Pamatuji si, když jsem jeden rok ve svých –nácti sledovala na televizním kanálu ČT2 záznamy novoročních oslav z různých koutů světa. Ukazovali, jak je tomu jistě každoročně, ohňostroje ze světových metropolí jako Barcelona, Londýn, Paříž, Tokyo, Sydney a mnoho dalších. Silvestr, stejně jako první den v roce jsou dny jako každé jiné. Rozdílem je jen odpočítávání sekund na hranici těchto dvou dní. Byly doby, kdy jsem si přechod let moc neuvědomovala…to jsem byla buď ještě v peřinkách nebo mi bylo řečeno, že jsem moc malá na ponocování. To se změnilo v mých –nácti, kdy jsem si přechody let začala uvědomovat a chtěla je trávit výjimečně. Bohužel ne vždy se podařilo. Většinou snahy na výjimečného Silvestra skončili posedáváním u televizních pořadů, koukání na ohňostroj z balkonu nebo odchodu do postele před půlnocí.
Letos jsem společně se sestřičkou, která mi přijela na třítýdenní návštěvu trávila Silvestra jinak…trochu netradičně. Samotnou by mě nenapadlo, že by se dal Nový rok tady na jižní polokouli oslavit nějak výjimečně, dokud nepadl nápad, abychom jej strávily v Sydney. Věděla jsem, že novoroční ohňostroj v Sydney je jeden z nejlepších, ale nikdy mě nenapadlo, že se jedná o jednu ze snových událostí mnoha lidí na zeměkouli. A tak se pro nás letos stal tento sen skutečností…
Program silvestrovského večera byl konzulátem města Sydney plánován od 17ti hodin do půlnoci. Z obav o dobrá místa, jsme s Jitusíkem vyrazily do přístavu něco málo po poledni. Okolí významných míst, kde se měl ohňostroj pořádat byla již asi z třetiny zaplněna lidmi. Po cestě směrem k Opera House jsme míjely skupinky lidí sedící na rozkládacích sedačkách, dekách, ručnících nebo jen na holé zemi, ležícími pod stany nebo krčícími se před slunečními paprsky pod deštníky.
Ač jsme byly připravené na několikahodinovém sezení na přímém slunci, bylo pár věcí, se kterými jsme nepočítaly. Pro mě osobně to bylo poprvé, kdy jsem se rozhodla hodiny na něco plánovaně a chtěně čekat. Nabalily jsme si sluneční krémy s třicítkou UV (i možnosti získat opálení jsme se chtěly raději vzdát, než se spálit), 4,75 litry vody, sluneční brýle a občerstvení. Hodně rychle jsme si uvědomily, že něco měkkého na sezení, pokrývky hlav a něco k zabavení, by nebyly od věci. Ten den bylo tak velké horko a sluneční paprsky pálily natolik, že jsme se natřely slunečním krémem dvakrát během těch celých deseti hodin čekání a přes ramena jsme si přehodily každá kousek hadříku, který jsme si každá vzala pro případ chladného večera.
Po prvních pár hodinách sezení na schodech jsme začaly střídavě postávat a posedávat. Tento rituál nám vydržel až do nočních hodin, protože nás pozadí čím dál více bolela. Nemůžu říct, že čekání na schodech byla velká zábava. Jitusík si ale brzy našel něco, čím se zabavil a snažil se i mě. Ochranka se postarala o velmi dobrou organizaci lidí a volného prostoru k procházení příchozích a průjezdu aut ambulance. Celý přístav byl ohraničen tak, že průchod lidí byl možný pouze přes vstupní brány. U těch ochranka procházela všechny tašky, které si lidé s sebou vzali. Kromě všeobecně zakázaných věcech jako zbraně, šli i po známkách alkoholu. Moje sestřička si však všimla skupinky holek, kterým se alkohol propašovat stejně podařil. Ochranka totiž neprocházela obsah plastových lahví, a tak si dokážu představit, že mnohé lidi napadlo vodku či jakýkoliv alkohol vypadajícího jako limonáda přelít z originálního balení do plastu.
Se schylujícím se večerem začala Jitusínka pozorovat „místní smetánku“ procházející kolem upocených a znavených čekajících směrem k Opera House. Bylo nám hned jasné, že se nejdou posadit mezi nás na schody. Přes sklo Opera House jsme již před tím zaregistrovaly, že se tam bude něco konat, jelikož číšníci chystali stoly. Snad od 17ti hodin, kdy měl začít program večera, se směrem k Opera House trousit ženské ve večerních róbách a muži v oblecích. A to bylo něco pro mou sestřičku, která je začala sledovat a komentovat jejich vzhled a upravenost. Já si raději nechala na nose brýlky s ochranou před sluncem, než lépe vidět na dálku a sledovat, o čem a kom to sestřička povídá. Ačkoliv jsem jí říkala, že „nevidím“, nedala si pokoj…a tak mě i párkrát přesvědčila si „nasadit oči“.
S blížícím se očekávaným večerem se začalo něco málo dít. Než se setmělo, na obloze se zčista jasna objevilo kaskadérské letadlo, které si zaujalo naši pozornost přemety a „psaním“ bíle na oblohu. Po něm následovalo malé představení, které se nám nabídlo v jiných místech oblohy…letadlem nakreslený smajlík, anglické nápisy v překladu „Ježíš žije“ a „Jste v pohodě?“.
Jen co slunce zapadlo v přístavištích restauracích a na lodí se začaly lidé hlučně bavit a tancovat na živou hudbou, která hrála všeobecně známé písničky. Bohužel pro nás, těchto jednotlivých parties bylo v našem okolí povícero, což našem uším dopřálo slušný hudební mix. Asi v devět hodin večer se rozsvítily lodě, které se náhle stály objektem, pro který lidé hromadně vstali a fotili vším, čím se dalo. Pár hodin po té se na podpěrných sloupech mostu Harbour Bridge začaly promítat jména sponzorů silvestrovského ohňostroje. Ty vystřídaly nápis „Vítejte v Sydney“ v různých jazycích…od angličtiny přes všemožné asijské hantálky až k indické hebrejštině. Objevila se tam i španělština a pár dalších evropských jazyků, avšak po nějakém slovanském jazyce ani památka. (pozn.: přiznám se, že jsem naivně čekala, že se tam objeví všechny světové jazyky, nejen ty světově známé, a mezi nimi i čeština)
Od vzrušení, které tyto malé události čekajícím přinesly, se dlouho nedělo nic. Až snad čtvrt hodiny před půlnoci se uprostřed Harbour Bridge rozsvítil displej, který zobrazoval smajlíky a nejrůznější znaky…a začal ohňostroj, který byl naprosto úžasný. Jakmile se objevila ruka s postupně blikajícími prsty, který jsme si s Jitusíkem vysvětlily jako začínající odpočítávání. Co nás však nemile překvapilo bylo, že prsty blikaly postupně jedním směrem a po té zase opačně druhým směrem, a tak jsme nevěděly, kdy půlnoc vlastně byla. Ani sledovat podle hodinek jsme to dobře nemohly, protože nám nešly úplně přesně a když mi měly na hodinkách půlnoc, vůbec to tak nevypadalo na ohňostrojovém představení. Celý ohňostroj trval snad jen deset minut. Jakmile vybuchl ohňostroj stylem, že rozsvítil celý přístav a my postávající kolem na sebe mohli vidět tak dobře jako za denního světla, byl konec.
…a celá masa lidí se valila z přístavu do svých domů, hotelů či pokračovat začatou zábavu v klubech. Ulice pro místní dopravu byly uzavřené, takže všichni museli po svých. Bylo to neskutečné…celý jeden a půl milionu lidí se valil městem. S Jitusínkem jsme prošli kolem skupiny tancujících na ulici, pro které DJ mixoval hudbu z okna klubu. Nebýt unavené k smrti, přidaly bychom se i my dvě. Jitusík si hodil bokem alespoň na pár minut a nechaly se zase nést davem…po ulici Georgie Street až k našemu hotelu Mercure. Prošly jsme kolem budovy, kde se pořádala nějaká hodně divoká akce, protože se z něj linula hudba neuvěřitelně nahlas. (pozn.: slovo nahlas opravu nedefinuje dostatečně intenzitu, kterou ta hudba řvala) Od poloviny naší trasy směrem na hotel, již policisté začaly koordinovat počáteční známky dopravy. Auta však neměla moc velkou šanci projet skrz dav lidí, protože ten je naprosto ignoroval. Na hotel jsme se dostaly za hodinu, daly si každá po sprše a padly do postele totálně bez energie.
Na závěr celé akce jsme se s Jitusíkem shodly, že být na Silvestra a Nový rok má určitě své kouzlo. Pokud je to jedna z věcí, co máte na tzv. bucket listu, pak do toho určitě jděte…Pro mě osobně mělo smysl čekat deset hodin na pár minutové představení, ale pouze jednou a naposledy v mém životě.
Jestliže jste turista a nemáte v Sydney vlastní bydlení, zážitek na celý život se vám hodně slušně prodraží…nemluvě o nutnosti rezervovat si letenky alespoň s měsíčním předstihem. Máte-li v plánu zůstat v hotelu, počítejte s minimálně dvojnásobným nárůstem ceny za noc. Čím dříve si rezervaci hotelu uděláte, tím máte větší možnost výběru mezi hotely. My ji udělali až 3 měsíce před Silvestrem, což nás již značně limitovalo.
Šťastný a úspěšný rok 2011 :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat