Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Zástupkyně ředitele, která byla najatá v říjnu 2009, mi předala v pondělí 3. května dopis s oznámením, že k 14. květnu se má pozice ruší kvůli nedostatku práce. Musím přiznat, že jsem to tušila a už začala hledat novou práci od druhé poloviny dubna. Finanční kompenzaci zástupkyně majitele vyřešila tak, že mi dala placený poslední týden s tím, že nemusím do práce, ale můžu se zaměřit na hledání práce. Já si však zjistila, že po roce na jedné pozici, má zaměstnanec právo na finanční kompenzaci placených čtyř týdnů. Naznačila jsem tedy v přítomnosti finanční koordinátorky a zástupkyně ředitele, že pokud by mi dala dopis o 3 týdny později, že bych dostala finanční kompenzaci, ale v mé situaci nedostanu vůbec nic. Na to mi přikývla a hned dodala, že mi tedy proplatí alespoň jeden týden navíc. Což při pohledu na bankovní výpis naštěstí opravdu splnila (pozn.: s tím se člověk v praxi moc často nesetká).
Poslední pracovní den začal opravdu podivně - nechuť do práce taková, že bych si raději vzala neplacený den volna než tam jít. A tak si říkám "ale co...poslední je hold poslední...nějak se to přežije". Do poledne přežívám. Mou židli si zabrala zástupkyně ředitele, což mi jasně ddalo najevo, že již mé místo prakticky neexistuje. A tak zasednu židli v manažerčině kanceláři jako již x týdnů je mým zvykem. Po svém obědě čekám, kdy za mnou přijde recepční Trish s prosbou o zvedání telefonů za ni po dobu její obědové pauzy. V posledním týdnu jsme byly z nějakého důvodu na ostré nože, a tak jsem naprosto nepochopila, když za mnou došla, obejmula mě a řekla mi, že jsem očekávaná v 1 hodinu v jídelně. Ať už mi to oznámila deset minut před jednou, přecejen si pro mě v 1 hodinu přišla. V jídelně byla sešlost pečovatelů, pečovatelek, managementu a dalších. Všichni posedávali a postavali podél zdí, zatímco já byla s jednou odcházející kolegyní požádána o zabrání místa uprostřed. Manažerka se chopila slova a hned se vyjádřila k našemu odchodu. Ač jsem neměla připravenou řeč, z fleku jsem všem kolegům a kolegyním řekla, co mi téměř rok sedělo na srdci. Pak mi manažerka předala dárečky, které jsem upřímně nečekala ani omylem. Zástupkyně ředitele ke mně přistoupila a předala mi nádhernou kytici...jen ten potřes jsem postrádala. Na mou počest se koupil kompletně celý čokoládový dort, do kterého se hned kolegové pustili. Nebyl nijak extra ozdobený (pouze na vrchu seděli dvě malé cukrové růžičky), ale byl tisíckrát již od pohledu lepší než koupený z obchodu, který si rozdělili kdysi k oslavě mých narozenin.
Den se blížil pomalu ale jistě ke konci a já se o půl čtvrté rozhodla obejít kolegy a rozloučit se s nimi. Zprvu jsem zašla za jedním starým pánem, kterému jsem jednou asistovala při telefonováním. Od té doby si mě pamatoval a když mě potkal, hned se se mnou pustil do řeči a opakoval se v komplimentech :-) Milý starý pán. Měla jsem potřebu za ním zajít a rozloučit se s ním. Nevím úplně jistě, zda mu došlo, co jsem mu říkala...ale aspoň pro sebe jsem měla lepší pocit, že jsem mu řekla sbohem. Paní zástupkyně ředitele mi nabídla, že mi dá dobré reference, když budu potřebovat a pokud nějaký známý bude hledat administrativního pracovníka, dá mi vědět. Manažerka pečovatelského domu mi vehnala taky pozitivní krev do žil příslovím "když se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou". A jako poslední bylo rozloučení s Trish.
Matt si pro mě do práce přijel ve 4 hodiny, a tak na mě čekal v autě, než jsem se dostala ven ze všeho toho rozlučování. Stalo se tak až o půl páté, kdy jsem vyšla ze dveří a Matty nikde. Naneštěstí jsem si zapomněla ten den doma mobilní telefon. Bohužel jsem nebyla schopna se ještě naučit zpaměti Mattovo číslo, a tak mě napadlo si najít svou složku a najít si tam jeho číslo. A aby té smůly nebylo málo, tak v místnosti s mou složkou zrovna manažerka dělala pohovor se zájemcem o práci. Tak jsem musela do poschodí, kam se mi opravdu moc nechtělo...Mishell samozřejmě nevěděla, kam kolegyně dala mou složku, a tak jsme jí volaly. Složku si prý odnesla manažerka k sobě do kanceláře, takže jsem šla zase do přízemí vyrušit manažerku od pohovoru. Před tím mě však napadlo podívat se předem, zda se Matty pro mě náhodou nevrátil. Bingo! Ptala jsem se Mattyho, kam mi odjel a on, že si musel do nedaleké lékárny pro kapky do očí. Samozřejmě mi volal a nechal zprávu na záznamové službě.
A tak jsem skončila v práci, kde jsem dostala téměř roční zkušenost v administrativě v Austrálii...a s tím se samozřejmě bude nová práce hledat snadněji. Jedny dveře se zavřely, aby se nové otevřely... :-)
Poslední pracovní den začal opravdu podivně - nechuť do práce taková, že bych si raději vzala neplacený den volna než tam jít. A tak si říkám "ale co...poslední je hold poslední...nějak se to přežije". Do poledne přežívám. Mou židli si zabrala zástupkyně ředitele, což mi jasně ddalo najevo, že již mé místo prakticky neexistuje. A tak zasednu židli v manažerčině kanceláři jako již x týdnů je mým zvykem. Po svém obědě čekám, kdy za mnou přijde recepční Trish s prosbou o zvedání telefonů za ni po dobu její obědové pauzy. V posledním týdnu jsme byly z nějakého důvodu na ostré nože, a tak jsem naprosto nepochopila, když za mnou došla, obejmula mě a řekla mi, že jsem očekávaná v 1 hodinu v jídelně. Ať už mi to oznámila deset minut před jednou, přecejen si pro mě v 1 hodinu přišla. V jídelně byla sešlost pečovatelů, pečovatelek, managementu a dalších. Všichni posedávali a postavali podél zdí, zatímco já byla s jednou odcházející kolegyní požádána o zabrání místa uprostřed. Manažerka se chopila slova a hned se vyjádřila k našemu odchodu. Ač jsem neměla připravenou řeč, z fleku jsem všem kolegům a kolegyním řekla, co mi téměř rok sedělo na srdci. Pak mi manažerka předala dárečky, které jsem upřímně nečekala ani omylem. Zástupkyně ředitele ke mně přistoupila a předala mi nádhernou kytici...jen ten potřes jsem postrádala. Na mou počest se koupil kompletně celý čokoládový dort, do kterého se hned kolegové pustili. Nebyl nijak extra ozdobený (pouze na vrchu seděli dvě malé cukrové růžičky), ale byl tisíckrát již od pohledu lepší než koupený z obchodu, který si rozdělili kdysi k oslavě mých narozenin.
Den se blížil pomalu ale jistě ke konci a já se o půl čtvrté rozhodla obejít kolegy a rozloučit se s nimi. Zprvu jsem zašla za jedním starým pánem, kterému jsem jednou asistovala při telefonováním. Od té doby si mě pamatoval a když mě potkal, hned se se mnou pustil do řeči a opakoval se v komplimentech :-) Milý starý pán. Měla jsem potřebu za ním zajít a rozloučit se s ním. Nevím úplně jistě, zda mu došlo, co jsem mu říkala...ale aspoň pro sebe jsem měla lepší pocit, že jsem mu řekla sbohem. Paní zástupkyně ředitele mi nabídla, že mi dá dobré reference, když budu potřebovat a pokud nějaký známý bude hledat administrativního pracovníka, dá mi vědět. Manažerka pečovatelského domu mi vehnala taky pozitivní krev do žil příslovím "když se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou". A jako poslední bylo rozloučení s Trish.
Matt si pro mě do práce přijel ve 4 hodiny, a tak na mě čekal v autě, než jsem se dostala ven ze všeho toho rozlučování. Stalo se tak až o půl páté, kdy jsem vyšla ze dveří a Matty nikde. Naneštěstí jsem si zapomněla ten den doma mobilní telefon. Bohužel jsem nebyla schopna se ještě naučit zpaměti Mattovo číslo, a tak mě napadlo si najít svou složku a najít si tam jeho číslo. A aby té smůly nebylo málo, tak v místnosti s mou složkou zrovna manažerka dělala pohovor se zájemcem o práci. Tak jsem musela do poschodí, kam se mi opravdu moc nechtělo...Mishell samozřejmě nevěděla, kam kolegyně dala mou složku, a tak jsme jí volaly. Složku si prý odnesla manažerka k sobě do kanceláře, takže jsem šla zase do přízemí vyrušit manažerku od pohovoru. Před tím mě však napadlo podívat se předem, zda se Matty pro mě náhodou nevrátil. Bingo! Ptala jsem se Mattyho, kam mi odjel a on, že si musel do nedaleké lékárny pro kapky do očí. Samozřejmě mi volal a nechal zprávu na záznamové službě.
A tak jsem skončila v práci, kde jsem dostala téměř roční zkušenost v administrativě v Austrálii...a s tím se samozřejmě bude nová práce hledat snadněji. Jedny dveře se zavřely, aby se nové otevřely... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat