Je to právě 9 měsíců, co jsem vzlétla nad svou rodnou ČR leteckou společností Korean Air a odletěla do Austrálie. Za dobu platnosti mých australských víz, dostal můj život nečekaný směr. Věřím tomu, že zůstat v ČR, tak můj život se během 9ti měsíců nezmění a neprojdu si tolik, co jsem si prošla za tu dobu v Austrálii...začínala jsem tu naprosto od začátku jako kdysi v ČR, když mi bylo 16 let a mohla jsem si přivydělávat na brigádách...našla jsem tu svého osudového muže (se skvělými rodiči)...a chuť plnit si tu své životní "sny".
Úplně od nuly se svými pár tisíci dolarů v hotovosti, které jsem během cestování měla pečlivě schované v igelitovém pytlíku pod vložkou boty, jsem odjela na minimálně dobu platnosti mých víz do Austrálie. Od října jsem kromě prezenční docházky do kurzu angličtiny dělala na částečný pracovní úvazek výpomoc v kuchyni restaurace po dobu tří a půl měsíců. Během té doby jsem příležitostně uklízela domácnosti a hledala více klientů na uklízení. Neznám horší práci, než je výpomoc v kuchyni...pořád do zblbnutí umývat to samé nádobí a nevidět konce. Od svých 16ti jsem si prošla různými profesemi a můžu říct, že výpomoc v kuchyni byla zaručeně ta nejhorší. Jenže když člověk potřebuje přežít, je schopen dělat cokoliv...a to si člověk uvědomí, až se do takové situace opravdu dostane. Od února do května jsem dvakrát týdně dělala komerční úklidy a přitom mi přibyli noví klienti na uklízení domácností. Své klienty jsem si oblíbila. Pro mnohé jsem uklízela až půl roku. Za tu dobu jsme si navzájem nahlédli do svých životů a jak oni byli součástí mého běžného života, tak i já jsem se stala součástí těch jejich. Uklízení mám ráda, ale když to člověk dělá denně a po dobu půl roku, už to není tak záživné a začne vzhlížet k lepšímu. Po získání dočasných víz na dva roky, jsem začala intenzivně hledat jakoukoliv lepší práci na více pracovních hodin. Poptávka po práci a konkurence tu je značná, takže se mi po dvou a půl měsíců nic nepodařilo najít. Měsíce bez pořádné práce se na mně začaly podepisovat depresemi...díky bohu, že mám v rodině psychology :-) Má nová rodina se mi snažila pomoct jakkoliv to šlo...až se sluníčko usmálo.
Měla jsem pohovor s Mattovým známým, který je majitelem dvou pečovatelských domů a dostala jsem práci administrátorky a 1.6. nastoupila na plný úvazek. Můj nový šéf je původem z Řecka, i když on sám žil převážně v Austrálii. Pravdou je, že jsem práci získala hlavně díky svému vysokoškolskému titulu a schopností tvrdě pracovat. Mnozí mí klienti mně prosili, abych pro mě stále uklízela o víkendech, protože byli se mnou nadmíru spokojení. Ač jsem si chtěla své nejoblíbenější klienty na uklízení ponechat, po dvou týdnech jsem si uvědomila, že to nejsem schopna zvládat. A tak jsem se se svými klientkami rozloučila s tím, že s nimi zůstanu v kontaktu. Práce, jejíž větší náplní je momentálně aktualizace dokumentů a formulářů a zadávání faktur do SW MYOB, mně těší. Vím, že budu dělat časem náročnější práci, a tak jsem ráda, že se do všeho pomalu, ale jistě dostávám... Jsem moc šťastná...již do práce nechodívám v maskáčových šortkách a ošuntělém tričku a z práce s rukama zničenýma, zpocená, nehorázně unavená.
Má nová práce nemusí znít Čechovi v ČR ničím extra...já vím. Zkuste si však odcestovat do naprosto neznámé země a hledejte si takovou práci bez perfektní znalosti angličtiny... Vím, že mě potkalo velké štěstí! Vím, že nebýt Matta a jeho pomoci, bych ještě asi dlouho dělala něco, co by mě nebavilo a deprimovalo. Taky vím, že mi má nová práce denně přináší kromě pravidelné výplaty obrovskou výzvu...výzvu ve zlepšení svých schopností, vzdělání, praxi a chutí postoupit výše.
Nyní - po 9ti měsících - mohu říci, že začínám žít tak, jak chci. Hledám si svůj životní styl a denní rutinu, která má obrovský význam pro to, aby se člověk cítil v pohodě. Vždy jsem si přála mít každý den jiný - utéct stereotypu. V Austrálii jsem hodně rychle poznala, že bez aspoň zčásti rutinního života, je prakticky nemožné cítit se dobře a těšit se na další den. Dnes vím, že pokud je zítra pracovní den, půjdu do práce na 8mou hodinu a budu končit v 16 hodin. Pak si dám na pár hodin do těla v posilovně...a vím, že to samé mě čeká v den následující. Snažím se začít dělat věci, co mě baví a naplňují. Pravdou je, že to není ještě ono...a den má jen 24 hodin.
Jak mi vyčetla paní kartářka před rokem z karet, vydala jsem se na cestu, na které jsem se setkala s mnohým pozitivy a nabízí mi možnosti, o kterých ještě "nevím". Má cesta byla a je pokryta růžemi s ostrými trny, což je i není příjemné. Já ale vím, že jak ty voňavé lístky, tak i ty trny, mají v mém životě význam...a vše, co se mi kdy v životě přihodilo a děje, má svůj smysl.
Život bez rodiny a blízkých přátel v neznámém prostředí není snadný. Vím, že nepotkat tu svého Matta, jeho báječné rodiče, kteří mě od začátku psychicky podporovali, bych to tu nevydržela déle než rok...rok jen a pouze kvůli zlepšení angličtiny a pak frnk zase zpět - ať už do ČR nebo někam do Evropy. Určitě by to byla má první a poslední zkušenost daleko od domova.
Nikdo to však nepochopí, pokud si tím neprojde. Rodina, mí nejbližší přátelé a místa, která mi jsou nejznámější postrádám. Jenže řekněte jim to...už už slyšíte, že jste měla zůstat v ČR a neprovdat se v Austrálii. Já však vím, že přes všechen stesk jsem v Austrálii se svým mužem šťastnější, než bych byla v ČR. Cítím to přesně tak, jak jsem cítila při cestě do Austrálie, že se nemám až tak moc čeho bát...že to tam nějak zvládnu. S Mattem jsem dostala i novou family-in-law a jeho nejlepší přátelé, kteří mi bohužel nenahradí lidi, co mám v ČR. Taky jsem celkem skeptická v tom, že si tu najdu tak blízké přátelé, jaké mám doma...asi těžko. Nejvíce ty "své lidičky" postrádám, když se sejdeme ať už s přáteli nebo rodinou a já z nějakého důvodu moc dobře nerozumím konverzaci. V tu chvíli bych natáhla ruce jako Saxana a přitáhla si lidičky z ČR...a pokecala si s nimi. Je fakt, že se mé rozumění angličtině zlepšuje, ale pořád jsou chvíle, kdy se moc nechytám (hlavně když jsem unavená, nechce se mi poslouchat nebo mluvit nebo když lidi používají hodně slang).
Kdyby se vrátil rok zpět a já bych věděla, co by mě v Austrálii čekalo s tím, že bych tam nepoznala Matta, tak do toho sakramensky vzdáleného kontinentu nejedu snad vůbec... Pro člověka, který tam nemá nikoho a s nikým tam nejede, je ohromně těžké tam zůstat i ten "jen" jeden rok.
...zkrátka nějak bylo a jistě bude jen a jen lépe :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat