Kdo mě zná ví, že nepatřím mezi lidi, jejichž jedna z nejoblíbenějších činností je spánek, dopřávání si „dvacet“ po obědě nebo si užívají jen tak polehávat v posteli. Ono snad ani není divu. Dětství jsem si prospala v posteli s proleženým dolíkem. Jednoduše šlo na ní vidět, že svá nejlepší léta zažila před x lety s mým taťkou. Ačkoliv nebyla s jistotou to pravé pro mé zdraví, měla jsem ji moc ráda…možná právě proto, že jsem zapadla do dolíku jako do kolébky. Dalším pozitivem, který jsem na ni viděla byl prostor pod postelí, kde se nacházelo království Barbie a drobností, které měli tendenci mi zapadávat za postel.
Rok se sešel s rokem a já vyfasovala novou postel, kterou jsem si vybrala v rámci finančního limitu rodičů. Velmi jsem si užívala matrace, která se dala zvednout a pod ní si uložit nejrůznější „crap“, který jsem nepotřebovala mít na očích denně. S novou postelí přišel konec domova Barbie a jejího bohatého šatníku. Vystřídaly jej staré sešity ze školních let zdárně ukončených. Své nové odpočívadlo jsem měla ráda (snad i proto, že bylo nové a po krátkou dobu moderně vypadající). Dovoluji si odhadnout, že jsem ji měla asi patnáct let. Postel však nerostla se mnou, a tak mi za nedlouho nohy sahali přes okraj. Jakmile má sestřička dostala od rodičů svou úžasnou polohovací postel z IKEA, uvědomila jsem si, že má tvrdá matrace není žádným luxusem. A snad není divem, že zatímco nejoblíbenější aktivitou mé sestry se stal spánek velmi rychle po koupi nové postele. Jednou se mi naskytla možnost se na její betličce vyspat, když nebyla doma. Ač to bylo něco jiného než ta má, pořád jsem nechápala, jak může v posteli trávit s takovou oblibou tolik hodin, co trávila. Na co já si musela však více zvykat bylo, že ta její nezapadala do vizuálního stylu našeho pokoje, protože byla vyšší a širší než ta má. A tak jsem tu svou časem nazvala „doggie bed“.
S odjezdem do Austrálie jsem vystřídala tři postele. Jednu jsem obývala na měsíc a pamatuji si jen, že byla (jak jinak) krátká a měkká. Po cestování letadlem 26 hodin jsem byla za ni děsně vděčná a nevadilo by mi spát na čemkoliv, jen ne vsedě. Druhá postel byla o trošku delší, ale pořád krátká. Na třetí posteli jsem měla problémy s bolestmi zad. Ty bych však připočetla následkům ze sezení ve škole na tvrdých židlích.
Tento víkend se stal zlomovým. Byla jsem nominována povinností si vybrat, koupit a nechat dovézt novou postel. Už jsem se viděla, jak budu polehávat po stovkách všemožných betlích se snahou vybrat jednu jedinou a už nenáviděla tu samotnou vidinu. Jenomže co se musí, to se zkrátka musí. Své „must-do“ jsem si však usnadnila tím, že jsem věděla, jak rodiče si ohromně vychvalovali svou postel. Sama jsem si na ni zkušebně dvakrát lehla a musela jsem uznat, že to bylo to nejlepší, na čem jsem za svůj dosavadní život ležela. A tak jsem šla na jisto. Program vybral pro mé tělesné proporce modrou měkkost matrace, kterou jsem si vyzkoušela a bylo. Dovoz královsky velké postele byl do sedmi dnů. Ještě ten den jsme ji oblékli do nových povleků a druhý den si zašli do obchodu vyměnit za poukázku dva nové ortopedické polštáře.
Nová postýlka je učiněný zázrak, který mě láká do ní zapadnout (a to doslova) začíst se do knihy nebo časopisu a neplánovaně usnout…a snít. Prý se na novou postel zvyká pár dní či týdnů, já mám však pocit, že mé tělo si zvyklo hned, jak úžasně kopíruje křivky mého těla. Ačkoliv ležím na věci, která by mi zaplatila návštěvu se vším všudy na měsíc, je investicí na několik let…a že zatraceně dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat