Čtyři dny v Sydney

S Mattem jsme se rozhodovali asi dva měsíce před výletem, kdy by bylo nejlepší navštívit Sydney. Dostali jsme totiž svatební dárek od Mattova profesora dvě vstupenky na slézání Harbour Bridge. Jelikož platnost poukázek byla do konce roku 2009 a přicházející léto se nehrozí jen v Brisbane, tak jsme se rozhodli pro listopad...pro období, kdy v Sydney je teplo na pěknou dovolenou a zároveň ne příliš pro lezení na most. Oba jsme si vzali dva dny volna, abychom si tak mohli užít prodlouženého víkendu. Let do Sydney jsme si naplánovali na čtvrtek 19.11. po práci v 6:45. Matt končil v práci v poledne a já o dvě hodiny dříve než bývá zvykem. Sbalili jsme si svých pár švestek a nechali se taťkou odvést na letiště s dostatečným přestihem. Letěli jsme místním menším letadlem společnosti Quantas, ve kterém nám servírovali indickou velmi chutnou večeři - kuřecí kormu s rýží zpestřenou hráškem a mrkví (mňam). Jako malý dezert jsme dostali pár krekrů s kouskem sýra. Let trval něco málo přes hodinu, ale díky místnímu posunutému času o hodinu dopředu jsme se v Sydney ocitli kolem 9. hodiny. S vidinou čekání v zástupu cestujících na taxi, jsme odhadovali náš příjezd do hotelu ještě o hodinu později....což se ale nestalo. Měli jsme štěstí. Zrovna kolem nás prošel soukromý taxikář s nabídkou, že nás vezme do města. Vyhlédnul si k nám ještě jednoho cestujícího z Melbourne a vyrazili jsme. Jeli jsme zkratkou, kterou taxikáři většinou nevyužívají, protože je použití daného úseku stojí pár dolarů. Pan taxikář byl Ind (jako všichni taxikáři v Sydney) s tím rozdílem, že byl velmi přátelský, slušný a ochotný. (Pozn.: ono je totiž všeobecně známo, že taxikáři se s vámi normálně nebaví, pustí rádio, a nebo v horším případě zapnou vysílačku a baví se s parťáky indicky po celou dobu vaší jízdy). Pan taxikář si účtoval o pár dolarů více, za cenu rychlejší, pohodlnější a bezpečnější jízdy, než by udělal obyčejný taxikář. Tentokrát jsme zůstali v hotelu Novotel v oblasti Darling Harbour. Díky plánovaným čtyřem přespání jsme dostali discount 25% z celkové ceny...neber to :-) Hotel disponoval jak bazénem, tak i posilovnou. V pátek ráno jsme si díky roletám, které nepropouštěli ani sebemenší světlo zvenku, pospali až téměř do poledne. Vzhledem k zamluvenému lezení na Harbour Bridge v 16:20, jsme se vypravili hned po probuzení daným směrem. Cestou městem jsme se stavili v knihkupectví, kde se Matt zeptal po jedné psychologické knize, která právě vyšla a není v Brisbane nikde k sehnání. Měli ji...při pohledu na velkou knihu v červených deskách vážící něco kolem čtyř kil se Mattovi rozzářili oči nadšením. Jelikož jsme byli však na cestě z hotelu do města, smířil se s tím, že knihu si odnese v jiný den. Teploměr ukazoval 31 stupňů a obloha se začínala k odpoledni čím dál více kabonit. Kolem 16. hodiny začalo hřmět a poprchávat. Byli jsme však ujištěni, že na most se nevydáme díky přípravám dříve jak v 17h...a že snad do té doby se bouřka přežene. K našemu štěstí se tak skutečně stalo. Již ve 4 hodiny odpoledne jsme čekali, až naše skupinka přijde na řadu. Odbilo 16:20 a objevila se paní asistentka, která nás pozvala do místnosti, kde jsme vyplnili a podepsali formulář. Pak nás zavedla do místnosti, kde nám byly přiděleny obleky...plátěný "pytel", do kterého se člověk navléknul celý. Ačkoliv mně přiřazený oblek byl dostatečně dlouhý, měl kratké nohavice a dlouhý vrchní díl. V domění, že mají jiný mně lépe padnoucí, jsem si jej nechala vyměnit. Bohužel jsem dostala stejně dlouhý, avšak mnohem širší...mno, co už. Byl nám představen Eric - náš průvodce po mostě - který nás před výstupem zavedl do haly, kde na nás navěsil nejrůznější doplňky. Začalo to širokým pásem na jištění, sluchátky a rádiem, kšiltovkou, bundou odolnou proti dešti a končilo to kapesníkem, který jsme si každý zavěsili na zápěstí a zlehka navlhčili na lehké osvěžení čela. Celý přípravný proces měl řád a odehrával se v krásných prostorách v budově pod mostem. Ve skupince nás bylo pět statečných...my a dvě holčiny z L.A. a jeden starší chlapík z Londýna, jehož manželka nerada cestuje, a tak se vydal do Austrálie sám. Prošli jsme se tunelem, kde nás Eric zavěsil na zajišťovací kovovou trubku, která byla natažená po celé pěší dráze na mostě. Jen co jsme vyšlápli na most, zahlédli jsme pod sebou prohánějící se dva králíky či zajíce. Matt tvrdil, že byli divocí, ale já bych je podle bílo-černých fleků po srsti typovala spíše na králíky, co dědovi utekli z králíkarny. Tak či onak...kdo by v centru Sydney očekával tato zvířata hrabající si důlky a polehavající ve stínu. Na most jsme se vydali opravdu někdy kolem 5té hodiny. Hřmění mezitím přešlo, takže nebylo již čeho se obávat. Po celé době lezení na mostě jsme si jen kontrolovali karabinku, která se občas zasekávala v podpůrných bodech dráhy. Upřímně řečeno já s tím jišticím "ocáskem" opravdu zápasila, poněvadž byl o hodně níž než můj pas. Trasa byla hlavně po schodech...zprvu vyší a čím výše jsme lezli, tím se schody snižovali, až jsme chodili místy jen po vyvýšených plošinách. Trasa byla většinou bez problémová...kromě asi čtyřech místech, kterými jsme se museli velmi opatrně protáhnout. Bylo tam však více míst, kde byla potřeba se hluboce sklonit. Místa, kde by se lidé mohli uhodit, byla vypolstrována molitanovými polštáři. Během výlezu na vrchol mostu, začalo poprchávat, a tak jsme byli nuceni si vybalit bundy pro ochranu rádií. Mně osobně by nevadilo, kdyby se to mé náhodou rozbilo, protože mi díky ní Eric řval po celou dobu do uší. Ostatním taky, ale ti z toho skřehotání alespoň něco měli...já jen některé části jako třeba to, že:
  • stavba mostu si vyžádala 16 lidských životů,
  • kámen pro stavbu podpůrných pilířů byl dovážen a sekán do obrovských krychlí, které byli velmi pravidelně poskládány na sebe. Dovážena z Anglie byla i většina oceli, ze které je most postaven.
  • nejnižší body mostu jsou ve výšce cca 50 metrů a nejvyšší bod mostu cca 135 metrů nad hladinou kanálu, čímž se stal nejvyšším mostem na světě...Most váží cca 39 tis. tun.
  • most byl dokončen v roce 1932, kdy měli dělníci problémy se spojením obou částí mostu uprostřed, kde se jim "rozjížděl"
  • silnice vedoucí přes most měla původně 4 pruhy, které nestačili místnímu dopravnímu provozu a tak jej rozšířili o pruh pátý. A tak se přes most prohání jak auta ve čtyřech pruzích, tak i monorejl a cyklisti i chodci.
Po výstupu na vrcholek nám Eric v dálkách představil slavné budovy a pak jsme se vyfotili...nejprve skupinové foto a pak odděleně. Při společné fotce vítr zavlál tak silně, že se mi nohavicová část obleku nafoukla tak, že na fotce vypadám jako Mishellinka. Po slezení z mostu jsme ze sebe shodili všechny doplňky a oblek, pod kterým jsme vzhledem k velkému teplu byli všichni oděni jen ve spodním prádle. Vyplnili jsme dotazník na služby, kterých se nám dostalo a odcházeli s certifikáty a fotkami v rukách... a nádherným celoživotním zážitkem. S Mattem jsme si ještě koupili každý jedno tričko BridgeClimb a pár suvenýrů pro mou českou rodinku. Překvapovalo mě, kolik skupinek se během jednoho dne na most podívá. Během 1.5 čistého času na mostě, jsme potkali čtyři skupinky - jednu po cestě nahoru, jednu na vršku mostu, jednu po cestě z mostu a poslední kousek od začátku lezení. Je to určitě zážitek na celý život, který podnikli i mnohé celebrity jako Kylie Minoque, Nicole Kidman, prince Harry a Charles, představitel Harryho Potera a x dalších, jejichž fotky jsou vystaveny v galerii na základně pro mosto-lezení. Ačkoliv celá dvouhodinová akce nebyla příliš fyzicky náročná, museli jsme se posilnit před cestou zpět na hotel v naší oblíbené palančinkárně kousek od mostu. Matt si dal palačinky na způsob Mexicana a já s mořskými potvůrkami. Po večeři již byla tma, co lidi tahala ven na večírky a za zábavou do klubů. Kolem nás procházeli páry oblečené jako do opery, Japonky v tradičních japonských róbách, chlápek v růžovém saku s modrou kravatou, mladé dámy na vysokých štanglích s vysokými jehlovými nebo vulgárně širokými podpatkami...oděnými do šatů, které se dají nalistovat v katalogu Cosmopolitan a jemu podobným.
Píše se sobota 21.11.09 - den, kdy jsme po probuzení sešli do hotelové posilovny. Po poledni jsme se vykoledovali do města - na Paddyho trh v čínské čtvrti. Paddyho trh se nachází v rozlehlé dvoupatrové cihlové budově s vysokým stropem. Spodní část trhu je labirint, kde si připadáte jak na veletrhu...stánek vedle stánku se zbožím až ke stropu. Procházíte uličkami a přemýšlíte, kolikrát jste již ta rádoby australská trička viděla. V přízemí seženete všehochuť zboží - oblečení, suvenýry, oříšky nejrůznějších příchutí, sladkostí, hraček a jiných kýčovitostí. Jelikož teplota vzduchu se v prostorách blížila k 35ti stupňům, rozhodli jsme se podívat do klimatizovaného patra. Jen co se nám povedlo vyšplhat do patra, už už na nás mává Číňan, abychom se nechali svěřit do jeho rukou a dopřáli tělům masáž zad, ramen či hlavy. Na celý byznis koukám opravdu nedůvěřivě...koutek v obchodním centru, kde všude kolem prochází lidi, a tam na malých "bobcích" sedí lidi nechávající si bušit a tlačit do ramenou. Číňanovi mé váhání nedá a ukáže na tabuli s nápisem 1 minuta masáže zdarma...Co ztratím jednou minutou svého volného času. Zatímco Matt si už řekne o masáž ramenou a po té i hlavy, já po první minutě vím, že já nechci ani jedno...a to ani zdarma. Při ruchu kolemjdoucích lidí jsem si masáž nedokázala užít, a tak jsem na Matta počkala. Matt si čínskou masáž nemohl vynachválit, jak mu pomohla od začínající bolesti hlavy. Po té jsme vpluli do obchůdku s krásnými australskými věcmi, kde jsem počídila pár neobvyklých dárečků pro mé nejbližší. Po projití trhem jsme si před trhem ukočistili jednu lavici a z batohu vytáhli proteinové tyčinky. Nad námi se tu a tam projela šalina nad zemí neboli tzv. monorejl /monorail/. Tyto tramvaje vypadající jako malá Pendolina se projíždějí nad lidmi a klasickou pozemní dopravou jen jedním směrem a zastavují v nedaleké tubusové zastávky. Jelikož jsme měli na 6tou hodinu zamluvený stůl v české restauraci, vydali jsme se směrem k hotelu, kde jsme se na večeři s přáteli přichystali. V 5:45 nás bílý taxík zavezl na začátek Kellettové uličky, kde jsme se rozhodli restauraci sami najít. Prošli jsme kolem řady lacinných domů, až jsme došli ke stylové budově s nápisem "Prague". Při otevírání dveří si všimnu plakátu psaného v češtině...wau, jak vzrušující...po roce vidím v Austrálii něco česky napsaného :-D Za recepčním stolkem stojí vysoká krásně oblečená slečna, na kterou chvilku zírám a přemýšlím, zda jí řeknu o zamluvený stůl v angličině nebo v češtině...a tak se přiblbě česky zeptám, zda mluví česky. Slečna mi odpoví tak, že už vím...a posadí nás s menu ke stolku u vchodu na terasu. Zatímco oba už dávno máme vybráno s předstihem dle menu na internetu, přemýšlíme co k pití. Já že marně hledám kofolu, se odhodlám alespoň k lahvové Plzni. Matt ji již dříve ochutnal, a tak si dává čepovaný Gambrinus. Později si dal i Krušovice, které mu ani nechutnaly jako pivo. Za chvilku dorazí naše srbská kamarádka Dani s Goramen. Dani si nechá ode mně poradit a dává si pečenou kachnu s knedlíky a zelím. Goran se do typicky českého jídla nežene - šnicl se zeleninou. Ani nevím, jak dlouho jsme na jídlo čekali, protože jsme si měli o čem povídat a času jsme měli hromadu...Áááá, už se nám to nese. Přede mnou přistaje gulášová polévka v bochníčku chleba a Matt kulí oči na českou porci svíčkové s 6ti knedlemi, kterou prý nemá šanci sníst. Ač jsem Mattovi nabízela ochutnání mé báječné gulášovky, nedal si říct, protože si šetřil místo v břiše na to své. Tak či onak ji i s pivem nezvládl sníst a nechal jeden knedlík v hromadě omáčky. Svíčková se kuchaři opravdu hodně dobře povedla...a kachní masíčko na Danině talíři se krásně loupalo a zelí chutnalo výborně. Ceny za všechna česká jídla jsou průměrné - od 18 do 25 dolarů za hlavní jídlo. Když si uvědomíte, že je to jediná česká restaurace a téměř v srdci Sydney, dá se říct, že jsou levná. Pivo vzhledem k dovozu již za 7 dolarů není nejlevnější, ale české...kvalitnější než australská pivní limonáda. Dohromady se vším všudy nás obsluhovali dvě číšnice a jeden číšník. Obzvlášť jedna číšnice věděla, že umím česky, a tak se domlouvala především se mnou. Po výborné večeři nás vzala Dani Mercedesem na objížďku centra. Dvakrát jsme se ocitli na "populární" King Cross Street ochomítajícími se drogovými dýlery, postávajícími prostitutkami, kluby nabízející sny tisíce a jedné noci, obchody s erotickým zbožím a x dalších podivných klubů. Že jsme ale projížděli dříve, než opravdový noční život v ulici začíná, shlédli jsme jen davy lidí tlačící se do klubů, holčiny oděny v odvážně nehezkých šatech, předvádějící se borce v autech...a švába lezoucí u kraje chodníku. Matt měl tuto ulici zapamatovanou jako jednu z těch, které by se měl vyhýbat kvůli nepříjemnostem, do kterých by se tu kolemjdoucí mohl nechtěně dostat. Dani ho ale ujistila, že už roky tomu tak není...ač se tu zdržují podivní individua, není nebezpečná...i když pozor na osobní věci si musíte dávat všude. Jízda z Dani byla spanilou. Připadalo mi, že život ve městě ji vehnal živou krev do žil. Zatímco naše pánská společnost sedící na zadních sedadlech byla naprosto zticha, já se nestačila popadat chvílemi za břicho, jaká byla s Dani vepředu sranda. To šídlo za volantem v jednu chvíli zesilovalo hudbu a pělo píseň srbskou, ve druhé minutě pískalo po pěkně oblečených holčinách a dotřetice opakovalo do zblbnutí "put two dolars in the hole" z nějaké činohry, ve které hrála pár let zpět. A při tom všem bravurně kličkovala sydneyskými ulicemi. Škoda jen, že se pánům nechtělo jít někam zapařit :-(...hopefully someday, Danisek. Nedělní počasí je peklem v nebi. Teploměr ukazuje přes 40 stupňů, což už jsme na Den Austrálie v lednu jednou zažili. Jenže toto rádoby ještě jarní počasí je trochu jiné. Fouká vítr, který kdyby nefoukal, udělal by lépe, protože díky tomu je vám ještě více teplo...jako když v létě otevřete vyhřátou troubu. Dani nám v sobotu večer nabídla, že by nás vzala na exkurzi po Sydney. Matt se však rozhodl nechat nás holky projíždět městem ve dvou. Zatímco mě Dani vzala na Bondi Beach, ke katedrále a do parku, Matt si konečně zašel koupit svou vytouženou Červenou knihu, do které se po té na hotelu začetl...prý pro psychologii má ohromnou cenu. Pověděl mi o tom, že byla psána 19 let a pak uzavřena v bance po více jak 50 let. Potomci slavného psychologa se rozhodli knihu přeložit a vydat veřejnosti. Polovina knihy je v psaná v němčině a latině doprovázena obdivuhodnými obrázky a druhá část je anglický překlad. Matt koupil druhý den ještě jeden výtisk pro svého profesora. Pondělí 23.11.- den odletu - mezi námi řečeno "ještěže tak". Den začal pro mě slibně...čas, který Matt věnoval delšímu spánku, jsem já věnovala mučení se v posilovně. Po té jsme si zabalili zavazadla a uložili je v hotelové úschovně. Včera přes 40 stupňů a dnes pouze 20, zamračeno, větrno a ještě to vypadá na déšť...super. První pracovní den jsme hned od víkendových rozeznali...lidi, kam se podíváš. Připadala jsem si jako turistka v Praze. Do toho hustý dopravní provoz a dělníci opravující fasády budov. Měli jsme původně v plánu si zajít k Harbour Bridge vybrat poukázku na výhled a udělat tak pár fotek, ale vzdali jsme to s tím, že příště. Vzhledem k tomu, že jsem byli časově omezeni odletem letadla, vydali jsme se na Sydney Tower - nejvyšší budova v Sydney. Po zaplacení hříšných 50 dolarů za oba nás paní čekající před výtahem vyfotila, aniž by nám řekla důvod. Výtah nás vyvezl do výšky cca 290 metrů, kde se nám nabídl výhled na velkou část města (zdaleka ne celé město). A to bylo vše...zklamání obrovské, jen jsme se to neodvažovali říct jeden druhému nahlas. Sjeli jsme do přízemí, kde se nás chlapík snažil obrat o dalších 35 dolarů za CD s naší fotkou. "To si děláš srandu, maníku!!!" Odmítneme a odcházíme se slovy "už nikdy více". Stavíme se cestou na hotel do knihkupectví pro další 4kilový červený zázrak. I já si vytáhnu z pultu něco pro sebe, co si pak pročítám při čekání na taxi v hotelu. Taxi nás veze na letiště ve 3 hodiny a ve 4 už jsme v oblacích. Cestou letadlem jsme ztratili jen 30 minut času kvůli pro nás posunu času o hodinu zpět. Pan steward nám v rámci svačiny na palubě rozdal každému jakousi bulku se slaninou, sýrem a vejcem, která moc lidem nevoněla. Já se pokusila přečíst z obalu nutriční hodnoty, které raději ani nešly vidět. Ještěže alespoň jablko měli pro zájemce. V Brisbane 32 stupňů...ano, jsme doma...a zítra už zase do práce. Néééé!

2 komentáře:

Věra Helceletová řekl(a)...

Milá Ivo!
Zdravím Tě z vánočního Brna.
Náhodou jsem mluvila s Tvou maminkou a tak se dostala na Tvůj blog. Mám totiž v Brisbane svého bráchu- Ing. Boris Humpola (pracuje v cementářské firmě Wagner).
Ještě jednou Tě zdravím a přeji požehnané svátky vánoční a všechno dobré!
Věra Helceletová, BIGY , Brno

Ivana Kotoučková řekl(a)...

Milá paní profesorko,
děkuji za Váš příspěvek. Netušila jsem, že až tak se o mém blogu po světě rozkřiklo.
Děkuji za Vaše přání. Doufám, že jste si i Vy vánoční svátky užila v pohodě. Do nového roku 2010 hodně zdraví a životního elánu Vám i Vaší rodině.