávce. Celého jeden a půl kila jsme doma uvařily, oloupaly a podávaly na večer s bramborovým salátem. Před sváteční večeří jsme si ťukli na zdraví vynikajícím australským bílým vínkem Lexia od Brown Brother na zdraví. Maminka přinesla vynikající domácí majonézu z manga jako kdyby tušila, že se bude k mořským plodům hodit.

Ačkoliv jsme s Jitusíkem upekly dvě menší vánočky, které se hlavně na pohled velmi povedly, nepodávaly jsme ani jednu jako zákusek. Ony by asi nebyly dle tamějších zvyků na dezert dostatečně sladké, kdyby sladké byly…díky tomu, že jsme přidávaly k těstu pouze mouku, abychom dosáhly „těsta, které se nelepí“, potlačily jsme neplánovaně ostatní ingredience. V tomto případě hlavně cukr. Tož první můj pokus o vánočku dopadl zdrhlým bochníčkem, jehož zlatavá barva se spíše podobala světlé botě. Druhý – letošní – pokus již díky Jitusíkovi vypadal velmi slibně a podávaný s medem, i slibně chutnal. Doufám tedy, že třetí pokus, o který já se sama asi pokoušet dobrovolně jen tak nebudu, již dopadne tak, jak má.
Jako dezert jsme nakonec podávaly želatinové kousky v podobě vánoční tématiky se zmrzlinou. Tím jsme se náramně rodičům zavděčily.

Tatík dojel na štědrovečerní večeři až k desáté hodině večerní, kdy se vracel přímo z práce. Když rodiče odcházeli kolem jedenácté hodiny, dala jsem jim s sebou zbytek bramborového salátu a druhou vánočku, kterou vyloženě chtěli…Prý si ji dají na vánoční den se zbytkem rodiny. Dle zvěsti, která se ke mně dostala, na vánočku byly různé komentáře, což se dalo čekat. Tož snad příště nebudu šokovat, ale mile překvapím a potěším a to ať už sama či za pomoci nějaké hodné víly.

A view into my soul

Let’s get this straight…let’s get straight those facts. I have been in Australia for how long? Twenty-seven months. Is that right? Yep, it is. How long am I going to stay here? Mmm, infinity I guess. Although I thought I might manage all on my own, I figured out that I cannot. As a Leo I can be strong, stronger...independent, more independent...but I cannot manage my life on my own without friends. Oooops, what a discovery. I had thought how well I will manage my new lifestyle with my hubby and his lovely parents. I know how lucky I am to think that way as it shows that we go pretty well. What I did not realise is that friends are unreplacable. A man must have a group of people who can share one's interests with if you want to feel good...possibly to feel like home. I admit I am not living home. Aussie Land is not my home. What it is then? I do not think it is the Czech Land either. Believe or not, I left that lovely homecountry twenty-seven months ago and have not been over there since. Australia, particularly Brisy, is not my home as I do not believe in its culture and did not get used to the lifestyle yet...and I do not have friends here either. It might be...it actually is because I did not open myself and did not invite anyone into my life. I simply believed I can do it on my own with a help of my new relatives. It is possible but not for long. Although you have this soulmate right next to you with similar interests of yours, you need a few your own friends. I suppose I have got the the next step when I became upset at myself for the laziness to step out of my comfort zone and make an effort to really meet some. There is a trouble...how I am going to meet them. Honestly, I do not have a clue! See, I am not the type of person who starts talking to someone walking the same direction, sitting on the same bench, looking at the same piece of clothes in a shop, buying the same cereals... It might sound ridiculous but I will not do so. I can tell myself an excuse such as "I am not so desperate for friends". Trully I am. However, who would like to be a friend with someone crying out of one's lungs 'I want to be your friend'?! Now it is up to me...to engage my butt into a gear and do something about it. Therefore, please wish me luck as I do not know what I am exactly going to do...but it is going to be something because I discovered I need to live a valuable life not just attempt to survive.