Audi Driving Experience - Audi kurz pro pokročilé řidiče

Od doby, co si Matt pořídil Audi S5 se mi uhnízdila v paměti jeho zmínka o aktivitách Audi klubu, mezi které patří Zážitky pro řidiče (volný překlad z angl. Driving Experience). Sám uvažoval nad tím, že se zúčastní jedné z nich, ale nerozhoupal se k tomu, aby to uskutečnil. A tak mě napadlo mu zážitek dát k narozeninám. Jelikož se jedná o poněkud finančně náročnější záležitost, napadlo mě nabídnout jeho rodině, že bychom jej darovali všichni dohromady. A tak jsme se všichni složili a já začala s organizovaním velkolepého dne. Matta jsem jen poprosila, aby si vzal v pátek 22. března v práci volno a den před tím mu dala instrukce, kam se pojede.

Zaplatila jsem poplatek za svou spoluúčast, protože jsem chtěla, aby měl ze dne fotky na památku.

V pátek 7:30 hodin jsme vyrazili směrem Mount Cotton do Tréninkového centra. Matt už v té chvíli věděl, co se bude konat, protože si na internetu zjistil, co se tam toho dne koná. Dojeli jsme mezi prvními…před recepcí byly vystaveny nejnovější modely Audi aut, plakáty, na TV obrazovce se promítaly záznamy s auty a stála tam i figurina s oblekem Audi zavodníka. V rohu místnosti byl trenažer, na kterém si pár lidí zkoušelo řezat zatáčky na závodni dráze. V celé recepci byl bar s obcerstvenim a prijemnym personalem. Pri vstupu jsme se zapsali, vyplnili formulare a kazdy dostal cervenou ksiltovku Audi, krem na oblicej s UV filtrem a balsam na rty. A pak jsme jen cekali na uder 9te hodiny. Byli jsme posazeni do skolici mistnosti, kde nam byli predstaveni jednotlivi skolici. Jakym prekvapenim, ze vsichni skolici byli profesionalni zavodnici, a to nejen aut Audi, ale i BMW, Porshe apod. Po predstaveni nam byly receny pravidla a plan rannich cviceni. Cela skupina lidi dvacetictyr ucastniku byla rozdelena do tri skupin dle barev. Jednotlive skupiny se stridaly v cviceni:

-       nahle zastaveni pri nouzove situaci pri rychlosti 70km/h, 90km/h a 110km/h,

-       nedotacivost  kol v zatackach, 

-       slalom na mokre trase pri vyssi rychlosti,

V kazdem aute byli dva ucastnici – jeden ridil a druhy sedel v sedadle pasazera -, kteri se po urcitem poctu praktickych zkousek vystridali. Treneri stali v bezpecne blizkosti aut, stejne jako ja s ostatnim ucastnikem, ktery se neucastnil praktickeho rizeni. Treneri meli vysilacky, ktere pouzivali jak ke komunikaci mezi sebou, tak i k ucastnikum cviceni. Vsechna auta byla opatrena vysilackami, a tak ucastnici byli navigovani, kdy mohou vyjet, byly jim dany rady pri rizeni a zpetna vazba.

Ja jsem se zasedla do auta jen pri nahlem zastavovanim, kdy se ridici meli rozjet na urcite trase do pozadovane rychlosti a v te pak dupnout na brzdu (simulujici situaci, ze jim neco vstoupilo do trasy) a volantem se zaradit do mista, ve kterem by se vyhnuli prekazce. Byla to opravdova zkouska brzd a zaroven pneumatiky Pirelly dostaly zabrat...Zaludek jsem citila az v hrdle, ale z auta jsem nevylezla.

Ve 12:30h jsme meli obed, v recepcni budove, ktera byla v podobe obsluhovaneho svedskeho stolu. Servirovano bylo par druhu salatu, hamburgrove housky, tri druhy masa do hamburgeru, syr, sunka a ruzne omacky. Jedlo se u vysokych stolu s barovymi zidlickami a podavaly se zasadne nealkoholicke napoje J Par drobnych zakusku bylo servirovano doprostred kazdeho stolu a kava ci caj na pozadani. Bohuzel na obed nebylo moc casu, protoze jsme meli mirny casovy skluz.

Po obede jsme se zase sesli v treninkove mistnosti, kde nam byl prozrazen prubeh odpoledniho programu. Tentokrat se jednalo o cviceni, ve kterem ucastnici praktikovali naucene:

-       okruzni jizdy a spravne rizeni v zatackach

-       slalom na mokre trase mereny na cas (soutez)

Jelikoz jsem se nemohla zasednout do auta v odpolednim programu, mela jsem moznost si popovidat s trenery o zavodeni a poradani akce, jak byla prave tato. Byla jsem okouzlena skutecnosti, ze meli celou akci perfektne zorganizovanou a vsechno nacasovane tak, aby se vsechno stihlo, jak ma. Tym treneru byl profesionalni a velmi pratelsky.

Po skonceni posledni discipliny jsme se vsechny skupiny sesli u okruzni drahy. Treneri se nabidli, ze vezmou ucastniky postupne na projizdky v autech. 

Ja si s Mattem a jeste jednou ucastnici nasedla do auta se zavodnikem Ianem. Nevim, v jake rychlosti jel, protoze jsem mu nevidela na budik s rychlosti, ale jedna okruzni jizda mi naprosto stacila. Musim rict, ze slo poznat profesionalniho ridice...po rovince slapnul slusne na pedal, polehtal brzdu pred zatackou, galantne ji vytocil a zase zrychlil…a pak jizda do kopce, z kopce, zase do kopce, zatacka…I kdyz jsme na zadnich sedadlech byli pripoutani, odstediva sila s nami hazela z jedne strany na druhou. I kdyz jsem si jizdu uzila, byla jsem rada, kdyz se zastavilo. Druhou jizdu by muj zaludek uz asi tezko snesl. Ian me vsak svym ridicskym umenim naprosto nadchnul. Sam, jako jediny v tymu, zavodi s formulemi.

Poradatele nas svezli do recepcni budovy, kde se vyhlasil vysledek ze slalomu na cas. Vyhrou byl model sportovni Audi, ktery vyhral nejaky pan lekar. Matt se umistil na osme pozici.  Potom se uz jen predali certifikaty z ucasti skoleni, maly model auta A8, podekovani a pripadne diskuze s trenery. Jeste jsme se v recepci potloukali nejakou dobu, vyplnili formular, jak se nam program libil, poridili poslednich par fotek a chystali se k odchodu. Vysli jsme vstric ku hlavnim organizatorum, kdyz jsem si vsimla, ze se chystali udelat presne to, o co jsem je zadala pri rezervaci. Jeden z nich se zminil o Mattovych nadchazejicich narozeninach…a ze maji pro nej malou pozornost. Podali mu Audi tasku a potrasli mu rukou. Ja jsem cely den cekala na to, ze pro nej udelaji neco k narozeninam (ukazkovou jizdu zavodnim autem R8, dort ve tvaru Audi auta ci znaku...) a ono to uz vypadalo, ze se nic konat nebude az do naseho odchodu. Ve chvili kdyz mu dali tasku s “necim”, byla jsem ohromne rada a moc jim podekovala. Oni se jen hezky usmali a zminili, ze mu jej nemohli dat drive kvuli vsem ostatnim ucastnikum…ze to je vec, kterou normalne nedelavaji.

V tasce se nachazel model toho sameho auta, ktery byl prvni cenou ve slalomu a DVD s nejakym Audi programem.

Na veceri jsme si zajeli do Ceskoslovenskeho klubu, kam jsem pozvala i Mattovi rodice. Trumfla jsem Mattovi narozeniny minuleho roku, kdy jsem pro nej poradala navstevu Lamborgini autosalonu, kde byl manzel me kamaradky manazerem.

Co me potesilo ze vseho nejvic byla skutecnost, ze se Mattovi zkusenost z toho dne hodila v praxi, kdy se z vedlejsi silnice pred nej vyritil nejaky silenec a on se vyhnul autonehode. Kratce po tomto treninku si zarezervoval ucast na treninku rizeni v snehovych a ledovych podminkach, ktery se kona na prelomu ledna a unora v Nemecku. 

http://vooshee.rajce.idnes.cz/Audi_Driving_Experience_22nd_March_2013/

Zamyšlení na přelomu roků 2011 a 2012

Snad "Ten Nahoře" chtěl nebo snad já, že se mi letos poštěstilo se podívat do Čech dvakrát...a to na jaře a v zimě. Dle svých zkušeností mohu tvrdit, když se všechno kazí a člověk žijící v zahraničí má dojem, že se mu hroutí celý svět, nikde mu nebude lépe než tam, kde jej táhne srdce...tam, kde vyrůstal a kde o něj někdo má péči. Mně se dostalo toho pocitu právě tam, kde jsem vyrůstala.
Nejkrásnější vánoční dárek, který jsem dostala byly Vánoce strávené s mými nejbližšími - sestřičkou, mamíkem a prarodiči. Vánoce, které jsem si vysnila a o které jsem si napsala "Ježíškovi" se naplnili. Ačkoliv jsem nikdy neprahla po dárcích (nemluvě o mém dětství), letos mi o ně šlo naprosto minimálně. Dárkem mi byla chvíle lásky, pohody a odpočinku s nejbližšími...

Kdyby se mě ptala má nadřízená po návratu z dovolené, zda jsem si dostatečně přes svátky odpočinula, odpověděla bych ano. Snad se mě nezeptá, zda jsem připravena zpět do práce. "Ano, ale..." Už před dovolenou jsem věděla a po dovolené vím ještě lépe. Jsem si až na dovolené plně uvědomila to, co mi každý říkal ohledně práce. Sice jsem jim věřila, ale plně jsem to neakceptovala. A snad i tomu dovolená slouží...člověk se zastaví a uvědomí si, na čem opravdu záleží. Na práci určitě ne, pokud člověk nehledá ve svém profesionálním životě útočistě.

Co jsem si také uvědomila je skutečnost, že každý má svůj život. V jedné chytré knížce je psáno, neříkej ostatním o svých problémech, protože je to opravdu nezajímá. OK, možná zajímá to ty nejbližší, ale povrchně. Mohou Ti říct svůj názor na věc, ale to je vše...nemohou Ti pomoci, nemohou věci pro Tebe a za Tebe vyřešit. Na neštěstí jejich názor nemusí být ten správný. Proto je snad i lepší poslouchat své vlastní srdce a intuice. Každý žijeme svůj vlastní život a jen my víme, co je pro nás nejlepší...a pokud to nevíme, život sám nás povede tou správnou cestou. Musíme jen naslouchat znamením v podobě lekcí, která nám dává.
Ačkoliv mi bylo a je x-krát připomínáno, že patřím tam, kde je můj domov, já si to nemyslím. Nejsem připravena na návrat domů...nechci se vracet, protože není ten správný čas. Pravdou sice je, že doma mám svou nejbližší rodinu a přátelé. Jenomže každý z nich má svůj vlastní život a nikdo z nich mi v ničem nepomůže. Psychickou oporu, kterou v nich mám, mohu mít i v zahraničí, poněvadž není hmotná.

Zajímavé, co všechno si člověk může uvědomit během dovolené, kterou nemá naplánovanou od začátku až do konce. Má dovolená mi dala více než v co jsem mohla věřit. Ať už se stane v roce 2012, jsem si jista, že vše bude "just alright".

Vpád tallies do roztomilého butiku Blacklilly

Další klubovou akcí bylo setkání v butiku Blacklilly organizována na první dubnovou noc. Roztomilý dvoupatrový obchůdek s unikátními kousky oblečení, botami a módními doplňky nám – členkám klubu TWC – byl majitelkou zpřístupněn po otevírací hodině. Oficiální zahájení večera bylo hlášeno na 19. hodinu, avšak účastnice se začaly shromažďovat již půl hodiny předem. Já přijela s Mariellou jako jedna z prvních, kde nás netrpělivě čekala postavou prťavá pořadatelka (majitelka butiku) se skupinkou svých přátel. Jedním z nich byl stylista, bez pochyby gay. Každá z nás dostala po příjezdu do ruky skleničku se šampanským a měla možnost během večera uzobávat nabízené sushi jednohubky. Než jsme se všechny sešly, v počtu asi 24 dam a slečen, měly jsme možnost si projít vystavěné zboží.
Paní pořadatelka nás příjemně uvítala a pronesla svou řeč o prodeji zboží pro různou výškovou kategorii, i pro nás. Ačkoliv prý objednala zásilku nové módy ze Anglie, zásilka se opozdila…stejně tak zmínka o Boutique night na Facebooku přivedla před akcí do obchůdku zákaznice, které většinu oblečení pro vysoké vykoupily. Já, ani Mariella jsme však se zklamáním v očích neodešly. Jedny z mála jsme se odebraly s vybranými kousky do zkoušecích kabinek a na konci večera si odnášely po dvou kusech oblečení. Pan stylista byl velmi prďácký mladík, který se mezi námi procházel a radil, co za styl účesu a oblečení by nám doporučil a čemu se naopak vyvarovat. Na mně se mu nelíbily tmavé barvy, do kterých jsem ten večer byla zahalena, ale jinak si troufnu tvrdit, že jsem jeho testem prošla. Dva velmi originální hadříky, které mě velmi zaujaly a do kterých jsem se později navlékla, mi ohodnotil jako „musíš mít“…a tak jsem ke konci večera s nimi směřovala k pokladně. Za normálních okolností bych celodenní výplatu za ně nedala, ale proč si neudělat radost a trochu se nerozmazlit(?)

Ten večer jsem měla možnost poznat členky klubu blízké své věkové skupině, což já osobně si náramně užívala. Bohužel většina z nich bydlí různě rozprostřené či vzdálené od Brisbane, což by bylo časově a organizačně náročné pro možnost setkání mimo aktivity klubu :-( Navíc mnohé z nich mají malé či větší děti, a tak mnohé mají problém se setkání klubu účastnit. Pravdou je, že dámy s rodinami se soustředí spíše na své děti a partnery, než samy na sebe, své zájmy a aktivity mimo rodinu. Jsem velmi vděčná za ty, co si čas najdou a zorganizují své povinnosti tak, aby mohly existenci klubu svou účastí podpořit…jedině díky tomu se kolo TWC stále točí a my „tallies“ jedeme společně dál.

Fotodokumentace z akce viz Moje fotogalerie.

Já, jedna z "tallies" Queenslandu

Vrátím-li se ve svých vzpomínkách k začátku roku 2011, vybaví se mi pár věcí. Jednou z nich je nezapomenutelná povodňová vlna valící se ze severozápadu směrem na Brisbane. V té době byla moje australská mamka v nemocnici s kolenem, kde čekala až se doktor bude schopen dostat do práce a poví jí, kdy bude moci jít na operaci. Ten den jsem ji také přišla do nemocnice navštívit během dne. Já osobně noviny nečtu, avšak k mému štěstí mamka ano…obzvláště pak po hodinách nudění se na nemocničním lůžku. Upozornila mě na článek, který jsem si jako jediný po prohlídnutí celých novin přečetla od začátku až do konce. Byl v něm rozhovor s dámou jménem Mariella o jejích stylu života v kůži vysoké dámy. Připadala jsem si jako kdybych ten rozhovor pro noviny udělala já osobně, jak snadno jsem se mezi řádky sama našla. Na konci článku však byla velmi důležitá informace – odkaz na webovou stránku Klubu vysokých dam. Než se ale rozpovídám o Klubu vysokých dam více, ráda bych se zmínila o době, kdy jsem se pokoušela najít obchody, kde si se svými tělesnými proporcemi mohu dovolit nakupovat. Je tomu asi dva a čtvrt roku zpátky, kdy jsem na Internetu hledala kontakty a typy na maloobchodníky či velkoprodejce s nadměrnou obuví, džíny, obleky…zkrátka jsem pásla po čemkoliv. Bohužel bez úspěchu. Pamatuji si jen, že jsem nalezla webovou stránku majitelky online obchodu Sue Robertson sídlící v Perth, co prodávala dlouhé džíny pro vysoké dámy. Jistě mi rozumíte, když Vám povím, že nejsem fanouškem nakupování oblečení po internetu bez možnosti vyzkoušení. Ani mě nelákala představa letět do Perth kvůli jednom či dvěma párům džín…nejsem blázen, ani milionář. A tak jsem tu možnost rovnou sabotovala a smířila se s faktem, že si nové kalhoty a džíny nechám buď ušít někde v Brisbane nebo až pojedu domů do ČR. …teď ale zpět k mému příběhu…Po vyhledání webové stránky Klubu vysokých dam (TWC), jsem zjistila, že klub byl založen před dvěmi a půl roky majitelkou obchodu s dlouhými džín z Perth – přesně tou, na jejíž webové stránky jsem natrefila před lety. Klub má své členky ve všech australských státech včetně Queenslandu. Když už je Brisbane hlavním městem „slunečného státu“, kde myslíte, že se asi většina klubového setkání koná? Mé srdce zaplesalo podruhé, a hned Sue kontaktovala, abych zjistila, jak se stát členkou. Bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Poslala jsem jí základní informace o sobě, včetně kontaktu, výšky a velikosti bot a druhý den mi došel od ní email potvrzující mé členství. V té době, koncem ledna, se v Klubu spekulovalo o brzkém setkání členek v Brisbane. Po dlouhých domluvách a odkládání se podařil zamluvit stůl pro Vysoké dámy v pohodové restauraci (steak house) na sobotu 19. května 2011. Organizace se uchopila Mariella, dáma z novinového článku, která se po tomto prvním setkání stala mou spřízněnou dušičkou a nejlepší kamarádkou. ¨ Nesmírně moc jsem se na setkání těšila, a tak jsem si i řekla, že si jej užiju naplno. Ačkoliv vlastním několik párů dámských bot na podpatku, moc je nenosívám. Ne, že bych nechtěla, ba naopak, ale z davu trčím už i bez bot  Tentokrát jsem si ale řekla dost schovávání pěkných dámských bot ve skříni a vyšla si na jedněch z nejvyšších podpatcích, které vlastním. Vzpřímená a hrdá na svou výšku jsem vstoupila do steak house, kde byla rezervace pro dvanáct vysokých dam a kam jsem byla okamžitě usazena. Sešlo se nás nakonec místo dvanácti deset, což i tak bohatě stačilo pro společnou konverzaci. Já, bez žádného překvapení, byla tou nejvyšší účastnicí a to i bez počítání podpatků. Při počtu deseti jsem neměla možnost se dát ani do řeči s účastnicemi, které mě zaujaly hned od pohledu. Jednou z nich byla právě Mariella sedící na opačném konci stolu. I ona po mně pokukovala a občas jsme spolu přes ostatní prohodily pár slov. I přesto to bylo velmi příjemné posezení, u kterého jsme se bavily snad o všem…i problémech nám všem vlastních – frustrací při shánění oblečení a srážkám našeho sebevědomí – se kterými se denně potýkáme. Po obědě a kávě jsme si s Mariellou vyměnily kontakty a všechny se rozešly s tím, že bychom mohly brzy zase něco uspořádat. 

Začátek nového roku aneb počasí nám nepřeje

Letošní rok nám opravdu velmi pěkně začal…jako kdyby zdravotní problémy mamky hned na Nový rok nestačily…týden po návratu ze Sydney začaly díky neustávajícím dešťům záplavy na severo-západě od Brisbane. Situaci jsem nesledovala do doby, než se začalo mluvit o rozvodnění brisbanské řeky a předpokladech o zaplavení centra města a některých městských částí.
V úterý 11.1.11 byla moje kolegyně Karen jako na trní. Denně dojíždí vlakem do práce z Gold Coastu, a tak měla strach, zda se vůbec bude moci dostat zpět domů. I naše manažerka byla od rána nohách a poslouchala od rádio. U recepce máme televizní obrazovku, na které každou chvíli vysílali aktuální zprávy o blížící se „velké vodě“. Já jsem zůstala naprosto klidná do doby, než mi mamka volala podruhé. Radila mi, ať situaci sleduji a včas z práce odešla, abych měla vůbec možnost se stihnout vrátit domů. (Pozn.: Má cesta z práce vede přímo podél řeky.) Karen hltala aktuality online, byla na facebooku, pořád někomu posílala textovky nebo telefonovala. Jen co mi mamka zavolala podruhé, Karen už byla na nohách s tím, že nebude čekat až bude pozdě a pojede domů. Najednou se manažerka objeví ve dveřích a oznamuje nám, že jí bývala kolegyně volala o záplavách ulice v centru města. V tu chvíli Karen vystartovala jako šíp. Já pokračovala v rozdělané práci, dokud se nezačali balit úplně všichni spolupracovníci. Manažerka zajistila, abychom všichni evakuovali a školu zavřela do třiceti minut.
Ani mě nenapadlo se zvědavě procházet, kde se začala voda rozlévat. Vzala jsem to svižným tempem domů. Po cestě jsem se stavila do nejbližšího obchodu pro pár konzerv tuňáku a zeleniny jakožto železnou zásobu na nejhorší časy. Nikdy jsem v tom obchodě neviděla tolik lidí, co to odpoledne… Většina z nich dělala nákupy opravdu ve velkém, jako kdyby doma neměli naprosto nic k jídlu. A tak mě vůbec nepřekvapilo, že regály se zeleninou, ovocem, chlebem a mlékem byly za chvíli naprosto prázdné. Myšlení těch lidí, co nakupovali přesně tento druh potravin bylo však úplně zastřené chaosem. Řekněte mi, kdo by kupoval potraviny, které je třeba udržovat v lednici či mrazáku, když se mluvilo o vypínání elektřiny v mnohých městských částech(!)

Z domu jsem se podívala na aktuální zprávy v televizi. K večeru jsem se přihlásila na pracovní email, na který mi došel email od manažerky, že se škola neotevře do odvolání a že máme zůstat v bezpečí. Ačkoliv jsem byla velmi ráda za volno, netěšilo mě za jakých okolností. Přiznám se, že jsem zprávy sledovala „z povzdálí“, protože jsem antifanouškem australských televizních programů. Televizi jsem kvůli záplavám zapnula pouze dvakrát…a jen první dva dny četla aktuality na Internetu. Při té příležitosti jsem si chtěla také užít svého volna, které jsem využila k návštěvám mamky v nemocnici.

Ve středu jsem nemohla uvěřit vlastním očím při pohledu z balkónu. Lidé se sjížděli na útesy Kangaroo Point, aby se dívali na rozvodněnou řeku a pořídili „akční“ fotky. Parkovali všude, kde se dalo, scházeli se ze všech možných světových stran a čučeli dolů na řeku. Čilý turistický ruch trval celý ten den a den následující od východu slunce 5 hodin ráno do setmění 18 – 19. hodiny. Mám dojem, že od čtvrtečního odpoledne se vodní hladina snižovala, a tak v pátek již bylo možné se i k řece dostat. Já jsem se šla v sobotu projít směrem k práci, abych se ujistila, že v pondělí budu moct jít do práce. Jelikož jsem zprávy přestala sledovat hned po té, co jsem věděla, že do konce týdne se škola neotevře, ani jsem nevěděla, kde přesně se řeka rozlila. To mi však řekly zabahněné cesty samy o sobě. Mnohá místa byly veřejnosti znepřístupněna policejními páskami přes cestu. Řeka měla barvu bílé kávy a nepopsatelně smrděla. Ačkoliv za mostem u univerzity uklízecí četa umývala chodník, dalo se kolem ní projít blíže k městu. Jak bývá procházka botanickou zahradou příjemnou, nemohla jsem to tentokrát tvrdit. Nejenže pohled na zeleň kolem cesty nebyl příjemný, ani zápach bahnitých trávníků se nedal snést. Se zjištěním, že se do práce v pondělí dostanu, jsem se u hlavní brány botanické zahrady otočila a šla tou samou cestou domů.

V pondělí se vrátilo centrum města do pracovního tempa. Mnozí lidé s podniky v přízemí, se však do práce nevrátili s radostí…ubylo těch, co si spokojeně v ruce neslo kelímky čerstvě připravené kávy do kanceláře. Po cestě do práce jsem nemohla přehlédnout hadice podél silnicí vedoucí z podzemních garáží a skladišť. Uklízecí jednotky vyčerpávaly vodu, vynášely zabahněné věci ven z domů a vyhazovaly zničené věci. Celé město smrdělo po shnilých bramborách a plísní. Den ode dne však ulice vypadaly lépe a nepříjemný zápach se pozvolna vytrácel taky. Týden se usilovně pracovalo na pumpování vody a čištění. Druhý týden se mnohé obchody dali do oprav a třetí týden někteří začali své obchody znovu zásobovat zbožím.

Dnes, počátkem února, většina míst vypadá, jak vypadala před povodní…i když je jasné, že některé podniky a hlavně podzemní parkoviště se budou ještě nějakou dobu z šoku povodně vzpamatovávat.
Ani nechci pomyslet na lidi, co povodně zasáhli tak, že přišli o domovy a vše, co v nich měli. S rodiči jsme si řekli, že bychom povodní postižená místa s rozumným odstupem času navštívili a poskytly materiální dary. Já osobně doufám, že to opravdu uskutečníme...

...a pro vaši představu:
http://www.abc.net.au/news/infographics/qld-floods/beforeafter.htm

Nezapomenutelný přechod roku

Pamatuji si, když jsem jeden rok ve svých –nácti sledovala na televizním kanálu ČT2 záznamy novoročních oslav z různých koutů světa. Ukazovali, jak je tomu jistě každoročně, ohňostroje ze světových metropolí jako Barcelona, Londýn, Paříž, Tokyo, Sydney a mnoho dalších. Silvestr, stejně jako první den v roce jsou dny jako každé jiné. Rozdílem je jen odpočítávání sekund na hranici těchto dvou dní. Byly doby, kdy jsem si přechod let moc neuvědomovala…to jsem byla buď ještě v peřinkách nebo mi bylo řečeno, že jsem moc malá na ponocování. To se změnilo v mých –nácti, kdy jsem si přechody let začala uvědomovat a chtěla je trávit výjimečně. Bohužel ne vždy se podařilo. Většinou snahy na výjimečného Silvestra skončili posedáváním u televizních pořadů, koukání na ohňostroj z balkonu nebo odchodu do postele před půlnocí.

Letos jsem společně se sestřičkou, která mi přijela na třítýdenní návštěvu trávila Silvestra jinak…trochu netradičně. Samotnou by mě nenapadlo, že by se dal Nový rok tady na jižní polokouli oslavit nějak výjimečně, dokud nepadl nápad, abychom jej strávily v Sydney. Věděla jsem, že novoroční ohňostroj v Sydney je jeden z nejlepších, ale nikdy mě nenapadlo, že se jedná o jednu ze snových událostí mnoha lidí na zeměkouli. A tak se pro nás letos stal tento sen skutečností…

Program silvestrovského večera byl konzulátem města Sydney plánován od 17ti hodin do půlnoci. Z obav o dobrá místa, jsme s Jitusíkem vyrazily do přístavu něco málo po poledni. Okolí významných míst, kde se měl ohňostroj pořádat byla již asi z třetiny zaplněna lidmi. Po cestě směrem k Opera House jsme míjely skupinky lidí sedící na rozkládacích sedačkách, dekách, ručnících nebo jen na holé zemi, ležícími pod stany nebo krčícími se před slunečními paprsky pod deštníky.
Ač jsme byly připravené na několikahodinovém sezení na přímém slunci, bylo pár věcí, se kterými jsme nepočítaly. Pro mě osobně to bylo poprvé, kdy jsem se rozhodla hodiny na něco plánovaně a chtěně čekat. Nabalily jsme si sluneční krémy s třicítkou UV (i možnosti získat opálení jsme se chtěly raději vzdát, než se spálit), 4,75 litry vody, sluneční brýle a občerstvení. Hodně rychle jsme si uvědomily, že něco měkkého na sezení, pokrývky hlav a něco k zabavení, by nebyly od věci. Ten den bylo tak velké horko a sluneční paprsky pálily natolik, že jsme se natřely slunečním krémem dvakrát během těch celých deseti hodin čekání a přes ramena jsme si přehodily každá kousek hadříku, který jsme si každá vzala pro případ chladného večera.

Po prvních pár hodinách sezení na schodech jsme začaly střídavě postávat a posedávat. Tento rituál nám vydržel až do nočních hodin, protože nás pozadí čím dál více bolela. Nemůžu říct, že čekání na schodech byla velká zábava. Jitusík si ale brzy našel něco, čím se zabavil a snažil se i mě. Ochranka se postarala o velmi dobrou organizaci lidí a volného prostoru k procházení příchozích a průjezdu aut ambulance. Celý přístav byl ohraničen tak, že průchod lidí byl možný pouze přes vstupní brány. U těch ochranka procházela všechny tašky, které si lidé s sebou vzali. Kromě všeobecně zakázaných věcech jako zbraně, šli i po známkách alkoholu. Moje sestřička si však všimla skupinky holek, kterým se alkohol propašovat stejně podařil. Ochranka totiž neprocházela obsah plastových lahví, a tak si dokážu představit, že mnohé lidi napadlo vodku či jakýkoliv alkohol vypadajícího jako limonáda přelít z originálního balení do plastu.

Se schylujícím se večerem začala Jitusínka pozorovat „místní smetánku“ procházející kolem upocených a znavených čekajících směrem k Opera House. Bylo nám hned jasné, že se nejdou posadit mezi nás na schody. Přes sklo Opera House jsme již před tím zaregistrovaly, že se tam bude něco konat, jelikož číšníci chystali stoly. Snad od 17ti hodin, kdy měl začít program večera, se směrem k Opera House trousit ženské ve večerních róbách a muži v oblecích. A to bylo něco pro mou sestřičku, která je začala sledovat a komentovat jejich vzhled a upravenost. Já si raději nechala na nose brýlky s ochranou před sluncem, než lépe vidět na dálku a sledovat, o čem a kom to sestřička povídá. Ačkoliv jsem jí říkala, že „nevidím“, nedala si pokoj…a tak mě i párkrát přesvědčila si „nasadit oči“.

S blížícím se očekávaným večerem se začalo něco málo dít. Než se setmělo, na obloze se zčista jasna objevilo kaskadérské letadlo, které si zaujalo naši pozornost přemety a „psaním“ bíle na oblohu. Po něm následovalo malé představení, které se nám nabídlo v jiných místech oblohy…letadlem nakreslený smajlík, anglické nápisy v překladu „Ježíš žije“ a „Jste v pohodě?“.
Jen co slunce zapadlo v přístavištích restauracích a na lodí se začaly lidé hlučně bavit a tancovat na živou hudbou, která hrála všeobecně známé písničky. Bohužel pro nás, těchto jednotlivých parties bylo v našem okolí povícero, což našem uším dopřálo slušný hudební mix. Asi v devět hodin večer se rozsvítily lodě, které se náhle stály objektem, pro který lidé hromadně vstali a fotili vším, čím se dalo. Pár hodin po té se na podpěrných sloupech mostu Harbour Bridge začaly promítat jména sponzorů silvestrovského ohňostroje. Ty vystřídaly nápis „Vítejte v Sydney“ v různých jazycích…od angličtiny přes všemožné asijské hantálky až k indické hebrejštině. Objevila se tam i španělština a pár dalších evropských jazyků, avšak po nějakém slovanském jazyce ani památka. (pozn.: přiznám se, že jsem naivně čekala, že se tam objeví všechny světové jazyky, nejen ty světově známé, a mezi nimi i čeština)
Od vzrušení, které tyto malé události čekajícím přinesly, se dlouho nedělo nic. Až snad čtvrt hodiny před půlnoci se uprostřed Harbour Bridge rozsvítil displej, který zobrazoval smajlíky a nejrůznější znaky…a začal ohňostroj, který byl naprosto úžasný. Jakmile se objevila ruka s postupně blikajícími prsty, který jsme si s Jitusíkem vysvětlily jako začínající odpočítávání. Co nás však nemile překvapilo bylo, že prsty blikaly postupně jedním směrem a po té zase opačně druhým směrem, a tak jsme nevěděly, kdy půlnoc vlastně byla. Ani sledovat podle hodinek jsme to dobře nemohly, protože nám nešly úplně přesně a když mi měly na hodinkách půlnoc, vůbec to tak nevypadalo na ohňostrojovém představení. Celý ohňostroj trval snad jen deset minut. Jakmile vybuchl ohňostroj stylem, že rozsvítil celý přístav a my postávající kolem na sebe mohli vidět tak dobře jako za denního světla, byl konec.
…a celá masa lidí se valila z přístavu do svých domů, hotelů či pokračovat začatou zábavu v klubech. Ulice pro místní dopravu byly uzavřené, takže všichni museli po svých. Bylo to neskutečné…celý jeden a půl milionu lidí se valil městem. S Jitusínkem jsme prošli kolem skupiny tancujících na ulici, pro které DJ mixoval hudbu z okna klubu. Nebýt unavené k smrti, přidaly bychom se i my dvě. Jitusík si hodil bokem alespoň na pár minut a nechaly se zase nést davem…po ulici Georgie Street až k našemu hotelu Mercure. Prošly jsme kolem budovy, kde se pořádala nějaká hodně divoká akce, protože se z něj linula hudba neuvěřitelně nahlas. (pozn.: slovo nahlas opravu nedefinuje dostatečně intenzitu, kterou ta hudba řvala) Od poloviny naší trasy směrem na hotel, již policisté začaly koordinovat počáteční známky dopravy. Auta však neměla moc velkou šanci projet skrz dav lidí, protože ten je naprosto ignoroval. Na hotel jsme se dostaly za hodinu, daly si každá po sprše a padly do postele totálně bez energie.

Na závěr celé akce jsme se s Jitusíkem shodly, že být na Silvestra a Nový rok má určitě své kouzlo. Pokud je to jedna z věcí, co máte na tzv. bucket listu, pak do toho určitě jděte…Pro mě osobně mělo smysl čekat deset hodin na pár minutové představení, ale pouze jednou a naposledy v mém životě.
Jestliže jste turista a nemáte v Sydney vlastní bydlení, zážitek na celý život se vám hodně slušně prodraží…nemluvě o nutnosti rezervovat si letenky alespoň s měsíčním předstihem. Máte-li v plánu zůstat v hotelu, počítejte s minimálně dvojnásobným nárůstem ceny za noc. Čím dříve si rezervaci hotelu uděláte, tím máte větší možnost výběru mezi hotely. My ji udělali až 3 měsíce před Silvestrem, což nás již značně limitovalo.

Šťastný a úspěšný rok 2011 :-)

Sváteční den v prosinci 2010

Věřím, že je více lidí, co nemají rádi vánoční svátky a to ať už z jakéhokoliv důvodu. Ani já nepatřím mezi ty, co se těší na slibnou vánoční pohodu, která se nakonec nikdy nekoná. A tak jsem velmi uvítala letošní slavení-neslavení, na kterém jsem se svou sestřičkou předem domluvila ještě před tím, než za mnou přiletěla.

Jak bývá zvykem, tady v Austrálii se slaví 25. prosince. Nechtěly jsme slavit vánoční svátky ani trochu, což mé australské rodiče mrzelo. Vím, že hlavně mamka si na svátcích velmi zakládá, a tak mě napadlo alespoň pro ně něco málo podniknout. Navrhla jsem tedy štědrovečerní večeři. Pozvání rodiče mile rádi přijali a ani Jitusík nebyl proti. Strávili jsme tak vánoční večer (24.12.) s rodiči u večeře po českém stylu. Z našich společných návštěv Československého klubu jsem zjistila, že jim hodně chutná český bramborový salát. Dva dny před Štědrým dnem jsem tedy společnými silami s Jitusíkem udělala bramborový salát. Ve Štědrý den ráno jsem zaběhla do obchodu pro bílé rybí maso. Ti však kromě žraločích filet a bílé ryby chycené v asijských vodách nic jiného neměli. A tak jsem se rozhodla pro krevety, kterých měli více než dost kvůli očekávané velké poptávce. Celého jeden a půl kila jsme doma uvařily, oloupaly a podávaly na večer s bramborovým salátem. Před sváteční večeří jsme si ťukli na zdraví vynikajícím australským bílým vínkem Lexia od Brown Brother na zdraví. Maminka přinesla vynikající domácí majonézu z manga jako kdyby tušila, že se bude k mořským plodům hodit.

Ačkoliv jsme s Jitusíkem upekly dvě menší vánočky, které se hlavně na pohled velmi povedly, nepodávaly jsme ani jednu jako zákusek. Ony by asi nebyly dle tamějších zvyků na dezert dostatečně sladké, kdyby sladké byly…díky tomu, že jsme přidávaly k těstu pouze mouku, abychom dosáhly „těsta, které se nelepí“, potlačily jsme neplánovaně ostatní ingredience. V tomto případě hlavně cukr. Tož první můj pokus o vánočku dopadl zdrhlým bochníčkem, jehož zlatavá barva se spíše podobala světlé botě. Druhý – letošní – pokus již díky Jitusíkovi vypadal velmi slibně a podávaný s medem, i slibně chutnal. Doufám tedy, že třetí pokus, o který já se sama asi pokoušet dobrovolně jen tak nebudu, již dopadne tak, jak má.
Jako dezert jsme nakonec podávaly želatinové kousky v podobě vánoční tématiky se zmrzlinou. Tím jsme se náramně rodičům zavděčily.

Tatík dojel na štědrovečerní večeři až k desáté hodině večerní, kdy se vracel přímo z práce. Když rodiče odcházeli kolem jedenácté hodiny, dala jsem jim s sebou zbytek bramborového salátu a druhou vánočku, kterou vyloženě chtěli…Prý si ji dají na vánoční den se zbytkem rodiny. Dle zvěsti, která se ke mně dostala, na vánočku byly různé komentáře, což se dalo čekat. Tož snad příště nebudu šokovat, ale mile překvapím a potěším a to ať už sama či za pomoci nějaké hodné víly.

A view into my soul

Let’s get this straight…let’s get straight those facts. I have been in Australia for how long? Twenty-seven months. Is that right? Yep, it is. How long am I going to stay here? Mmm, infinity I guess. Although I thought I might manage all on my own, I figured out that I cannot. As a Leo I can be strong, stronger...independent, more independent...but I cannot manage my life on my own without friends. Oooops, what a discovery. I had thought how well I will manage my new lifestyle with my hubby and his lovely parents. I know how lucky I am to think that way as it shows that we go pretty well. What I did not realise is that friends are unreplacable. A man must have a group of people who can share one's interests with if you want to feel good...possibly to feel like home. I admit I am not living home. Aussie Land is not my home. What it is then? I do not think it is the Czech Land either. Believe or not, I left that lovely homecountry twenty-seven months ago and have not been over there since. Australia, particularly Brisy, is not my home as I do not believe in its culture and did not get used to the lifestyle yet...and I do not have friends here either. It might be...it actually is because I did not open myself and did not invite anyone into my life. I simply believed I can do it on my own with a help of my new relatives. It is possible but not for long. Although you have this soulmate right next to you with similar interests of yours, you need a few your own friends. I suppose I have got the the next step when I became upset at myself for the laziness to step out of my comfort zone and make an effort to really meet some. There is a trouble...how I am going to meet them. Honestly, I do not have a clue! See, I am not the type of person who starts talking to someone walking the same direction, sitting on the same bench, looking at the same piece of clothes in a shop, buying the same cereals... It might sound ridiculous but I will not do so. I can tell myself an excuse such as "I am not so desperate for friends". Trully I am. However, who would like to be a friend with someone crying out of one's lungs 'I want to be your friend'?! Now it is up to me...to engage my butt into a gear and do something about it. Therefore, please wish me luck as I do not know what I am exactly going to do...but it is going to be something because I discovered I need to live a valuable life not just attempt to survive.

Potěšení na mé straně

Kdo mě zná ví, že nepatřím mezi lidi, jejichž jedna z nejoblíbenějších činností je spánek, dopřávání si „dvacet“ po obědě nebo si užívají jen tak polehávat v posteli. Ono snad ani není divu. Dětství jsem si prospala v posteli s proleženým dolíkem. Jednoduše šlo na ní vidět, že svá nejlepší léta zažila před x lety s mým taťkou. Ačkoliv nebyla s jistotou to pravé pro mé zdraví, měla jsem ji moc ráda…možná právě proto, že jsem zapadla do dolíku jako do kolébky. Dalším pozitivem, který jsem na ni viděla byl prostor pod postelí, kde se nacházelo království Barbie a drobností, které měli tendenci mi zapadávat za postel.

Rok se sešel s rokem a já vyfasovala novou postel, kterou jsem si vybrala v rámci finančního limitu rodičů. Velmi jsem si užívala matrace, která se dala zvednout a pod ní si uložit nejrůznější „crap“, který jsem nepotřebovala mít na očích denně. S novou postelí přišel konec domova Barbie a jejího bohatého šatníku. Vystřídaly jej staré sešity ze školních let zdárně ukončených. Své nové odpočívadlo jsem měla ráda (snad i proto, že bylo nové a po krátkou dobu moderně vypadající). Dovoluji si odhadnout, že jsem ji měla asi patnáct let. Postel však nerostla se mnou, a tak mi za nedlouho nohy sahali přes okraj. Jakmile má sestřička dostala od rodičů svou úžasnou polohovací postel z IKEA, uvědomila jsem si, že má tvrdá matrace není žádným luxusem. A snad není divem, že zatímco nejoblíbenější aktivitou mé sestry se stal spánek velmi rychle po koupi nové postele. Jednou se mi naskytla možnost se na její betličce vyspat, když nebyla doma. Ač to bylo něco jiného než ta má, pořád jsem nechápala, jak může v posteli trávit s takovou oblibou tolik hodin, co trávila. Na co já si musela však více zvykat bylo, že ta její nezapadala do vizuálního stylu našeho pokoje, protože byla vyšší a širší než ta má. A tak jsem tu svou časem nazvala „doggie bed“.

S odjezdem do Austrálie jsem vystřídala tři postele. Jednu jsem obývala na měsíc a pamatuji si jen, že byla (jak jinak) krátká a měkká. Po cestování letadlem 26 hodin jsem byla za ni děsně vděčná a nevadilo by mi spát na čemkoliv, jen ne vsedě. Druhá postel byla o trošku delší, ale pořád krátká. Na třetí posteli jsem měla problémy s bolestmi zad. Ty bych však připočetla následkům ze sezení ve škole na tvrdých židlích.

Tento víkend se stal zlomovým. Byla jsem nominována povinností si vybrat, koupit a nechat dovézt novou postel. Už jsem se viděla, jak budu polehávat po stovkách všemožných betlích se snahou vybrat jednu jedinou a už nenáviděla tu samotnou vidinu. Jenomže co se musí, to se zkrátka musí. Své „must-do“ jsem si však usnadnila tím, že jsem věděla, jak rodiče si ohromně vychvalovali svou postel. Sama jsem si na ni zkušebně dvakrát lehla a musela jsem uznat, že to bylo to nejlepší, na čem jsem za svůj dosavadní život ležela. A tak jsem šla na jisto. Program vybral pro mé tělesné proporce modrou měkkost matrace, kterou jsem si vyzkoušela a bylo. Dovoz královsky velké postele byl do sedmi dnů. Ještě ten den jsme ji oblékli do nových povleků a druhý den si zašli do obchodu vyměnit za poukázku dva nové ortopedické polštáře.

Nová postýlka je učiněný zázrak, který mě láká do ní zapadnout (a to doslova) začíst se do knihy nebo časopisu a neplánovaně usnout…a snít. Prý se na novou postel zvyká pár dní či týdnů, já mám však pocit, že mé tělo si zvyklo hned, jak úžasně kopíruje křivky mého těla. Ačkoliv ležím na věci, která by mi zaplatila návštěvu se vším všudy na měsíc, je investicí na několik let…a že zatraceně dobrou.

Job hunting

Hledání práce je beze sporu jedna z nejstresovějších situací v životě člověka. A co teprve když člověk hledá práci s omezenými pracovními zkušenosti z důvodu, že před pár lety teprve ukončil studium. A aby to nebylo málo, já sebe ještě dostala do situace, kdy jsem si musela najít práci v zahraničí.
Celému mému "job hunting" předcházelo to, že jsem si koupila knížku, jak si sepsat vítězný životopis. Prolouskat se knihou a dostat se k vytvoření vlastního životopisu, mi vzalo pár týdnů, protože jsem s tím začala v době, kdy jsem ještě práci měla. Po té jsem se vrhla na webovou stránku s poptávkou po práci, kde jsem se pustila do žádání o práci. Uvědomila jsem si, že životopis není jediná věc, která mi pomůže se protlačit mezi davy, ale že potřebuji i vítězný průvodní dopis. A tak následovala další návštěva knihkupectví. Zase mi zabralo dny, než jsem se knihou prokousala a pracovala na vlastních průvodních dopisech ušitých mně na míru. Později jsem si v knihovně vypůjčila knížku, jak odpovídat na výběrová kritéria a koupila knížku o tom, jak uspět na pohovorech. Přiznám se, že bez těchto knih, bych práci hledala ještě teď. Jak mi bylo řečeno, všechno kolem hledání práce je hra. A uchazeč musí hrát podle pravidel, jinak nevyhraje. Pozn.: samozřejmě eliminuji tu možnost, že máte vlivné přátelé na správných místech a práci tak seženete bez většího úsilí.
A tak tím knihomolstvím začala má etapa hledání práce. Trvalo to přesně tři a půl měsíce, než se na mě usmálo štěstí a dostala jsem nabídku práce. V knize jsem se dočetla, jakými způsoby a kolik životopisů denně musí uchazeč o sobě dát vědět, aby uspěl. Strategie se mění podle toho, jaký způsob žádání o práce má uchazeč k dispozici. Píše se v ní o člověku, co našel takovým způsobem práci po čtyřech týdnech. Já osobně jsem se snažila o to samé a můžu vám říct, že je to v delším období nemožné…absolutně nereálné. Doporučuje se, že pošlete deset žádostí o práce denně, k tomu budete obvolávat místa, kde jste žádali o práci a neslyšeli jste od nich, dále budete „obtěžovat“ potenciální zaměstnance, kteří momentálně nemají žádné volné místo, ale jednou možná budou mít apod. Takže hledání práce se podobá práci na plný úvazek, za kterou nemáte ani korunu, ale navíc vás ještě nebaví, stresuje a užírá. Není to sranda. Z mnohých míst se ani neobtěžují Vám dát vědět, že jste neuspěl. Vy strávíte hodiny nad vyplňování profilu na jejich webové stránce, odpovídáte na prvotní otázky, vypracováváte odpovědi na výběrová kritéria (resp. předkolo pohovoru) a ještě musíte do daného dne poslat to či ono. Kdo si to nezkusí, neuvěří…a neuvěří, jak těžké to je. Proto je velmi důležité, že máte vedle sebe někoho, kdo ve Vás pořád věří a podporuje Vás psychicky v tom, že na to máte a práci dostanete, jakmile bude ten pravý čas.
Taky není prakticky možné, že se ráno probudíte a sednete k počítači, pošlete deset žádostí o práci, obejdete pár firem, kde necháte svůj životopis, některé pošlete poštou, budete kontaktovat místa, kde jste žádali o práci před pár týdny a připomenete se jim apod. To je možné praktikovat maximálně pár prvních týdnů, což Vás psychicky totálně vyčerpá, že máte dost…chce se Vám křičet už proto, že trávíte čas nad tím, co Vás nevede k žádnému úspěšnému konci. A tak když se Vám podaří dostat se na pohovor, jste tak psychicky vyčerpán, že na pohovoru vyhoříte. Není to proto, že nejste připraven, není to proto, že nemáte kvality, které jsou žádoucí. Je to proto, že jste tak unaven, že si ani nevěříte a Vaše jiskra je ta tam. Přesně to se stalo mně. Připravená, znalá pravých odpovědí na otázky, které většinou pokládají, informovaná o firmě a její historii, znalá zodpovědností funkce, o kterou žádám…všechno zní dobře. Avšak bez pozitivního pohledu sama na sebe jsem se se svými sedmnácti absolvovanými pohovory nedostala k úspěšnému závěru. Žádný div. Proto vím, že se uchazeč nemůže zaměřit jen na hledání práce s pocitem, že když nesedí u počítače a neodpovídá na inzeráty, možnost potenciální práce mu utíká mezi prsty. Ke konci všeho Vám totiž neuteče práce, pro kterou se hodíte nejvíce. A stresovat se nad tím, že Vám „utíká“ nějaká možnost, zatímco Vy si užíváte svého volného času člověka bez práce(!), je naprosto bezpředmětné. Sama jsem zjistila, že to nejde. Uchazeč musí taky odpočívat a věnovat se činnostem, které jej baví…jinak je tak vyčerpán, že práci ani sehnat prakticky nemůže…a pokud ano, není připraven začít se věnovat práci, protože neměl čas ani odpočívat v době, kdy byl bez práce.

Já dle svých záznamů a statistik podala za tři a pul měsíce kolem 380 žádostí o práci, ať už pro inzerovaná místa, tak i neinzerovaná, kde jste věřila, že by mohli dříve či později mít nějakou pracovní příležitost pro mě. Z toho jsem byla pozvaná na sedmnáct pohovorů a až osmnácté bylo úspěšné. Přiznám se však, že ten poslední pohovor se mi zdál neúspěšný. Ptali se mě na oblasti a pokládali mi otázky, které nikde jinde mi nekladli. Po pohovoru jsem nastoupila do výtahu s pocitem, že jsem to zase podělala, až mi slzy vyhrkly do očí. A tak mě nehorázně překvapilo, když mi druhý den manažerka psala, že mi zapomněli říct o kopie mých dokumentů a že potřebuji doložit, že mám právo pracovat v Austrálii. Potřebnou dokumentaci jsem doložila a ve den, kdy jsem byla pozvaná na odpolední pohovor na jinou pozici, mi manažerka zavolala s nabídkou práce. A tak týden po svých narozeninách nastoupila do nové práce.

Vím, že bez znalosti, jak „hrát“ podle pravidel, bez nehorázně velké psychické podpory nejbližších a jejich víry ve mně samotnou, bych to nezvládla. Nezvládla bych to, protože neúspěchy se na mně začaly podepisovat prohlubující se nedůvěrou v sebe samotnou. Přitom tak to vůbec nesmí být. Člověk musí mít na paměti, že jsou desítky až stovky lidí, ucházející se o jednu pozici. Mnozí zaměstnanci ani neprojdou všechny žádosti o práce, ale vyberou jen pár z nich. Nebo už jsou rozhodnutí o tom, že na místo dosadí někoho z vnitropodnikového prostředí či známého známého…a ke konci všeho to není jen o kvalitách, které máte a nemůžete jim je nijak dokázat, pokud Vás nezaměstnají…je to i o pracovních zkušenostech, které nikdo nemá stejné jako ten druhý. A tak neúspěch na pohovoru nesmí uchazeč brát jako osobní neúspěch. Je to těžké, hodně těžké, ale dříve či později se štěstí usměje na každého, kdo se snaží a NEVZDÁVÁ.

Osobní zkušenost u zubaře

Za normálních okolností bych nepsala o nedávné zkušenosti, kdyby to nebyla zkušenost neobyklá. Dnes jsem byla poprvé u zubaře, protoze mi v patek pred tydnem upadl kousek stolicky. Nastesti to nebylo kousek od nervu, takze me to nebolelo a vydrzela jsem si pockat na zubare tyden, kdy mel volny termin. Clovek by neveril, co muze zazit u neoblibeneho doktora, jakym je zubar. Sedla jsem si u nej na zidli a dostala na oci neco jako slunecni bryle proti ostremu svetlu, ktere zubar potrebuje pri praci. Nahle se zacala zidle polohovat a z pozice vsede jsem se dostala do pozice lezici. Zubar mi nahledne do pusy a za chvilku koukam na monitor s fotkou sveho ulomeneho zubu. Pak jsem dostala automaticky injekci, coz me velmi mile prekvapilo. "Jaky luxus", rekla jsem si sama sobe v duchu. V Cechach jsem dostala injekci tolikrat, ze bych to na ruce mohla spocitat. Dikybohu se tak nestalo a zubar me ujistil, ze tady umrtvuji dasne pokazde. Pak uz jsem slysela vrtani, vysavani, vrtani, vysavani. Ani jsem si pusu nemusela proplachovat, protoze asistenka zubare stala vedle me a prubezne vysavala odpad z brouseni. Ac jsem necitila sebemensi bolest, byla jsem napnuta jako struna, protoze jsem automaticky s tim vsemoznym zvukem podvedomne ocekavala bolest. Ani nevim, jak dlouho jsem tam sedela. Ke konci mi zubar na monitoru ukazal fotku jak puvodniho stavu zubu, tak stav zubu po vybrouseni a jak vypada muj zub po aplikaci plomby. A konecna podoba zubu?...krasne bily. Zubar mi rekl, ze v Australii delaji pouze bile plomby. Doktor behem sve prace rika, co dela, fotodokumentuje a na konci Ti da nejakou radu. To vse patri ke klasicke sluzbe zubare...a Tvuj ukol je za to pekne zaplatit.
Zubar me k sobe pozval jeste trikrat, coz mi pripomina, ze jeste jednou bych se tam mela ukazat. Do toho se vsak moc nehrnu, protoze uz jsem vycerpala svuj rocni limit u zdravotni pojistovny, tak bych musela platit celou castku ze sve kapsy...a to ne, ze by se mi zrovna chtelo :-(.

...opět na večeři v "Československu"

2. 7. 2010 - Na dnešní večeři jsme se domluvili s přáteli zajít do čs. klubu, a to z několika důvodů. Jedním je fakt, že Matty správně odhadl, že by jim česká kuchyně zachutnala a zadruhé jsme s nimi už téměř pět měsíců nikde nebyli. Matty s Liamem zorganizovali den a čas, zatímco já se postarala o rezervaci stolu.

Přiznám se, že se mi (a jak se mi Matty později přiznal, nebyla jsem sama) nikam v pátek nechtělo. Ač teploměr ukazoval venku jen 17 stupňů, hádala jsme to spíš na 10, a tak jsem vyrazila ven s krkem omotaným šálou, pod džínama natažené silonky a o tílku pod dalšími třemi vrstvami bych snad i měla pomlčet. Přiznám se bez mučení, australské počasí mě rozmazlilo během téměř dvou let na tolik, že jsem si odvykla na opravdovou zimu.

Kate s Liamem dorazili kvůli šílené dopravě o krapet později, a tak jsme na ně před vchodem počkali. Do klubu jsme vešli společně. Hned jsem se vydala za známou tváří příjemného staříčka, který se staral o prodávání pití a objednávání druhých jídel. Pamatoval si mě od minule, a tak rovnou na mě spustil česky. Pánové si zakoupili po lahvi Zubra a později pokračovali Zlatopramenem.

Ačkoliv jsem zarezervovala stůl pro čtyři osoby, paní, se kterou jsem mluvila, asi zapomněla na stůl dát rezervaci, a tak až jsme dorazili, hledali pro nás stůl. Místa ale bylo na výběr, i když se klub začal pomalu ale jistě plnit návštěvníky...a to snad dvakrát tolik, co minule.

Polévka se podávala ve stylu mé babičky, která ji vařívá téměř na každonedělní oběd. Slepičí vývar s nudlemi a mrkví chutnal úplně jako od ní...mňamka. Druhým chodem pro Mattyho a Liama byla svíčková. Matty už svíčkovou měl v české restauraci v Sydney. Na požádání jsem dostala malé ochutnání na vidličce. Oba jsme se shodli na tom, že se podomácku povedla v klubu více než v restauraci. Opravdu chutnala přesně tak, jak chutnat měla. Matty si s Liamem opravdu pochutnali a vychvalovali jídlo do nebes. Kate si dala kuřecí řízek velký téměř přes celý talíř s bramborovým salátem. Ačkoliv by dle očekávání měla jíst za dva, jí méně než za jednoho, a tak jsem dostala kousek řízku na ochutnání taky. Já si na svůj talíř objednala smažený květák i přesto, že smažená jídla nejím. Nechtěla jsem si dávat jediné nesmažené jídlo v nabídce - svíčkovou -, protože ji měli už dva z nás a chtěla jsem, aby ostatní aspoň trochu ochutnali všechna nabízená jídla v nabídce, přemohla jsem se. Přiznám se, že jsem si užila společnost více než jídlo. Jelikož jsme si s Kate a Liamem dlouho nesedli a nepokecali o životě, ani jsem se na jídlo pořádně nesoustředila. Ale jak řízek, tak i smažený květák byl chutný. Všichni ostatní na smažený květák koukali s údivem a na nabízených kouscích si pochutnali. Mattymu jej přirovnal k smažené rybě. To mě přesvědčilo o tom, že jednou za čas Mattymu něco jednoduchého českého zase musím uvařit.
Po večeři jsme si dali každý servírovaný šáteček s jablečnou náplní.

V klubu jsme se zdrželi dvě hodiny. Byli jsme tam v době, kdy se místnost návštěvníky úplně zaplnila, až do doby, kdy jsme se skupinkou o asi osmi lidí zůstali sami. Zaměstnanci se nám postarali o velmi příjemné prostředí zapálením ohně v krbu. Po povečeření většiny lidí se staříček zasloužil o narozeninové gratulaci paní kuchařky. Dostala velkou kytici a všichni přítomní včetně nás jí zapěli "Happy Birthday". Ač jsem se chystala pořídit nějaké fotečky, má mysl byla tak zaměstnaná, že jsem na to úplně zapomněla.

Než jsme se odebrali k odchodu, Matty s Liamem ze stolu stojícího u stěny s krabicí plnou české literatury k půjčení vytáhli knihu "Vládce mořských hlubin" a chtěli po mně, abych jim přeložila první větu. Byla jsem tak hodná a přeložila jim celý první odstavec. Liam byl velmi překvapený, že překládání nefunguje ve stylu překládání jednoho slova po slově, jak věta leží a běží. Řekněme si rovnou...kolik takových lidí na světě nechápe, jak je celá záležitost učení se cizích jazyků a překládání komplexní. A že jsou miliony Australanů, co neměli ani nejmenší snahu naučit se jiný jazyk, na to vemte jed...a přesně to je pro nás Čechy naprosto nepředstavitelné. (Nu, ještě dospěji k tomu, že jsem vlastně ráda za to, že pocházím z malé zemičky, a tak jsem "nucena" a "motivována" učit se cizí jazyk.) Jinak mi ten úryvek z knížky připomněl, jak ráda bych si přečetla po letech českou knížku. Snad příště, až navštívíme klub, si nezapomenu nějakou knihu zapůjčit...třeba přesně tu dobrodružnou fantastickou, která mě svým začátkem zaujala.

Perfektní večer byl zakončen krátkým deštíkem a velmi potěšující textovkou od Liama a Kate po cestě domů. Oba byli velmi příjemně překvapeni lidmi, místem a jídlem. Zajímavé je, že ač lidi v klubu neznám, připadá mi společnost velmi pohodová a atmosféra tak přátelská až téměř domácí...na tom má samozřejmě velký podíl výborné jídlo. Velmi mě těší, že lidé, co mě tu znají mají snahu poznat můj původ a kulturu, která je mi vlastní.

Město vládnoucí Austrálii

Canberra je hlavní město jak Austrálie jako celé federace, tak i hlavním městem samostatného státu Australian Capital Territory (australské území hlavního města).

Canberra leží jižně od Sydney, 1200 km od Brisbane a 150 km západně od pobřeží. Město se svou rozlohou 815km2 a počtem obyvatel cca 350 tisíc řadí na osmé místo největších australských měst. Pro srovnání: V Canbeře žije cca 415 osob/km2, zatímco v Praze 2520 osob/km2. Tento velký rozdíl v poměru je výsledkem toho, že Praha je rozlohou cca dvakrát menší, avšak má téměř čtyřikrát více obyvatel. A tak vám při návštěvě hlavního australského města připadá, že je liduprázdné...v porovnání s Prahou tomu tak opravdu je.

Náhled do historie: V roce 1908 byla oblast, kde se dnešní Canberra nachází, vybrána k postavení hlavního města jakožto kompromis mezi dvěmi soupeřujícími největšími australskými městy Sydney a Melbourne. Canberra je jediné město Austrálie, které bylo zcela plánované. Za hlavní architekty města byli vybráni v roce 1913 Walter Burley a Marion Mahony Griffinovi z Chicaga. Griffinův plán města je typický geometrickymi motivy – kruhy, trojúhelníky, šestiúhelníky –, které jakoby tvoří středové body. Na hlavních “středových bodech” byly postaveny významné budovy (obě parlamentní budovy, památník války apod). Ty jsou vzájemně “propojeny” hlavními třídami tak, že lze z jedné budovy vidět krásně až na druhou. A tak z památníku světových válek lze snadno vidět na starý parlamentní dům a přes něj na novou parlamentní budovu. (pokud nerozumíte mému popisu, přikládám ukázku plánu, mrkněte na výřez mapy http://en.wikipedia.org/wiki/File:Inner-canberra_01MJC.png).
V roce 1920 došlo k tomu, že se vztah amerických architektů a australských úřadů vyhrotil kvůli financování k tomu, že architekti dostali padáka. Do té doby však stihli přeorganizovat původní plán města a dohlídnout na budování hlavních tříd. V roce 1927 byl postaven provizorní Parlamentní dům, ve kterém vláda zasedala. Rozvoji města však zabránily až obě světové války a Velká Světová Deprese, které vyvršily sérii polemik a několik neefektivních zásahů zainteresovaných organizací. 2. světové válce se tak ani neuskutečnily původně plánované stavby katedrál (římské katolické a anglikánské) neuskutečnily. Okamžitě po 2. světové válce byla Canberra kritizována za svou podobu vesnice a nezorganizované seskupení budov. O městu se často mluvilo jako o několika městských částí v nichž se hledá podoba města. A proto tehdejší ministr Robert Menzies vyhodil z funkcí dva ministry zodpovídající za rozvoj města. Dalších vice jak deset let se ministr významně podílel na tom, že rozvoj Canberry se rapidně zrychlil. To se pozitivně podepsalo navzrůstu populace v období let 1955 – 1975, kdy každých pět let přibylo 50 % nového obyvatelstva. Byly sem přesunuty i vládní úseky a úřady, které do té doby sídlily v Melbourne. Canberra je povážována za město stromů a keřů díky velkému množství zeleně. Podoba jezera Burley Griffin se řešila po dobu čtyř desetiletí. Až v roce 1964 bylo jezero po čtyřletých prací vybudováno do konečného tvaru. Dokončení jezera dalo finální podobu Griffinově parlamentnímu trojúhelníku (Parlamentní dům – čtvrtě Hlavní Obrany – City Hill “městský kopec”). Po té se formulovaly velikosti jednotlivých národně významných budov. V roce 1988 dokonce došlo k postavení Nového Parlamentního Domu, kam se vláda z provizorního sídla vlády odstěhovala (známý jako Stary Parlamentní Dům, který se stal Muzeem Demokracie). V roce 1972 Aboriginská Embasáda ze stanů byla založena na půdě Parlamentního domu. Ta poukazuje na práva a problématiku zabrání země původním obyvatelům. Stanové embasáda je nepřetržitě obydlena Aboriginci od roku 1992, jejíž středem je oheň, o který pečují, aby nevyhasnul. Většina nových městských částí byla pojmenována po australkých politicích jako např. Barton, Deakin, Reid, Braddon apod.

Oblast hlavního města je vyhledávaná turisty pro možnosti letních aktivit, které nabízí přilehlé jezero Burley Griffin (jezerní plocha o čtyřnásobné velikosti sydneyského přístavu), venkovní turistiku, návštěvy galerií a muzeí, ochutnávky vín v okolních vinařských sklepí, cykloturistiku, kempování apod. Přes všechny aktivity, které okolí hlavního města nabízí, je celá oblast velmi klidná a to dokonce i Canberra samotná. V roce 1908 se postavena a zřízena vyloženě pro federální účely. Centrum města je pomyslně rozděleno na oblasti významných budov jako jsou: Stará parlamentní budova (v dnešní době Muzeum Demokracie), Nová parlamentní budova, Národní univerzita, Národní galerie, Památník obětí 1. světové války, Národní konvenční centrum, Národní knihovna, Národní archív, Národní vědecké a technologické centrum, sídlo Hlavního soudu, mezinárodní ambasády (včetně České) apod. Na jedné straně se dá návštěvou významných budov velmi zajímavě strávit několik dní, na druhé straně město moc nežije společenským životem. Ačkoliv v centru jsou útulné restaurace, pár hospůdek (snad i nějaký klub by se dal najít), není moc mist, kam si zajít za zábavou s přáteli. Proto je tendence dnešní doby, že lidé se z Canbery stěhují do větších a společensky zajímavějších měst a metropolí. Vzhledem k tomu, že federální vláda je hlavním zaměstnavatelem obyvatelů Canberry, životní úroveň města je vysoká…nepochopitelně vysoká, když se člověk zamyslí nad tím, že kromě národních budov, město nenabízí nijak vyjímečné atrakce.

Počasí na území hlavního města Austrálie se dělí na typické čtyři roční období. Vzhledem k vnitrozemské poloze města, bývají podzim, zima a jaro velmi podobné evropským. Podzim je probarvený listím stromů od šedo-zelených eukaliptových, přes zlaté až k červeným. Noci jsou chladné, zatímco přes den poměrně teplo. Zimní dny jsou svěží a chladné a brzká rána s padlou mlhou. V pokročilé zimě se Canberra může zahalit i do sněhovou pokrývkou, a tak není překvapením, že okolní hory jsou vyhledáváné pro zimní turistiku a lyžování. Na jaře se město probouzí k životu, kdy stromy kvetou, ptáci pozpěvují a na vinohradech poupátka pukají. Rána a noci jsou svěží, zatímco dny jsou zářivě prosluněná. Letní dny bývají velmi horká, kdy teploty sahají až k 40 - 45 °C". Po silném náporu slunečního záření přes den, si jak příroda, tak obyvatelé odpočinou během nocí, které jsou mírné.

Návštěva hlavního města Austrálie má jistě smysl pro občany nebo turisty, co se zajímají o historii moderní civilizace Austrálie, avšak není raritou, že ne každý turista Canberru navštíví při cestování napříč Austrálie.

Co takhle si prodloužit víkend v Canbeře...

Kvůli posunu dovolené do mé rodné země, kam jsme se s Mattym původně chystaly letos v červnu, jsme se rozhodli udělat si alespoň malý útěk od rutinního života. Původně byl v plánu výlet do horského letoviska dle Mattova výběru, což nevyšlo vzhledem k plně zarezervovaným místům...a že na jih od Canberry jsou také hory, dohodli jsme se strávit prodloužený víkend (11. - 14. 6. 2010) v hlavním městě Austrálie. V pátek ráno nás taťka vezl na letiště asi hodinu a půl před odletem. Letadlo odlétalo v 9:10 a na půdě canberrského letiště jsme přistáli asi v 10:50. Ihned po vyzvednutí zavazadel jsme si zašli ke stánku firmy AVIS vyřídit potřebné papírování k převzetí vozu australské značky HOLDEN, který jsme si zarezervovali po dobu našeho pobytu v Canbeře.

Jen co jsme vyšli z budovy letiště, ovál nás suchý chladný vítr, který mi připomínal přelom podzimu a zimy na Vysočině u prarodičů. Autko jsme zkontrolovali před převzetím, nalodili se a pomocí desítek nápisů jsme se dostali z rozkopaného okolí parkoviště. Do 13. hodiny, kdy jsme se mohli ubytovat v zarezervovaném hotelu, jsme měli čtyři hodiny, které jsme využili návštěvou Black Mountain Tower (Vyhlídková vež na Černé Hoře) a obědem v palačinkárně Parlour ve městě. Pokud na letišti bylo větrno, na vyhlídce byla díky větru mrazivá zima. Matty velmi brzy zjistil, že si bude muset koupit šálu a čepku, protože se klepal zimou jako ratlík. Po velmi chutném obědě jsme se ubytovali na hotelu Mantra v pokoji hned po to vyrazili na procházku městem. Zašli jsme se podívat na kampus národní university, kde si Matty chtěl koupit univerzitní šálu. Bohužel ani šálu, ani zimní čepici neprodávali a to, co měli se znakem university, bylo předražené, neodnesli jsme si z obchodu nic. Po cestě jsme viděli bílé papoušky kakadu poletující a posedávající v korunách vysokých stromů. Blíže ke kampusu jsme zahlédli druh jiných papoušků s zelenými, červenými a modrými peříčky. Po celerové polévce, kterou jsme si dali v hotelové restauraci k obědu, jsme se zajeli podívat na Nové sídlo Parlamentu zahalené ve tmě. Stěny budovy byly velmi krásně osvětlené a na střeše budovy plápolala ve větru australská vlajka. Byli jsme jediní, koho napadlo se v okolí potloukat a tak netrvalo dlouho a z budovy vyjel na kole hlídač, který rádoby “nenápadně” kolem nás kroužil. Mimo to jsme byli i pod dozorem hlídky, která budovu objíždí 24 hodin denně…a to nemluvě o desítkách kamer. Nezdrželi jsme se dlouho.

V sobotu ráno jsme si zašli na snídani v hotelu, kterou jsme měli v ceně pobytu, a než jsme vyjeli jižně na celodenní výlet do hor, zajeli jsme se podívat na českou ambasádu. Ta leží pár kilometrů z centra Canberry na kopci plném mezinárodních ambasád. Česká ambasáda je přízemní budova s fasádou z tmavých cihel a garážními vraty. Kromě vlajky ČR a EU, českého znaku vedle vchodních dveří, by ambasáda byla k nerozeznání od obytné vily. Cílovou stanicí pro nás bylo městečko Jindabyne vzdálené od našeho hotelu asi 170km, vedle kterého leží stejnojmenné jezero, kde jsme navštívili informační centrum, nakoupili pár suvenýrů pro příbuzné a sedli si na hrnek horkého čaje do vedlejší kavárny. Zatímco jsem se vypisovala na pohlednice, Matty objednal “malohubkový oběd”, čímž nám bylo pár krajíců italského chleba s třemi “pomazánkami” (z cizrny a sezamového oleje neboli “hommus”, druhá z červené řepy a třetí bylo bazalkové pesto s kousky parmazánu). Po malém posilnění jsme si udělali procházku k jezeru, kde se pod stromem pásli papoušci na semíncích a nenechali se rušit kolemjdoucími. Jezero mělo mrazivě chladnou teplotu a bohatě modrou barvu. Po té jsme nasedli do auta a zajeli do hor nejvýšše, kam jsme měli přístup, což bylo k lanovce. Matty očekával na zemi více bílé pokrývky než jen pár sněhově bílých hromádek na trávníku…tak si alespoň sáhnul na sníh, obešli jsme budovu s lanovkou a vyrazili směrem zpět do Canberry. Jelikož celý den bylo krásně jasno s oblohou bez mraků, a tak se nám jelo do hor i zpět velmi dobře. Již po pár ujetých kilometrech z Canberry mi bylo jasné, že se místní obyvatelé žijících na samotách živí prodejem ovčí vlny, protože stáda ovcí na pahorkatinách byla k vidění velmi často. K vidění však byla i kravská stáda, koně, ba dokonce i lamy. Všechen dobytek se spásal jen na zeleném málu, co ještě šlo v dálce vidět. Pozemky se nedají snad ani využívat k jiným účelům, protože většina jich má kamenný a skalnatý terén. Dopravní značky upozorňovaly misty na výskyt klokanů a wombatů, kteří se začali objevovat v okolí silnic, jakmile se začalo stmívat. Já jsem se začala obávat, aby nám nějaký přihlouplý klokan neskočil do cesty, a tak jsem s očima na šťopkách koukala, zda klokani pobíhaly v dostatečné vzdálenosti od silnice. Matty mi totiž vyprávěl, že dopravní nehody způsobené klokanem bývají i smrtelné. Prý se stávají dvě možné situace. První – lehčí – způsobí jen nemalé škody na přední části auta a to, když klokan skočí před auto. Druhou situací je, když klokan skočí na karosérii a proletí čelním oknem. To totiž většinou klokan přežije a jak se snaží dostat z auta, udrápe a uskáče k smrti člověka sedícího na předním sedadle. S vidinou podobného neštěstí jsem si raději dávala na klokany pozor. Po návratu do města jsme si zašli do centra koupit každý kebab, který jsme sdlábli na hotelu.

V neděli ráno byl Matty tak unavený, že ani nevstával se mnou k hotelové snídani…a tak jsem si na ni zašla sama a Mattymu jsem přinesla pár kousků ovoce. Na výlet na sever od Canbery jsme se vydali až někdy k poledni. Měli jsme v plánu udělat “trojúhelník” přes městečko Yass, Gunning, Breadalbane a zpět po břehu jezera George. Jelikož naše plánovaná trasa vedla po dálnici, ze které nebylo mnoho zajímavého k vidění, změnili jsme původní plán. Typickým znakem krajiny severně od Canberry byly zelené roviny, po kterých se jak pásl dobytek, tak bylo zřejmé, že pole používají lidé i k pěstování plodin. Do historického městečka Yass jsme jeli jinou trasou než po dálnici. To jsme si prošli, poslali prarodičům pohled a pak se vydali směrem k jezeru George, jehož plocha dle mapy nebyla malá…avšak podle skutečnosti žádná. Jezero bylo s největší pravděpodobnosti kompletně vyschlé, a tak se nám nabízel pohled jen na zelenou planinu, po které se v dálce páslo jen stádo krav. Po vodě nebyla ani známka, což nás velmi zklamalo, protože silnice vedla přímo po břehu očekávaného jezera. Rozhodli jsme se tedy zajet do nedalekého Gouldburn vyfotit se u Big Merino a natankovat. Patnáct metrů vysoká postava tohoto “Velkého Berana” má symbolizovat produkci ovčí vlny v lokalitě. Velký Beran přezdívaný místními Rambo má v přízemí malý obchod se výrobky z vlny. Návštěvníci mohou vylézt až do Rambovi hlavy a pohlédnout ven z jeho očí. Beran byl původně postaven k dálnici, avšak kvůli snížení návštěvnosti sochy byl v roce 2007 přestěhován k benzínové pumpě hned při příjezdu do města Goulburn.
U benzínky jsme si zašli na malé občerstvení a horký čajík. Krásná kavárna slibovala příjemné posezení do okamžiku, než se vedle nás posadila mladá rodinka se třemi malými caparty. Jen co dostali objednané jídlo, začalo neuvěřitelné utrpení v podobě trpění uřvané asi šestileté holky, která vydržela fňukat až do konce. Po té jsme se vrátili zpět na hotel, kde jsme si dali v hotelové restauraci velmi dobrou večeři.

Pondělí jsme před odletem zpět domů stihli obejít místa, která jsme chtěli. Snídani, kterou jsme s úspěchem zaspali, jsme si obstarali sami v obchodě po odhlášení z hotelu. Pak jsme se zajeli podívat do informačního centra s tím, že nám tam dají nějaké cenné informace. Vybrali jsme si pár letáků, které nás zaujali, koupili pár pěkných pohlednic, které jsem nikde jinde neviděla a vyjeli směrem na Nový parlamentní dům. Ten jsme si samozřejmě s několika desítkami dalších turistů prohlídli. Ač Matty něco málo o historii budovy věděl, uvítala bych v té době nějakého průvodce, který by nám řekl více. Pravdou je, že bychom pak nestihli se ještě podívat jinam…a plno informací se dá vyhledat i na internetu.  Nový parlamentní dům je opravdu nádherný jak navenek, tak i uvnitř. Po té jsme jeli mrknout na Starý parlamentní dům, kolem kterého jsme před pár dny projížděli za tmy. Před budovou, ze které je již od roku 1988 (přestěhování sídla zasedání vlády) Muzeum Demokracie, stojí Arboriginská ambasáda ze stanů. Člověka by zprvu napadlo, že se jedná o stany bezdomovců. Uprostřed “tábořiště” je betonový plácek pokrytý kresbami místních Aboriginců a naproti tomu se nachází malý ohýnek. O ten se starají od roku 1993 a nesmí uhasnout, protože nemají žádný jiný zdroj tepla. Ambasáda byla založena v roce 1972 za účelem upozornění australskou vládu za křivdy, kterých se dopustila na původních obyvatelích Austrálie. Důvodů je spousta, avšak hlavním motivem byla skutečnost, že byla Aborigincům zabrána jejich půda a omezena práva. Od roku 1992 je území trvale obývané Aboriginci, kteří tak dávají trpením horkých lét a mrazivých zimní nocí najevo, že vláda nebyla schopna od roku 1972 v jejich prospěch nic dělat a situaci řešit.
Jako poslední místo před odletem, jsme navšítili australský válečný památník – památník obětí obou světových válek. Srdcem památníku je kopule (Hala Vzpomínky), jejíž vnitřní stěny jsou pokryté jemnou mozaikou. Uprostřed na zemi leží vytesaný náhrobní kámen s textem “Neznamý Australan, který zemřel ve válce 1914 – 1918” , který symbolizuje všechny Australany zahynulé v 1. světové válce. Tři stěny směřující na východ, západ a jih typické obarveným sklem představují kvality australských vojáků a žen. Na dalších čtyřech zdí směřující na severozápad, severovýchod, jihozápad a jihovýchod jsou mozaikové obrazy námořníka, příslušnice armády, vojáka a letce. Mosaikové obrazy a skleněné vytrýny postav jsou z dílny jednorukého malíře nástěnných maleb, který za 1.sv. války přišel o pravou ruku a učil se dělat svou práci levou. Před Halou Vzpomínky je úzký dvůr s pamětní fontánkou obklopenou věčným ohněm a lemován postranními uličkami a rozmarýnovými keři jako symbol vzpomínání. Nad dvorem po obou stranách jsou vystavené bronzové tabule se jmény 102 tis. Australanů a Australanek zabití za světových válkách (západní obsahuje jména obětí 1.sv. války a východní tabule jména obětí 2. sv. války). Jména na tabulích jsou řazena abecedně (nikoliv podle řádů), protože za smrti jsme si všichni rovni. Příbuzní a přátelé mají možnost vložit květy vlčího máku do rýh vedle jmen. Každý den v době, kdy se památník zavírá vstupu veřejnosti, je tu obřad, kterých se návštěvníci mohou zúčastnit. Jeden z pořadatelů podá krátké vysvětlení a pak si poslechnou pamětní píseň.
Dále jsou tu dvě rozlehlé místnosti, ve kterých si návštěvníci mohou prohlédnout vykopávky, cenné malby, dochovalé zbytky letadel, vymodelované dobové situace (vojáci prodírající se bahenným terénem, střet válečných stran, lidé umírající na válečných polí, podmínky noclehování vojáků apod). A konečně zvenčí kolem budovy War Memorial jsou vystavené bronzové plastiky a sochy vojáků, obrovská námořní střelecká základna, bronzová pamětní deska s jednotlivými válečnými oddíly a historickými události.

Z pamětního místa jsme odjeli přímo na letiště, řádně odevzdali autko a řadili se k odbavení. Při procházení přes security jsem se snad na třikrát vracela přes pípací rám. Ač jsem u sebe neměla nic kovového kromě svetru se zipy, nakonec jsem zjistila, že pípaly moje boty s malými kovovými cvočky…Bylo mi záhadou, proč jsem nepípala, když jsem prošla ve stejném oblečení přes security na letišti v Brisbane a pak i přes security v parlamentním domě. Mike mi později vysvětlil, že se dá ten rám nastavit na různou intenzitu ochrany…a jak to tak bývá, letiště ani jiné instituce, kde se rám používá, mají nastavený jinak.
Zatímco jsme čekali na naše letadlo, které hlásilo odlet v 5:10, jsme byli světky tréninku policejního psa (černého labradora). Ten byl vedený policajtou ke každému rohu, každému koutu několikrát, zda nalezne bombu. Ač skupinka borců vedle nás šustily pytlíky od čipsů a pojídali nějaké jídlo z fast foodů, pes si jich ani nevšimnul. V úterý – den následující – se konalo zasedání parlamentu a někteří politici přilétali do Canberry již v pondělí odpoledne, tak letiště preventivně prohlídli, zda se někde neskrývá nějaké nebezpečí. V letadle nám stewardky podávaly večeři a do Brisbane jsme přiletěli v 7:30 díky zpožděnému odletu z Canberry.

Návštěva Československého klubu v Brisbane

Na pátek 28. 5. 2010 jsme se rozhodli s Mattym konečně zavítat do místního Československého klubu nedaleko od centra Brisbane. Donesla se k nám před delší dobou informace, že je v Brisbane klub Čechů a Slováků, kteří do Austrálie uprchli v době války v ČSSR. Dohledali jsme si i na internetu, že tomu tak opravdu je a dle fotek klubu jde hlavně o starší osazenstvo. Z toho důvodu se nám tam moc nechtělo, i když to byla možnost dostat se do kontaktu s nějakými Čechy.

Avšak za ten rok Matt zaslechl od svých pacientů, že má určitě cenu se do klubu někdy podívat. A tak jsme již měsíce mluvili o tom, že se tam podíváme. Otevřeno bývá jen každý pátek od 18ti hodin a ve speciální dny jako jsou české státní svátky a různé náboženské oslavy.

Ve čtrtek ráno jsem se tedy zmínila Mikovi a Matt Lyn, zda by nechtěli s námi jet do klubu na večeři. Slovo dalo slovo a hned ten den dopoledne jsem nažhavila telefonní linku a zarezervovala čtyři místa na večeři. Začala jsem mluvit samozřejmě anglicky, protože člověk nikdy neví, zda v Československém klubu nemají náhodou cizineckého zaměstnance. Paní v letech poznala dle mého přízvuku, že jsem z ČR a hned poznamenala, že na ni můžu mluvit česky.

Vzhledem k otevřených dveří od šesti hodin, jsme se domluvili, že vyzvedneme rodiče o půl šesté. Jak už je u nás zvykem, přijeli jsme si pro rodiče později, a tak jsme do klubu dorazili o půl sedmé. Klubovna se nachází kousek od hlavní silnice v lesích. Odbočili jsme s hlavní silnice na písčitou cestu lesem, kde po pár metrech jsme zahlédli kamennou branku se starým československým znakem. Kolem klubovny bylo pár nově vysazených stromků. Ty starší vysoké jehličnany však vypadaly velmi zdravě, díky kterým okolí nádherně vonělo. Zmínila jsem se svým společníkům o nádherné vůni místního lesu, který mi připomněl lesy na Vysočině u mých prarodičů. (Pozn.: Nebudete mi asi věřit, ale poprvé mi tu les voněl.) Nikdo z těch tří však nic necítil, a tak absolutně nechápali mé vychvalování čerstvého vzdoušku. Možná jsou jejich nosy městem tak zkažené, že nepoznají nádhernou čerstvou vůni lesa. Klubovna byla opravdu velká. Jelikož už něco málo po páté hodině se tu v dnešním období již hodně stmívá, ve čtvrt na sedm byla tma jako v pytli. Tím pádem fotka klubovny zvenčí by vám asi moc neřekla...snad jindy. Každopádně je to celkem velká budova, která vypadá jako společenská místnost českých táborů.

Jen, co jsme vešli dovnitř, hned jsem ohlásila příchod lidí od zamluveného stolu na mé jméno. Ta starší paní, se kterou jsem mluvila ve čtvrtek po telefonu, asi přeslechla jisté drobnosti a tak stůl pro nás čtyři byl zamluven na jméno Irena :-) Naštěstí mnohé stoly ani zamluvené nebyly, tak nebylo co řešit.
Klubovna byla velmi prostorná asi se padesáti místy k sezení u stolků. Okna jsou zahalena dlouhými záclonami a na stěnách visí malované obrazy českých koutů. Kousek od našeho stolu visel obrovský obraz Pražského hradu a Karlova mostu a naproti jemu Karlštejn. Po více motivech jsem očima moc nepátrala, protože už tak jsem si připadala jako v Jiříkově videní. Nad námi viseli znaky českého lva a moravsko-slezské orlice.
Místní návštěvníci klubu byly všech věkových kategorií. Kousek od nás seděla nějaká rodina, vedle nás si ke stolu posedali později důchodci a uprostřed místnosti seděla mladá rodinka s uřvaným capartem v kočárku. Osazenstva mísně přibývalo, i když asi polovina židlí byla stále prázdná v době, kdy jsme odcházeli. Za barem nás obsluhoval asi mladý chlápek, stravenky prodával velmi milý děda a polévku nalévala s jistotou jeho paní, kteří se již svým přízvukem prozradili, že jsou původem z ČR...a z podávacího okénka jsme viděli od našeho stolu na některé kuchtíky.
Přiznám se, že nevím, kolik z místních lidí bylo ryzích Čechů, protože všichni mluvili anglicky. Ač jsem s jistotou věděla, že naši obsluhující byli Češi, také jsem po celou dobu mluvila anglicky. Ono je přecejen neslušné bavit se s někým česky, zatímco ani jeden z mých společníků česky neumí.

Zprvu jsme si zašli koupit něco k pití - já jsem si s Lyn dala australské zázvorové pivo (nejsem si jistá, zda obsahuje nějaké minimální procento alkoholu, ale chuťově jde spíše o zázvorovou šťávu než pivo...nechápu, jak vůbec klasifikují pivo, protože to od alkoholu a pivové chuťě mělo ohromně daleko), Mike si koupil láhev Pilsner Urquell a Matty Budějovického Budvaru. Později Matty vyzkoušel ještě lahev Zubra, zatímco Mike zůstal věrný Plzni. Jelikož jsem přes den neměla ani oběd, nechtělo se mi moc dlouho posedávat u pití a pobídla ostatní, abychom si šli objednat večeři.
Paní Lída nám každému nalila po misce zeleninové polévky...pravé české polévky s kapustou, květákem a cibulkou. Hodně podobnou polévku vařívá moje babička. Lyn hned hádala ingredience, protože já opravdu netušila kromě druhu zeleniny, z čeho byla uvařená. Lyn mě hned poprosila, zda bych jí nezjistila český recept.
Jako druhý chod jsme si mohli vybrat ze čtyř variant, a tak jsme si každý dal něco jiného. Lyn si objednala vepřový řízek s bramborovým salátem, Mike pro změnu kuřecí řízek se stejnou přílohou, Matty si dal hovězí na houbové omáčce s knedlíkem a já kuře na paprice také se čtyřmi knedlíky. Ač schnitzel je tu všeobecně známý, Lyn se pozastavila nad tím, že se tu neděla vepřový řízek ale jen kuřecí. Bramborový salát s Mikem taky ochutnala poprvé...a moc jim chutnal. Matty si velmi pošmáknul na svém jídle. Hlavně knedlíky chválil, že byli lepší než v české restauraci v Sydney. Mám takový dojem, že tam tehdy dostal na talík knedlík koupený, zatímco tady v klubovně byly na sto procent podomácku vařené. Opravdu se povedly...jako od babičky. Lyn Mattymu z talíře kousek knedlíku ukradla, protože nevěděla, co to je. Když jsem kdysi Mattovi vyprávěla o české tradiční kuchyni, řekla jsem mu o knedlících a on dlouhou dobu rozhlašoval všude, že je to chleba. Až po té, co to ochutnal, ví, co to vlastně je. Lyn hned po ochutnání mi zase hlásila, co to asi obsahuje za ingredience :-) Pozn.: Opravdu se nedá uchodnout, že její nejoblíbenější televizní pořad je Master Chef (soutěžní pořad o vaření :-D) Mikovi Matt podal do talíře taky kousek knedlíku, aby ochutnal něco nového. Moje porce kuřete na paprice byla také vynikající, i když zdaleka nebyla taková jako od maminky. Kuřecí nožky byli velmi dobře propečené a knedlíky opravdu velmi čerstvé, že sály omáčku, jak to má správně být.
Ač jsem zprvu měla hlad jak vlk, po druhé porci už jsem měla opravdu dost...a to nás ještě čekal dezert, což byla překládaná buchtička se štrůdlovou jablečnou náplní. Lyn opět hned poznamenala, že těsto buchtičky je jiné, než se dá koupit v obchodě...a tak asi zase bylo podomácku dělané.

Celá večeře se vším všudy (kromě pití) nás každého stála jen 15 dolarů, což je cena, za kterou bychom se v žádné restauraci za takový peníz nenajedli. Za stejnou cenu by nás každého přišlo možná jen thajské jídlo na způsob fast-foodu, který si jednou za čas s Mattem koupíme a dáme pěkně v klidu doma. Lyn a Mikovi jsme pozváním udělali velkou radost a byli moc vděčni, že jsme je s sebou vzali na kukandu. Matty si na oko postěžoval, že já mu taková jídla nevařím. Upřímně řečeno některá česká jídla jsem již vařila, ale trávit denně tři hodiny vařením jednoho jídla se mi opravdu nechce. Navíc mnohé ingredience, co se do tradičních českých jídel dávají, nejsou zrovna nejzdravější. A tak Matty velmi dobře podotknul, že kdyby byl v ČR, že by z něj byl brzy otesánek. I když se tu taky dá velmi spekulovat o tom, že tady v Austrálii je tropické podnebí, zatímco v ČR většinou vládnou chladnější měsíce...tož Češi si potřebují udržovat teplým a trošku tučnějším jídlem.

Československá klubovna, večeře a společnost na nás udělali obrovský dojem. Kolem nás ani jeden Asiat nebo Ind, což byla opravdu příjemná změna. Obsluhující babička Lída s dědou byli velmi příjemní lidé, se kterým jsme se dali letmo do řeči. Při odchodu nás zvali, ať brzy zase příjdeme. Lyn se nezapomněla zmínit o tom, že konečně našli nějaké místo, které můžu navštívit, když se mi bude stýskat po domově. Po té ke mně dědeček přišel s tím, že na mě po celou dobu mohl mluvit česky. A to já zase, že mi angličtina nevadí a určitě je přijedeme zase navštívit....

Poslední den v práci

Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Zástupkyně ředitele, která byla najatá v říjnu 2009, mi předala v pondělí 3. května dopis s oznámením, že k 14. květnu se má pozice ruší kvůli nedostatku práce. Musím přiznat, že jsem to tušila a už začala hledat novou práci od druhé poloviny dubna. Finanční kompenzaci zástupkyně majitele vyřešila tak, že mi dala placený poslední týden s tím, že nemusím do práce, ale můžu se zaměřit na hledání práce. Já si však zjistila, že po roce na jedné pozici, má zaměstnanec právo na finanční kompenzaci placených čtyř týdnů. Naznačila jsem tedy v přítomnosti finanční koordinátorky a zástupkyně ředitele, že pokud by mi dala dopis o 3 týdny později, že bych dostala finanční kompenzaci, ale v mé situaci nedostanu vůbec nic. Na to mi přikývla a hned dodala, že mi tedy proplatí alespoň jeden týden navíc. Což při pohledu na bankovní výpis naštěstí opravdu splnila (pozn.: s tím se člověk v praxi moc často nesetká).

Poslední pracovní den začal opravdu podivně - nechuť do práce taková, že bych si raději vzala neplacený den volna než tam jít. A tak si říkám "ale co...poslední je hold poslední...nějak se to přežije". Do poledne přežívám. Mou židli si zabrala zástupkyně ředitele, což mi jasně ddalo najevo, že již mé místo prakticky neexistuje. A tak zasednu židli v manažerčině kanceláři jako již x týdnů je mým zvykem. Po svém obědě čekám, kdy za mnou přijde recepční Trish s prosbou o zvedání telefonů za ni po dobu její obědové pauzy. V posledním týdnu jsme byly z nějakého důvodu na ostré nože, a tak jsem naprosto nepochopila, když za mnou došla, obejmula mě a řekla mi, že jsem očekávaná v 1 hodinu v jídelně. Ať už mi to oznámila deset minut před jednou, přecejen si pro mě v 1 hodinu přišla. V jídelně byla sešlost pečovatelů, pečovatelek, managementu a dalších. Všichni posedávali a postavali podél zdí, zatímco já byla s jednou odcházející kolegyní požádána o zabrání místa uprostřed. Manažerka se chopila slova a hned se vyjádřila k našemu odchodu. Ač jsem neměla připravenou řeč, z fleku jsem všem kolegům a kolegyním řekla, co mi téměř rok sedělo na srdci. Pak mi manažerka předala dárečky, které jsem upřímně nečekala ani omylem. Zástupkyně ředitele ke mně přistoupila a předala mi nádhernou kytici...jen ten potřes jsem postrádala. Na mou počest se koupil kompletně celý čokoládový dort, do kterého se hned kolegové pustili. Nebyl nijak extra ozdobený (pouze na vrchu seděli dvě malé cukrové růžičky), ale byl tisíckrát již od pohledu lepší než koupený z obchodu, který si rozdělili kdysi k oslavě mých narozenin.

Den se blížil pomalu ale jistě ke konci a já se o půl čtvrté rozhodla obejít kolegy a rozloučit se s nimi. Zprvu jsem zašla za jedním starým pánem, kterému jsem jednou asistovala při telefonováním. Od té doby si mě pamatoval a když mě potkal, hned se se mnou pustil do řeči a opakoval se v komplimentech :-) Milý starý pán. Měla jsem potřebu za ním zajít a rozloučit se s ním. Nevím úplně jistě, zda mu došlo, co jsem mu říkala...ale aspoň pro sebe jsem měla lepší pocit, že jsem mu řekla sbohem. Paní zástupkyně ředitele mi nabídla, že mi dá dobré reference, když budu potřebovat a pokud nějaký známý bude hledat administrativního pracovníka, dá mi vědět. Manažerka pečovatelského domu mi vehnala taky pozitivní krev do žil příslovím "když se zavřou jedny dveře, druhé se otevřou". A jako poslední bylo rozloučení s Trish.

Matt si pro mě do práce přijel ve 4 hodiny, a tak na mě čekal v autě, než jsem se dostala ven ze všeho toho rozlučování. Stalo se tak až o půl páté, kdy jsem vyšla ze dveří a Matty nikde. Naneštěstí jsem si zapomněla ten den doma mobilní telefon. Bohužel jsem nebyla schopna se ještě naučit zpaměti Mattovo číslo, a tak mě napadlo si najít svou složku a najít si tam jeho číslo. A aby té smůly nebylo málo, tak v místnosti s mou složkou zrovna manažerka dělala pohovor se zájemcem o práci. Tak jsem musela do poschodí, kam se mi opravdu moc nechtělo...Mishell samozřejmě nevěděla, kam kolegyně dala mou složku, a tak jsme jí volaly. Složku si prý odnesla manažerka k sobě do kanceláře, takže jsem šla zase do přízemí vyrušit manažerku od pohovoru. Před tím mě však napadlo podívat se předem, zda se Matty pro mě náhodou nevrátil. Bingo! Ptala jsem se Mattyho, kam mi odjel a on, že si musel do nedaleké lékárny pro kapky do očí. Samozřejmě mi volal a nechal zprávu na záznamové službě.

A tak jsem skončila v práci, kde jsem dostala téměř roční zkušenost v administrativě v Austrálii...a s tím se samozřejmě bude nová práce hledat snadněji. Jedny dveře se zavřely, aby se nové otevřely... :-)

Metropolis Brisbane = seskupení měst

Člověk si tu občas připadá, že bydlí ve metropoli složeném z x menších či větších měst.

Brisbane má business jádro, kolem kterého jsou vetší, malé a menší čtvrtě. Osobně bych ty metropolské čtvrtě nazvala spíše menšími městy. Vyrazíte z bodu A, ujdete 2-3 kilometry a jste ve čtvrti nazvané jinak. My bydlíme v Kangaroo Point, odkud když se pěšky vydáte k centru Brisbane, zabere vám to asi 40 minut. Cestou dlouhou asi 4-4.3 km se projdete po okraji čtvrtí Woolloongabba a West End, než se naleznete na okraji CBD Brisbane.

A tak mě moc nepřekvapuje, že se po elektrickém drátě vedeném od střechy domu ke stožáru veřejného osvětlení projde posum. V první chvilce vás napadne, že je to spíše kočka, ale věřte mi, kočka to není...je to velký roztomilý posum, který se přes den skrývá ve stromech nebo ve střechách starších domů.
V trávě jednou slyšíte zakvákat ropuchu a druhý den ji vidíte v placaté podobě na silnici. Jiný den zahlédnete na keři velkou kobylku, co se nenasytně zakusuje do listí keře. Je tak velká, že s přehledem máte možnost koukat, jak pracuje se svými kusadly. Rádi byste alespoň jednou zahlédli skrývajícího se cvrčka cvrkajícího jako by mu šlo o život. Po stěnách domů se plazí malé roztomilé ještěrečky různých barev - od světlounce růžové po tmavě hnědou. Drží se na stěnách a sklech nehnutě, dokud je nevyrušíte. V té chvíli se mihnou a zastaví o kousek dál, pokud je nepronásledujete. Pokud máte šanci sledovat, jak si obratně najdou sebemenší skulinku do domů, pak vás nepřekvapí, že máte nejednu malou ještěrku doma na stěně.

Určitě se nestane, že byste si nepovšimli pavoučích sítí a pavouky s dlouhými předními nohami. Pokud máte štěstí, uvidíte na keři pečlivě vybudované pavoučí hnízdo, které opečovává více pavouků.
O hmyzácích, pro které jsou mnohá australská města jistě známá, švábech, bych se jistě nemusela ani zmiňovat, že se tu volně procházejí po chodnících. Nenacházejí se ani tak ve špinavých místech, jako spíše všude. Pokud si nenecháte zahradu domu a dům postříkat pravidelně proti švábům, jistě vás přijde nějaký dříve či později navštívit a to i přesto, že o dům pečujete jako Mr Proper.

Na kamenech na březích řeky se velkolepě vystavují dráčci nejrůznějších velikostí. I když kolem nich projdete v úzké blízkosti, většinou se ani nepohnou. Může se ale stát, že nějaký vezme nohy na ramena a zdrhne o kousek dál. Když říkám "vezme nohy na ramena", myslím to doslova. Dráček protáhne své skrčené nožky a při dlouhých krocích zdrhá, co mu síli stačí. Musím přiznat, že jsou opravdu srandovní při běhu.
Jak jsem se již zmínila, v brisbanské řece je prý přes dva tisíce žraloků (pozn.: bull sharks - pokud vás zajímá jaký druh). Jelikož je to všeobecně známé, nemám touhu pokoušet štěstí...takže ani nápad vyjet si na jetski po řece, se mi nezamlouvá. Řeka je však tak špinavá, že v ní nemáte možnost zahlédnout ani tu nejtmavější rybu.

Na noční obloze zahlédnete velké netopýry, které přes den vystřídají papoušci (nejčastěji tmavě růžoví, pestrobarevní, bílý papoušek kakadu...), havrani nebo ibis s černou hlavou.

První výlet v novém roce - Tumbulgum v NSW

Věřte nebo ne, sobota 2.1.2010 byl první slunečný den po Vánocích. Zadařilo se, že jsme měli mezi vánočními svátky a Novým rokem oba s Mattem volno. Co se však nezadařilo bylo počasí. Celý týden propršel. Pršelo denně několikrát a to buď hustě nebo krápalo, a tak se nedalo venku nic moc podnikat, což bylo opravdu hodně nemilé.

Sobota byla dnem, kdy jsme si to však společně i s Liamem a Kate vynahradili. Všechno se velmi sporadicky naplánovalo v pátek odpoledne. Ten den nás totiž Liam s Kate potěšili svou návštěvou a dobrovolně s námi strávili 5,5 hodiny (!) hraním "mé" nové Wii hry Super Mario Bros. A tak se přihodilo, že jsme si s Mattem v sobotu přivstali v 7 hodin ráno a v 8 vyrazili vyzvednou oba naše parťáky i s jejich havoškem Mosesem. Vydali jsme se na jih do New South Walesu oběmy off-roadovými auty, abychom se mohli s Mattem trhnout v případě, když bych se chtěla někde cestou zastavit a vyfotit si nějakou krajinku. To jsem ale ještě nevěděla, že jsem měla baterku ve zrcadlovce téměř vybitou (!).
Liam s Kate vezli většinu vybavení - za autem táhli na přívěsu jetski, na střeše surfařské prkno, v kufru nafukovací "pneumatiku" a věrného přítele Moseseho. (Pozn.: nevím, jak se to psí jméno počešťuje, když v prvním pádu je to Moses) My v našem náklaďáčku vezli pouze dva Liamovy rybářské pruty, kbelík s rybí návnadou a naše věci.

Cesta do překrásného místa u řeky zvané Tumbulgum je na území New South Walesu vzdálené od hranic s Queenslandem cca 7km vzdušnou čarou. Na území sousedního státu jsme se stavili na benzínové pumpě, kde jsme zakoupili třídenní (nejkratší možné) rybářské povolení a zásoby pitné vody. Cestou k řece jsme projeli nádhernou přírodou - mezi poli cukrové křtiny, polem zakrslých banánovníků a kolem čajovníkové farmy. Místo v Tumbulgum nám doporučil Liam s tím, že je to jedno z jeho nejoblíbenějších míst, co doposud v Austrálii navštívil.
Jen co jsme na místo dojeli, bylo nám s Mattem jasné proč. Vzhledem k fatu, že se sluníčko na všechny lidi usmálo až po 7 dlouhých dnech, místo našeho cíle nebylo prázdné...silnice byla obklopena zaparkovanými auty s přívozy a po řece se proháněla jak jetski, tak i menší a větší lodě. Na březích řeky postávalo pár trpělivců vyčkávající na cuknutí rybářského silonu a našli se i tací, co se většinou nedobrovolně (po pádu z vodních vozidel) ve vodě koupali.

Kluci po příjezdu na místo spustili jetski na vodu, zatímco my s Kate vytáhly z aut na trávník kousek od břehu vše, co jsme potřebovali. Netrvalo dlouho a Kate nasedla za Matta na jetski, kde dělala pozorovatele Liama. Ten si vyzkoušel zprvu sjíždět na pneumatice. Poté táhli za sebou Liama balancujícího na surfařském prkně v mírném pokleku. Vzhledem k tomu, že neměl obyčejnou tyčku, nahradil ji alespoň kusem tlustší větve, kterou našel na břehu. Chudák Moses vedle mě netrpělivě přešlapoval koukaje a pošťěkávajíce na své páníčky, kteří si užívali zábavy bez něj. Pokusila jsem se tu dobu našeho společného čekání alespoň vyplnit focením...do doby, než mi baterka zastávkovala, že foťák už nezapne. Bylo to zrovna po té, co jsem vyfotila menší zkázu na břehu, kde jsme složili naše věci. Díky přílivu vody se říční hladina mírně převalovala přes břeh, což se odehrávalo v dostatečné vzdálenosti od našich věcí. Avšak za nějakou hodinku jsem všechny naše věci přenášela dále od břehu, poněvadž se nám na trávníku vytvořilo díky trvajícímu přílivu jezírko. V tom jsem s foťákem ulovila pár snímků 3-4 centimetrových cvrčků (či jiným hmyzákům cvrčkům velmi podobným...i když v tomto případě spíše cvrkům vzhledem k jejich velikosti). Tito čtyři okřídlení pánové se snažili z vody vypotácet vyšplháním na stébla trávy. A v té době mi baterka ve foťáku vykázala službu. A tak nemám ani fotosnímek, kdy po pár hodinách došlo k odlivu vody a hladina řeky klesla o dobrých 25-30 cm.

Jakmile jsem odtáhla všechny naše věci dále od velké louže, co se čím dál více zvětšovala, kdosi se mě zeptal, zda tu nejsme s Liamem a Kate. Byl to pár - holka a kluk -, který se na ně (resp. na nás přišel podívat). Později mi Matt řekl, že je s Liamem znají ze školy. Ač jsem si myslela, že se jen za námi stavili říct ahoj, nakonec s námi strávili celou dobu skotačení na (někdy i výstižněji řečeno ve) vodě. I když nebyly oděni ideálně na vodní dovádění, nechali se ukecat na jízdu v pneumatice, jetski i na surfařském prkně...takže se namočili stejně jako my. Kompletně :-)
Po Liamovi se zprvu na nafukovací pneumatice projela i Kate, zatímco já seděla za Mattem a pozorovala Kate, kdyby náhodou vypadla, abych podala zprávu dopředu řidiči. Po celou dobu jízdy byla vychechtaná jako lečo s úsměvem od ucha k uchu. Z očí mi zmizela jen dvakrát, kdy chytla divokou vlnu a zahučela do vody. To ji však neodradilo a vyzkoušela i surfařské prkno, na kterém se jí podařilo velmi zručně za jízdy z polohy vleže vstát do kleku.
Matt si vyzkoušel pouze jízdu na pneumatice, zatímco Liam dělal řidiče a Kate pozorovatelku. I Mattovi se podařilo spadnou do vody a to dvakrát.

Zatímco všichni tři byli zmáčení, já se stále držela pěkně v suchu na břehu. Vodní zábavu jsem pozorovala s nadšením a měla jsem i nutkání vyzkoušet si jízdu na pneumatice a pokusit se alespoň kleknout za jízdy na surfařské prkno. Nemuseli mě ani moc přemlouvat a už jsem byla ve vodě snažící se si na prkno lehnou a UDRŽET na něm balanc. Neviděla jsem na tom nic složitého...lehnout si dokáže každý. Jenomže na vodě je to jiné. Jsem nějakou dobu s tím zápasila... Povrch prkna byl povoskovaný, což mi od sjíždění z prkna zprvu ani moc nepomohlo. Asi po 10ti minutách se mi podařilo se na něj vydrápat a udržet na něm balanc, dokud mi Matt s Kate nehodili tyč. Té jsem se chytla a jeli jsme. Mé lekce sjíždění na prkně beze snahy vstát skončily pokaždé dříve či později s hlavou pod vodou a vodotryskem z nosní dutiny. Jakmile jsem si začala být více sebejistá, pokusila jsem se na prkně za jízdy vstát do kleku. Postup, co mi radila Kate, mi byl jasný: Stáhnout tyč blíže k tělu, uchopit ji jednou rukou, druhou rukou si přidržet prkno, opřít se o prkno jedním kolenem, v zápětí druhým, chytit tyč oběma rukama a opřít se hluboko do zadu. Postup byl jasný, ale akce nepopsatelně nesnadná. Na obě kolena jsem se většinou dostala, ale nepodařilo se mi zvládnout tah jetski tak, abych se opřela dozadu. Pokaždé jsem balancovala na kolenech a jen čekala, kdy se prkno smekne a já zahučím do vody. Čekací doba nebyla dlouhá :-) Ač jsem měla vodou profouklé snad všechny dýchací cesty, chtěla jsem pokračovat. Bohužel se po vodě mihla vodní policie, která kontrolovala papíry vodáků. Matt svou licenci na řízení jetski neměl s sebou, tak jsme se pro jistotu stáhli na břeh. Matt se prohodil s Liamem, který mě vzal na vodu tentokrát s pneumatikou. Z ní jsem ke svému užasu nespadla ani jednou. Nejlepší byly zatáčky, kdy pneumatika se mnou letěla jak splašená a sjížděla po hladině vody jako po ledě. Jak jsem si na ostatních omrkla, zatáčky byly důvodem pádu do vody, a tak jsem se držela zuby nehty, aby mě nevyklopila. Přenesla jsem váhu těla na opačnou stranu a sedla si ještě hlouběji do díry.
Všichni, co jsme si vyzkoušeli jízdu na pneumatice i surfařském prkně jsme se shodli na tom, že na surfařským prkně je větší zábava. Zaprvé vám po celou dobu jízdy voda nešplíchá do obličeje a zadruhé můžete snáze ovlivnit, co se s vámi děje. Jakmile zahučíte do vody, víte, že jste na to šli špatně a zkusíte to znovu...je to výzva. Navíc ze sjíždění v pneumatice vám začne brnět pozadí, protože jím po dobu jízdy ryjete do vody.

Já byla posledním člobrdou, co se nechal táhnout po vodě jetskim. Někdy kolem čtvrté hodiny odpolední jsme všechny věci sbalili, naložili vše do našich náklaďáků a jetski kluci natáhli na přívěs. Rozloučili jsme se s Liamovými a Mattovými kamarády, kteří stejně jako my připomínali vodníky, a jeli o kousek dále...k mostu. Tam jsem vytáhli z našeho kufru Liamovy rybářské potřeby, Kate vypustila z kufru Moseho a přivázala jej ke stromu s dostatečnou vzdáleností od našich rybářů - Liama a Matta, kteří své místo našli na skalních kamenech u mostu. Rybařením jsme společně strávili asi další hodinu a půl. Liam měl návnadu na větší ryby v podobě ryb o velikosti větších sardinek. S Mattem je přelomili na polovinu, nabodli na hák (byl to nemalý háček), nahodili udice a čekali. Ač je Liam zkušenějším rybářem, Matt měl více záběrů. Záběry, kdy ryba šla velkoryse po návnadě, však skončili přetrženým silonem nebo prázdným háčkem. Podle toho, jak Matt dle Liamových rad s úlovky zápasil, pod mostem se proháněly opravdové kusance rybího masa. Když se Mattovi vrátil přetžený silon, bylo jasné že se úlovek stáhnul mezi skalní kameny, kde se silon ohobloval a přetrhnul. Někdy se i stalo, že se rybě povedlo návnadu spolknout a háček Mattovi vrátit po boji celý. Ač tak či onak, žádnou rybu jsme si domů nepřinesli...bohužel. Každopádně to byla zábava i pro mě. Kate by z rybaření byla více nadšená, kdyby jim psisko nezačalo zlobit...poštěkávalo na Liama, zavrtával se do rákosí se snahou se dostat k vodě a pořád sebou šil. Už byl po celém dni unavený a hladový. Někdy kolem páté hodiny queenslandského času jsme to zabalili a jeli směrem domů.

Cestou domů jsme se stavili k Liamovi a Kate, kde jsme jim pomohli umýt jetski a předali jim zpět rybářské pruty. Vzájemně jsme si poděkovali za báječně strávenou sobotu a slíbili si, že se na to místo někdy v letošním létě ještě jednou vydáme...a já se postarám o to, aby byl můj foťák na nové dobrodružství pořádně připravený.