Letošní rok nám opravdu velmi pěkně začal…jako kdyby zdravotní problémy mamky hned na Nový rok nestačily…týden po návratu ze Sydney začaly díky neustávajícím dešťům záplavy na severo-západě od Brisbane. Situaci jsem nesledovala do doby, než se začalo mluvit o rozvodnění brisbanské řeky a předpokladech o zaplavení centra města a některých městských částí.
V úterý 11.1.11 byla moje kolegyně Karen jako na trní. Denně dojíždí vlakem do práce z Gold Coastu, a tak měla strach, zda se vůbec bude moci dostat zpět domů. I naše manažerka byla od rána nohách a poslouchala od rádio. U recepce máme televizní obrazovku, na které každou chvíli vysílali aktuální zprávy o blížící se „velké vodě“. Já jsem zůstala naprosto klidná do doby, než mi mamka volala podruhé. Radila mi, ať situaci sleduji a včas z práce odešla, abych měla vůbec možnost se stihnout vrátit domů. (Pozn.: Má cesta z práce vede přímo podél řeky.) Karen hltala aktuality online, byla na facebooku, pořád někomu posílala textovky nebo telefonovala. Jen co mi mamka zavolala podruhé, Karen už byla na nohách s tím, že nebude čekat až bude pozdě a pojede domů. Najednou se manažerka objeví ve dveřích a oznamuje nám, že jí bývala kolegyně volala o záplavách ulice v centru města. V tu chvíli Karen vystartovala jako šíp. Já pokračovala v rozdělané práci, dokud se nezačali balit úplně všichni spolupracovníci. Manažerka zajistila, abychom všichni evakuovali a školu zavřela do třiceti minut.
Ani mě nenapadlo se zvědavě procházet, kde se začala voda rozlévat. Vzala jsem to svižným tempem domů. Po cestě jsem se stavila do nejbližšího obchodu pro pár konzerv tuňáku a zeleniny jakožto železnou zásobu na nejhorší časy. Nikdy jsem v tom obchodě neviděla tolik lidí, co to odpoledne… Většina z nich dělala nákupy opravdu ve velkém, jako kdyby doma neměli naprosto nic k jídlu. A tak mě vůbec nepřekvapilo, že regály se zeleninou, ovocem, chlebem a mlékem byly za chvíli naprosto prázdné. Myšlení těch lidí, co nakupovali přesně tento druh potravin bylo však úplně zastřené chaosem. Řekněte mi, kdo by kupoval potraviny, které je třeba udržovat v lednici či mrazáku, když se mluvilo o vypínání elektřiny v mnohých městských částech(!)
Z domu jsem se podívala na aktuální zprávy v televizi. K večeru jsem se přihlásila na pracovní email, na který mi došel email od manažerky, že se škola neotevře do odvolání a že máme zůstat v bezpečí. Ačkoliv jsem byla velmi ráda za volno, netěšilo mě za jakých okolností. Přiznám se, že jsem zprávy sledovala „z povzdálí“, protože jsem antifanouškem australských televizních programů. Televizi jsem kvůli záplavám zapnula pouze dvakrát…a jen první dva dny četla aktuality na Internetu. Při té příležitosti jsem si chtěla také užít svého volna, které jsem využila k návštěvám mamky v nemocnici.
Ve středu jsem nemohla uvěřit vlastním očím při pohledu z balkónu. Lidé se sjížděli na útesy Kangaroo Point, aby se dívali na rozvodněnou řeku a pořídili „akční“ fotky. Parkovali všude, kde se dalo, scházeli se ze všech možných světových stran a čučeli dolů na řeku. Čilý turistický ruch trval celý ten den a den následující od východu slunce 5 hodin ráno do setmění 18 – 19. hodiny. Mám dojem, že od čtvrtečního odpoledne se vodní hladina snižovala, a tak v pátek již bylo možné se i k řece dostat. Já jsem se šla v sobotu projít směrem k práci, abych se ujistila, že v pondělí budu moct jít do práce. Jelikož jsem zprávy přestala sledovat hned po té, co jsem věděla, že do konce týdne se škola neotevře, ani jsem nevěděla, kde přesně se řeka rozlila. To mi však řekly zabahněné cesty samy o sobě. Mnohá místa byly veřejnosti znepřístupněna policejními páskami přes cestu. Řeka měla barvu bílé kávy a nepopsatelně smrděla. Ačkoliv za mostem u univerzity uklízecí četa umývala chodník, dalo se kolem ní projít blíže k městu. Jak bývá procházka botanickou zahradou příjemnou, nemohla jsem to tentokrát tvrdit. Nejenže pohled na zeleň kolem cesty nebyl příjemný, ani zápach bahnitých trávníků se nedal snést. Se zjištěním, že se do práce v pondělí dostanu, jsem se u hlavní brány botanické zahrady otočila a šla tou samou cestou domů.
V pondělí se vrátilo centrum města do pracovního tempa. Mnozí lidé s podniky v přízemí, se však do práce nevrátili s radostí…ubylo těch, co si spokojeně v ruce neslo kelímky čerstvě připravené kávy do kanceláře. Po cestě do práce jsem nemohla přehlédnout hadice podél silnicí vedoucí z podzemních garáží a skladišť. Uklízecí jednotky vyčerpávaly vodu, vynášely zabahněné věci ven z domů a vyhazovaly zničené věci. Celé město smrdělo po shnilých bramborách a plísní. Den ode dne však ulice vypadaly lépe a nepříjemný zápach se pozvolna vytrácel taky. Týden se usilovně pracovalo na pumpování vody a čištění. Druhý týden se mnohé obchody dali do oprav a třetí týden někteří začali své obchody znovu zásobovat zbožím.
Dnes, počátkem února, většina míst vypadá, jak vypadala před povodní…i když je jasné, že některé podniky a hlavně podzemní parkoviště se budou ještě nějakou dobu z šoku povodně vzpamatovávat.
Ani nechci pomyslet na lidi, co povodně zasáhli tak, že přišli o domovy a vše, co v nich měli. S rodiči jsme si řekli, že bychom povodní postižená místa s rozumným odstupem času navštívili a poskytly materiální dary. Já osobně doufám, že to opravdu uskutečníme...
...a pro vaši představu:
http://www.abc.net.au/news/infographics/qld-floods/beforeafter.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat