Další klubovou akcí bylo setkání v butiku Blacklilly organizována na první dubnovou noc. Roztomilý dvoupatrový obchůdek s unikátními kousky oblečení, botami a módními doplňky nám – členkám klubu TWC – byl majitelkou zpřístupněn po otevírací hodině. Oficiální zahájení večera bylo hlášeno na 19. hodinu, avšak účastnice se začaly shromažďovat již půl hodiny předem. Já přijela s Mariellou jako jedna z prvních, kde nás netrpělivě čekala postavou prťavá pořadatelka (majitelka butiku) se skupinkou svých přátel. Jedním z nich byl stylista, bez pochyby gay. Každá z nás dostala po příjezdu do ruky skleničku se šampanským a měla možnost během večera uzobávat nabízené sushi jednohubky. Než jsme se všechny sešly, v počtu asi 24 dam a slečen, měly jsme možnost si projít vystavěné zboží.
Paní pořadatelka nás příjemně uvítala a pronesla svou řeč o prodeji zboží pro různou výškovou kategorii, i pro nás. Ačkoliv prý objednala zásilku nové módy ze Anglie, zásilka se opozdila…stejně tak zmínka o Boutique night na Facebooku přivedla před akcí do obchůdku zákaznice, které většinu oblečení pro vysoké vykoupily. Já, ani Mariella jsme však se zklamáním v očích neodešly. Jedny z mála jsme se odebraly s vybranými kousky do zkoušecích kabinek a na konci večera si odnášely po dvou kusech oblečení. Pan stylista byl velmi prďácký mladík, který se mezi námi procházel a radil, co za styl účesu a oblečení by nám doporučil a čemu se naopak vyvarovat. Na mně se mu nelíbily tmavé barvy, do kterých jsem ten večer byla zahalena, ale jinak si troufnu tvrdit, že jsem jeho testem prošla. Dva velmi originální hadříky, které mě velmi zaujaly a do kterých jsem se později navlékla, mi ohodnotil jako „musíš mít“…a tak jsem ke konci večera s nimi směřovala k pokladně. Za normálních okolností bych celodenní výplatu za ně nedala, ale proč si neudělat radost a trochu se nerozmazlit(?)
Ten večer jsem měla možnost poznat členky klubu blízké své věkové skupině, což já osobně si náramně užívala. Bohužel většina z nich bydlí různě rozprostřené či vzdálené od Brisbane, což by bylo časově a organizačně náročné pro možnost setkání mimo aktivity klubu :-( Navíc mnohé z nich mají malé či větší děti, a tak mnohé mají problém se setkání klubu účastnit. Pravdou je, že dámy s rodinami se soustředí spíše na své děti a partnery, než samy na sebe, své zájmy a aktivity mimo rodinu. Jsem velmi vděčná za ty, co si čas najdou a zorganizují své povinnosti tak, aby mohly existenci klubu svou účastí podpořit…jedině díky tomu se kolo TWC stále točí a my „tallies“ jedeme společně dál.
Fotodokumentace z akce viz Moje fotogalerie.
Já, jedna z "tallies" Queenslandu
Vrátím-li se ve svých vzpomínkách k začátku roku 2011, vybaví se mi pár věcí. Jednou z nich je nezapomenutelná povodňová vlna valící se ze severozápadu směrem na Brisbane. V té době byla moje australská mamka v nemocnici s kolenem, kde čekala až se doktor bude schopen dostat do práce a poví jí, kdy bude moci jít na operaci. Ten den jsem ji také přišla do nemocnice navštívit během dne. Já osobně noviny nečtu, avšak k mému štěstí mamka ano…obzvláště pak po hodinách nudění se na nemocničním lůžku. Upozornila mě na článek, který jsem si jako jediný po prohlídnutí celých novin přečetla od začátku až do konce. Byl v něm rozhovor s dámou jménem Mariella o jejích stylu života v kůži vysoké dámy. Připadala jsem si jako kdybych ten rozhovor pro noviny udělala já osobně, jak snadno jsem se mezi řádky sama našla. Na konci článku však byla velmi důležitá informace – odkaz na webovou stránku Klubu vysokých dam.
Než se ale rozpovídám o Klubu vysokých dam více, ráda bych se zmínila o době, kdy jsem se pokoušela najít obchody, kde si se svými tělesnými proporcemi mohu dovolit nakupovat. Je tomu asi dva a čtvrt roku zpátky, kdy jsem na Internetu hledala kontakty a typy na maloobchodníky či velkoprodejce s nadměrnou obuví, džíny, obleky…zkrátka jsem pásla po čemkoliv. Bohužel bez úspěchu. Pamatuji si jen, že jsem nalezla webovou stránku majitelky online obchodu Sue Robertson sídlící v Perth, co prodávala dlouhé džíny pro vysoké dámy. Jistě mi rozumíte, když Vám povím, že nejsem fanouškem nakupování oblečení po internetu bez možnosti vyzkoušení. Ani mě nelákala představa letět do Perth kvůli jednom či dvěma párům džín…nejsem blázen, ani milionář. A tak jsem tu možnost rovnou sabotovala a smířila se s faktem, že si nové kalhoty a džíny nechám buď ušít někde v Brisbane nebo až pojedu domů do ČR.
…teď ale zpět k mému příběhu…Po vyhledání webové stránky Klubu vysokých dam (TWC), jsem zjistila, že klub byl založen před dvěmi a půl roky majitelkou obchodu s dlouhými džín z Perth – přesně tou, na jejíž webové stránky jsem natrefila před lety. Klub má své členky ve všech australských státech včetně Queenslandu. Když už je Brisbane hlavním městem „slunečného státu“, kde myslíte, že se asi většina klubového setkání koná? Mé srdce zaplesalo podruhé, a hned Sue kontaktovala, abych zjistila, jak se stát členkou. Bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Poslala jsem jí základní informace o sobě, včetně kontaktu, výšky a velikosti bot a druhý den mi došel od ní email potvrzující mé členství.
V té době, koncem ledna, se v Klubu spekulovalo o brzkém setkání členek v Brisbane. Po dlouhých domluvách a odkládání se podařil zamluvit stůl pro Vysoké dámy v pohodové restauraci (steak house) na sobotu 19. května 2011. Organizace se uchopila Mariella, dáma z novinového článku, která se po tomto prvním setkání stala mou spřízněnou dušičkou a nejlepší kamarádkou. ¨
Nesmírně moc jsem se na setkání těšila, a tak jsem si i řekla, že si jej užiju naplno. Ačkoliv vlastním několik párů dámských bot na podpatku, moc je nenosívám. Ne, že bych nechtěla, ba naopak, ale z davu trčím už i bez bot Tentokrát jsem si ale řekla dost schovávání pěkných dámských bot ve skříni a vyšla si na jedněch z nejvyšších podpatcích, které vlastním. Vzpřímená a hrdá na svou výšku jsem vstoupila do steak house, kde byla rezervace pro dvanáct vysokých dam a kam jsem byla okamžitě usazena. Sešlo se nás nakonec místo dvanácti deset, což i tak bohatě stačilo pro společnou konverzaci. Já, bez žádného překvapení, byla tou nejvyšší účastnicí a to i bez počítání podpatků. Při počtu deseti jsem neměla možnost se dát ani do řeči s účastnicemi, které mě zaujaly hned od pohledu. Jednou z nich byla právě Mariella sedící na opačném konci stolu. I ona po mně pokukovala a občas jsme spolu přes ostatní prohodily pár slov. I přesto to bylo velmi příjemné posezení, u kterého jsme se bavily snad o všem…i problémech nám všem vlastních – frustrací při shánění oblečení a srážkám našeho sebevědomí – se kterými se denně potýkáme. Po obědě a kávě jsme si s Mariellou vyměnily kontakty a všechny se rozešly s tím, že bychom mohly brzy zase něco uspořádat.
Začátek nového roku aneb počasí nám nepřeje
Letošní rok nám opravdu velmi pěkně začal…jako kdyby zdravotní problémy mamky hned na Nový rok nestačily…týden po návratu ze Sydney začaly díky neustávajícím dešťům záplavy na severo-západě od Brisbane. Situaci jsem nesledovala do doby, než se začalo mluvit o rozvodnění brisbanské řeky a předpokladech o zaplavení centra města a některých městských částí.
V úterý 11.1.11 byla moje kolegyně Karen jako na trní. Denně dojíždí vlakem do práce z Gold Coastu, a tak měla strach, zda se vůbec bude moci dostat zpět domů. I naše manažerka byla od rána nohách a poslouchala od rádio. U recepce máme televizní obrazovku, na které každou chvíli vysílali aktuální zprávy o blížící se „velké vodě“. Já jsem zůstala naprosto klidná do doby, než mi mamka volala podruhé. Radila mi, ať situaci sleduji a včas z práce odešla, abych měla vůbec možnost se stihnout vrátit domů. (Pozn.: Má cesta z práce vede přímo podél řeky.) Karen hltala aktuality online, byla na facebooku, pořád někomu posílala textovky nebo telefonovala. Jen co mi mamka zavolala podruhé, Karen už byla na nohách s tím, že nebude čekat až bude pozdě a pojede domů. Najednou se manažerka objeví ve dveřích a oznamuje nám, že jí bývala kolegyně volala o záplavách ulice v centru města. V tu chvíli Karen vystartovala jako šíp. Já pokračovala v rozdělané práci, dokud se nezačali balit úplně všichni spolupracovníci. Manažerka zajistila, abychom všichni evakuovali a školu zavřela do třiceti minut.
Ani mě nenapadlo se zvědavě procházet, kde se začala voda rozlévat. Vzala jsem to svižným tempem domů. Po cestě jsem se stavila do nejbližšího obchodu pro pár konzerv tuňáku a zeleniny jakožto železnou zásobu na nejhorší časy. Nikdy jsem v tom obchodě neviděla tolik lidí, co to odpoledne… Většina z nich dělala nákupy opravdu ve velkém, jako kdyby doma neměli naprosto nic k jídlu. A tak mě vůbec nepřekvapilo, že regály se zeleninou, ovocem, chlebem a mlékem byly za chvíli naprosto prázdné. Myšlení těch lidí, co nakupovali přesně tento druh potravin bylo však úplně zastřené chaosem. Řekněte mi, kdo by kupoval potraviny, které je třeba udržovat v lednici či mrazáku, když se mluvilo o vypínání elektřiny v mnohých městských částech(!)
Z domu jsem se podívala na aktuální zprávy v televizi. K večeru jsem se přihlásila na pracovní email, na který mi došel email od manažerky, že se škola neotevře do odvolání a že máme zůstat v bezpečí. Ačkoliv jsem byla velmi ráda za volno, netěšilo mě za jakých okolností. Přiznám se, že jsem zprávy sledovala „z povzdálí“, protože jsem antifanouškem australských televizních programů. Televizi jsem kvůli záplavám zapnula pouze dvakrát…a jen první dva dny četla aktuality na Internetu. Při té příležitosti jsem si chtěla také užít svého volna, které jsem využila k návštěvám mamky v nemocnici.
Ve středu jsem nemohla uvěřit vlastním očím při pohledu z balkónu. Lidé se sjížděli na útesy Kangaroo Point, aby se dívali na rozvodněnou řeku a pořídili „akční“ fotky. Parkovali všude, kde se dalo, scházeli se ze všech možných světových stran a čučeli dolů na řeku. Čilý turistický ruch trval celý ten den a den následující od východu slunce 5 hodin ráno do setmění 18 – 19. hodiny. Mám dojem, že od čtvrtečního odpoledne se vodní hladina snižovala, a tak v pátek již bylo možné se i k řece dostat. Já jsem se šla v sobotu projít směrem k práci, abych se ujistila, že v pondělí budu moct jít do práce. Jelikož jsem zprávy přestala sledovat hned po té, co jsem věděla, že do konce týdne se škola neotevře, ani jsem nevěděla, kde přesně se řeka rozlila. To mi však řekly zabahněné cesty samy o sobě. Mnohá místa byly veřejnosti znepřístupněna policejními páskami přes cestu. Řeka měla barvu bílé kávy a nepopsatelně smrděla. Ačkoliv za mostem u univerzity uklízecí četa umývala chodník, dalo se kolem ní projít blíže k městu. Jak bývá procházka botanickou zahradou příjemnou, nemohla jsem to tentokrát tvrdit. Nejenže pohled na zeleň kolem cesty nebyl příjemný, ani zápach bahnitých trávníků se nedal snést. Se zjištěním, že se do práce v pondělí dostanu, jsem se u hlavní brány botanické zahrady otočila a šla tou samou cestou domů.
V pondělí se vrátilo centrum města do pracovního tempa. Mnozí lidé s podniky v přízemí, se však do práce nevrátili s radostí…ubylo těch, co si spokojeně v ruce neslo kelímky čerstvě připravené kávy do kanceláře. Po cestě do práce jsem nemohla přehlédnout hadice podél silnicí vedoucí z podzemních garáží a skladišť. Uklízecí jednotky vyčerpávaly vodu, vynášely zabahněné věci ven z domů a vyhazovaly zničené věci. Celé město smrdělo po shnilých bramborách a plísní. Den ode dne však ulice vypadaly lépe a nepříjemný zápach se pozvolna vytrácel taky. Týden se usilovně pracovalo na pumpování vody a čištění. Druhý týden se mnohé obchody dali do oprav a třetí týden někteří začali své obchody znovu zásobovat zbožím.
Dnes, počátkem února, většina míst vypadá, jak vypadala před povodní…i když je jasné, že některé podniky a hlavně podzemní parkoviště se budou ještě nějakou dobu z šoku povodně vzpamatovávat.
Ani nechci pomyslet na lidi, co povodně zasáhli tak, že přišli o domovy a vše, co v nich měli. S rodiči jsme si řekli, že bychom povodní postižená místa s rozumným odstupem času navštívili a poskytly materiální dary. Já osobně doufám, že to opravdu uskutečníme...
...a pro vaši představu:
http://www.abc.net.au/news/infographics/qld-floods/beforeafter.htm
V úterý 11.1.11 byla moje kolegyně Karen jako na trní. Denně dojíždí vlakem do práce z Gold Coastu, a tak měla strach, zda se vůbec bude moci dostat zpět domů. I naše manažerka byla od rána nohách a poslouchala od rádio. U recepce máme televizní obrazovku, na které každou chvíli vysílali aktuální zprávy o blížící se „velké vodě“. Já jsem zůstala naprosto klidná do doby, než mi mamka volala podruhé. Radila mi, ať situaci sleduji a včas z práce odešla, abych měla vůbec možnost se stihnout vrátit domů. (Pozn.: Má cesta z práce vede přímo podél řeky.) Karen hltala aktuality online, byla na facebooku, pořád někomu posílala textovky nebo telefonovala. Jen co mi mamka zavolala podruhé, Karen už byla na nohách s tím, že nebude čekat až bude pozdě a pojede domů. Najednou se manažerka objeví ve dveřích a oznamuje nám, že jí bývala kolegyně volala o záplavách ulice v centru města. V tu chvíli Karen vystartovala jako šíp. Já pokračovala v rozdělané práci, dokud se nezačali balit úplně všichni spolupracovníci. Manažerka zajistila, abychom všichni evakuovali a školu zavřela do třiceti minut.
Ani mě nenapadlo se zvědavě procházet, kde se začala voda rozlévat. Vzala jsem to svižným tempem domů. Po cestě jsem se stavila do nejbližšího obchodu pro pár konzerv tuňáku a zeleniny jakožto železnou zásobu na nejhorší časy. Nikdy jsem v tom obchodě neviděla tolik lidí, co to odpoledne… Většina z nich dělala nákupy opravdu ve velkém, jako kdyby doma neměli naprosto nic k jídlu. A tak mě vůbec nepřekvapilo, že regály se zeleninou, ovocem, chlebem a mlékem byly za chvíli naprosto prázdné. Myšlení těch lidí, co nakupovali přesně tento druh potravin bylo však úplně zastřené chaosem. Řekněte mi, kdo by kupoval potraviny, které je třeba udržovat v lednici či mrazáku, když se mluvilo o vypínání elektřiny v mnohých městských částech(!)
Z domu jsem se podívala na aktuální zprávy v televizi. K večeru jsem se přihlásila na pracovní email, na který mi došel email od manažerky, že se škola neotevře do odvolání a že máme zůstat v bezpečí. Ačkoliv jsem byla velmi ráda za volno, netěšilo mě za jakých okolností. Přiznám se, že jsem zprávy sledovala „z povzdálí“, protože jsem antifanouškem australských televizních programů. Televizi jsem kvůli záplavám zapnula pouze dvakrát…a jen první dva dny četla aktuality na Internetu. Při té příležitosti jsem si chtěla také užít svého volna, které jsem využila k návštěvám mamky v nemocnici.
Ve středu jsem nemohla uvěřit vlastním očím při pohledu z balkónu. Lidé se sjížděli na útesy Kangaroo Point, aby se dívali na rozvodněnou řeku a pořídili „akční“ fotky. Parkovali všude, kde se dalo, scházeli se ze všech možných světových stran a čučeli dolů na řeku. Čilý turistický ruch trval celý ten den a den následující od východu slunce 5 hodin ráno do setmění 18 – 19. hodiny. Mám dojem, že od čtvrtečního odpoledne se vodní hladina snižovala, a tak v pátek již bylo možné se i k řece dostat. Já jsem se šla v sobotu projít směrem k práci, abych se ujistila, že v pondělí budu moct jít do práce. Jelikož jsem zprávy přestala sledovat hned po té, co jsem věděla, že do konce týdne se škola neotevře, ani jsem nevěděla, kde přesně se řeka rozlila. To mi však řekly zabahněné cesty samy o sobě. Mnohá místa byly veřejnosti znepřístupněna policejními páskami přes cestu. Řeka měla barvu bílé kávy a nepopsatelně smrděla. Ačkoliv za mostem u univerzity uklízecí četa umývala chodník, dalo se kolem ní projít blíže k městu. Jak bývá procházka botanickou zahradou příjemnou, nemohla jsem to tentokrát tvrdit. Nejenže pohled na zeleň kolem cesty nebyl příjemný, ani zápach bahnitých trávníků se nedal snést. Se zjištěním, že se do práce v pondělí dostanu, jsem se u hlavní brány botanické zahrady otočila a šla tou samou cestou domů.
V pondělí se vrátilo centrum města do pracovního tempa. Mnozí lidé s podniky v přízemí, se však do práce nevrátili s radostí…ubylo těch, co si spokojeně v ruce neslo kelímky čerstvě připravené kávy do kanceláře. Po cestě do práce jsem nemohla přehlédnout hadice podél silnicí vedoucí z podzemních garáží a skladišť. Uklízecí jednotky vyčerpávaly vodu, vynášely zabahněné věci ven z domů a vyhazovaly zničené věci. Celé město smrdělo po shnilých bramborách a plísní. Den ode dne však ulice vypadaly lépe a nepříjemný zápach se pozvolna vytrácel taky. Týden se usilovně pracovalo na pumpování vody a čištění. Druhý týden se mnohé obchody dali do oprav a třetí týden někteří začali své obchody znovu zásobovat zbožím.
Dnes, počátkem února, většina míst vypadá, jak vypadala před povodní…i když je jasné, že některé podniky a hlavně podzemní parkoviště se budou ještě nějakou dobu z šoku povodně vzpamatovávat.
Ani nechci pomyslet na lidi, co povodně zasáhli tak, že přišli o domovy a vše, co v nich měli. S rodiči jsme si řekli, že bychom povodní postižená místa s rozumným odstupem času navštívili a poskytly materiální dary. Já osobně doufám, že to opravdu uskutečníme...
...a pro vaši představu:
http://www.abc.net.au/news/infographics/qld-floods/beforeafter.htm
Nezapomenutelný přechod roku
Pamatuji si, když jsem jeden rok ve svých –nácti sledovala na televizním kanálu ČT2 záznamy novoročních oslav z různých koutů světa. Ukazovali, jak je tomu jistě každoročně, ohňostroje ze světových metropolí jako Barcelona, Londýn, Paříž, Tokyo, Sydney a mnoho dalších. Silvestr, stejně jako první den v roce jsou dny jako každé jiné. Rozdílem je jen odpočítávání sekund na hranici těchto dvou dní. Byly doby, kdy jsem si přechod let moc neuvědomovala…to jsem byla buď ještě v peřinkách nebo mi bylo řečeno, že jsem moc malá na ponocování. To se změnilo v mých –nácti, kdy jsem si přechody let začala uvědomovat a chtěla je trávit výjimečně. Bohužel ne vždy se podařilo. Většinou snahy na výjimečného Silvestra skončili posedáváním u televizních pořadů, koukání na ohňostroj z balkonu nebo odchodu do postele před půlnocí.
Letos jsem společně se sestřičkou, která mi přijela na třítýdenní návštěvu trávila Silvestra jinak…trochu netradičně. Samotnou by mě nenapadlo, že by se dal Nový rok tady na jižní polokouli oslavit nějak výjimečně, dokud nepadl nápad, abychom jej strávily v Sydney. Věděla jsem, že novoroční ohňostroj v Sydney je jeden z nejlepších, ale nikdy mě nenapadlo, že se jedná o jednu ze snových událostí mnoha lidí na zeměkouli. A tak se pro nás letos stal tento sen skutečností…
Program silvestrovského večera byl konzulátem města Sydney plánován od 17ti hodin do půlnoci. Z obav o dobrá místa, jsme s Jitusíkem vyrazily do přístavu něco málo po poledni. Okolí významných míst, kde se měl ohňostroj pořádat byla již asi z třetiny zaplněna lidmi. Po cestě směrem k Opera House jsme míjely skupinky lidí sedící na rozkládacích sedačkách, dekách, ručnících nebo jen na holé zemi, ležícími pod stany nebo krčícími se před slunečními paprsky pod deštníky.
Ač jsme byly připravené na několikahodinovém sezení na přímém slunci, bylo pár věcí, se kterými jsme nepočítaly. Pro mě osobně to bylo poprvé, kdy jsem se rozhodla hodiny na něco plánovaně a chtěně čekat. Nabalily jsme si sluneční krémy s třicítkou UV (i možnosti získat opálení jsme se chtěly raději vzdát, než se spálit), 4,75 litry vody, sluneční brýle a občerstvení. Hodně rychle jsme si uvědomily, že něco měkkého na sezení, pokrývky hlav a něco k zabavení, by nebyly od věci. Ten den bylo tak velké horko a sluneční paprsky pálily natolik, že jsme se natřely slunečním krémem dvakrát během těch celých deseti hodin čekání a přes ramena jsme si přehodily každá kousek hadříku, který jsme si každá vzala pro případ chladného večera.
Po prvních pár hodinách sezení na schodech jsme začaly střídavě postávat a posedávat. Tento rituál nám vydržel až do nočních hodin, protože nás pozadí čím dál více bolela. Nemůžu říct, že čekání na schodech byla velká zábava. Jitusík si ale brzy našel něco, čím se zabavil a snažil se i mě. Ochranka se postarala o velmi dobrou organizaci lidí a volného prostoru k procházení příchozích a průjezdu aut ambulance. Celý přístav byl ohraničen tak, že průchod lidí byl možný pouze přes vstupní brány. U těch ochranka procházela všechny tašky, které si lidé s sebou vzali. Kromě všeobecně zakázaných věcech jako zbraně, šli i po známkách alkoholu. Moje sestřička si však všimla skupinky holek, kterým se alkohol propašovat stejně podařil. Ochranka totiž neprocházela obsah plastových lahví, a tak si dokážu představit, že mnohé lidi napadlo vodku či jakýkoliv alkohol vypadajícího jako limonáda přelít z originálního balení do plastu.
Se schylujícím se večerem začala Jitusínka pozorovat „místní smetánku“ procházející kolem upocených a znavených čekajících směrem k Opera House. Bylo nám hned jasné, že se nejdou posadit mezi nás na schody. Přes sklo Opera House jsme již před tím zaregistrovaly, že se tam bude něco konat, jelikož číšníci chystali stoly. Snad od 17ti hodin, kdy měl začít program večera, se směrem k Opera House trousit ženské ve večerních róbách a muži v oblecích. A to bylo něco pro mou sestřičku, která je začala sledovat a komentovat jejich vzhled a upravenost. Já si raději nechala na nose brýlky s ochranou před sluncem, než lépe vidět na dálku a sledovat, o čem a kom to sestřička povídá. Ačkoliv jsem jí říkala, že „nevidím“, nedala si pokoj…a tak mě i párkrát přesvědčila si „nasadit oči“.
S blížícím se očekávaným večerem se začalo něco málo dít. Než se setmělo, na obloze se zčista jasna objevilo kaskadérské letadlo, které si zaujalo naši pozornost přemety a „psaním“ bíle na oblohu. Po něm následovalo malé představení, které se nám nabídlo v jiných místech oblohy…letadlem nakreslený smajlík, anglické nápisy v překladu „Ježíš žije“ a „Jste v pohodě?“.
Jen co slunce zapadlo v přístavištích restauracích a na lodí se začaly lidé hlučně bavit a tancovat na živou hudbou, která hrála všeobecně známé písničky. Bohužel pro nás, těchto jednotlivých parties bylo v našem okolí povícero, což našem uším dopřálo slušný hudební mix. Asi v devět hodin večer se rozsvítily lodě, které se náhle stály objektem, pro který lidé hromadně vstali a fotili vším, čím se dalo. Pár hodin po té se na podpěrných sloupech mostu Harbour Bridge začaly promítat jména sponzorů silvestrovského ohňostroje. Ty vystřídaly nápis „Vítejte v Sydney“ v různých jazycích…od angličtiny přes všemožné asijské hantálky až k indické hebrejštině. Objevila se tam i španělština a pár dalších evropských jazyků, avšak po nějakém slovanském jazyce ani památka. (pozn.: přiznám se, že jsem naivně čekala, že se tam objeví všechny světové jazyky, nejen ty světově známé, a mezi nimi i čeština)
Od vzrušení, které tyto malé události čekajícím přinesly, se dlouho nedělo nic. Až snad čtvrt hodiny před půlnoci se uprostřed Harbour Bridge rozsvítil displej, který zobrazoval smajlíky a nejrůznější znaky…a začal ohňostroj, který byl naprosto úžasný. Jakmile se objevila ruka s postupně blikajícími prsty, který jsme si s Jitusíkem vysvětlily jako začínající odpočítávání. Co nás však nemile překvapilo bylo, že prsty blikaly postupně jedním směrem a po té zase opačně druhým směrem, a tak jsme nevěděly, kdy půlnoc vlastně byla. Ani sledovat podle hodinek jsme to dobře nemohly, protože nám nešly úplně přesně a když mi měly na hodinkách půlnoc, vůbec to tak nevypadalo na ohňostrojovém představení. Celý ohňostroj trval snad jen deset minut. Jakmile vybuchl ohňostroj stylem, že rozsvítil celý přístav a my postávající kolem na sebe mohli vidět tak dobře jako za denního světla, byl konec.
…a celá masa lidí se valila z přístavu do svých domů, hotelů či pokračovat začatou zábavu v klubech. Ulice pro místní dopravu byly uzavřené, takže všichni museli po svých. Bylo to neskutečné…celý jeden a půl milionu lidí se valil městem. S Jitusínkem jsme prošli kolem skupiny tancujících na ulici, pro které DJ mixoval hudbu z okna klubu. Nebýt unavené k smrti, přidaly bychom se i my dvě. Jitusík si hodil bokem alespoň na pár minut a nechaly se zase nést davem…po ulici Georgie Street až k našemu hotelu Mercure. Prošly jsme kolem budovy, kde se pořádala nějaká hodně divoká akce, protože se z něj linula hudba neuvěřitelně nahlas. (pozn.: slovo nahlas opravu nedefinuje dostatečně intenzitu, kterou ta hudba řvala) Od poloviny naší trasy směrem na hotel, již policisté začaly koordinovat počáteční známky dopravy. Auta však neměla moc velkou šanci projet skrz dav lidí, protože ten je naprosto ignoroval. Na hotel jsme se dostaly za hodinu, daly si každá po sprše a padly do postele totálně bez energie.
Na závěr celé akce jsme se s Jitusíkem shodly, že být na Silvestra a Nový rok má určitě své kouzlo. Pokud je to jedna z věcí, co máte na tzv. bucket listu, pak do toho určitě jděte…Pro mě osobně mělo smysl čekat deset hodin na pár minutové představení, ale pouze jednou a naposledy v mém životě.
Jestliže jste turista a nemáte v Sydney vlastní bydlení, zážitek na celý život se vám hodně slušně prodraží…nemluvě o nutnosti rezervovat si letenky alespoň s měsíčním předstihem. Máte-li v plánu zůstat v hotelu, počítejte s minimálně dvojnásobným nárůstem ceny za noc. Čím dříve si rezervaci hotelu uděláte, tím máte větší možnost výběru mezi hotely. My ji udělali až 3 měsíce před Silvestrem, což nás již značně limitovalo.
Šťastný a úspěšný rok 2011 :-)
Letos jsem společně se sestřičkou, která mi přijela na třítýdenní návštěvu trávila Silvestra jinak…trochu netradičně. Samotnou by mě nenapadlo, že by se dal Nový rok tady na jižní polokouli oslavit nějak výjimečně, dokud nepadl nápad, abychom jej strávily v Sydney. Věděla jsem, že novoroční ohňostroj v Sydney je jeden z nejlepších, ale nikdy mě nenapadlo, že se jedná o jednu ze snových událostí mnoha lidí na zeměkouli. A tak se pro nás letos stal tento sen skutečností…
Program silvestrovského večera byl konzulátem města Sydney plánován od 17ti hodin do půlnoci. Z obav o dobrá místa, jsme s Jitusíkem vyrazily do přístavu něco málo po poledni. Okolí významných míst, kde se měl ohňostroj pořádat byla již asi z třetiny zaplněna lidmi. Po cestě směrem k Opera House jsme míjely skupinky lidí sedící na rozkládacích sedačkách, dekách, ručnících nebo jen na holé zemi, ležícími pod stany nebo krčícími se před slunečními paprsky pod deštníky.
Ač jsme byly připravené na několikahodinovém sezení na přímém slunci, bylo pár věcí, se kterými jsme nepočítaly. Pro mě osobně to bylo poprvé, kdy jsem se rozhodla hodiny na něco plánovaně a chtěně čekat. Nabalily jsme si sluneční krémy s třicítkou UV (i možnosti získat opálení jsme se chtěly raději vzdát, než se spálit), 4,75 litry vody, sluneční brýle a občerstvení. Hodně rychle jsme si uvědomily, že něco měkkého na sezení, pokrývky hlav a něco k zabavení, by nebyly od věci. Ten den bylo tak velké horko a sluneční paprsky pálily natolik, že jsme se natřely slunečním krémem dvakrát během těch celých deseti hodin čekání a přes ramena jsme si přehodily každá kousek hadříku, který jsme si každá vzala pro případ chladného večera.
Po prvních pár hodinách sezení na schodech jsme začaly střídavě postávat a posedávat. Tento rituál nám vydržel až do nočních hodin, protože nás pozadí čím dál více bolela. Nemůžu říct, že čekání na schodech byla velká zábava. Jitusík si ale brzy našel něco, čím se zabavil a snažil se i mě. Ochranka se postarala o velmi dobrou organizaci lidí a volného prostoru k procházení příchozích a průjezdu aut ambulance. Celý přístav byl ohraničen tak, že průchod lidí byl možný pouze přes vstupní brány. U těch ochranka procházela všechny tašky, které si lidé s sebou vzali. Kromě všeobecně zakázaných věcech jako zbraně, šli i po známkách alkoholu. Moje sestřička si však všimla skupinky holek, kterým se alkohol propašovat stejně podařil. Ochranka totiž neprocházela obsah plastových lahví, a tak si dokážu představit, že mnohé lidi napadlo vodku či jakýkoliv alkohol vypadajícího jako limonáda přelít z originálního balení do plastu.
Se schylujícím se večerem začala Jitusínka pozorovat „místní smetánku“ procházející kolem upocených a znavených čekajících směrem k Opera House. Bylo nám hned jasné, že se nejdou posadit mezi nás na schody. Přes sklo Opera House jsme již před tím zaregistrovaly, že se tam bude něco konat, jelikož číšníci chystali stoly. Snad od 17ti hodin, kdy měl začít program večera, se směrem k Opera House trousit ženské ve večerních róbách a muži v oblecích. A to bylo něco pro mou sestřičku, která je začala sledovat a komentovat jejich vzhled a upravenost. Já si raději nechala na nose brýlky s ochranou před sluncem, než lépe vidět na dálku a sledovat, o čem a kom to sestřička povídá. Ačkoliv jsem jí říkala, že „nevidím“, nedala si pokoj…a tak mě i párkrát přesvědčila si „nasadit oči“.
S blížícím se očekávaným večerem se začalo něco málo dít. Než se setmělo, na obloze se zčista jasna objevilo kaskadérské letadlo, které si zaujalo naši pozornost přemety a „psaním“ bíle na oblohu. Po něm následovalo malé představení, které se nám nabídlo v jiných místech oblohy…letadlem nakreslený smajlík, anglické nápisy v překladu „Ježíš žije“ a „Jste v pohodě?“.
Jen co slunce zapadlo v přístavištích restauracích a na lodí se začaly lidé hlučně bavit a tancovat na živou hudbou, která hrála všeobecně známé písničky. Bohužel pro nás, těchto jednotlivých parties bylo v našem okolí povícero, což našem uším dopřálo slušný hudební mix. Asi v devět hodin večer se rozsvítily lodě, které se náhle stály objektem, pro který lidé hromadně vstali a fotili vším, čím se dalo. Pár hodin po té se na podpěrných sloupech mostu Harbour Bridge začaly promítat jména sponzorů silvestrovského ohňostroje. Ty vystřídaly nápis „Vítejte v Sydney“ v různých jazycích…od angličtiny přes všemožné asijské hantálky až k indické hebrejštině. Objevila se tam i španělština a pár dalších evropských jazyků, avšak po nějakém slovanském jazyce ani památka. (pozn.: přiznám se, že jsem naivně čekala, že se tam objeví všechny světové jazyky, nejen ty světově známé, a mezi nimi i čeština)
Od vzrušení, které tyto malé události čekajícím přinesly, se dlouho nedělo nic. Až snad čtvrt hodiny před půlnoci se uprostřed Harbour Bridge rozsvítil displej, který zobrazoval smajlíky a nejrůznější znaky…a začal ohňostroj, který byl naprosto úžasný. Jakmile se objevila ruka s postupně blikajícími prsty, který jsme si s Jitusíkem vysvětlily jako začínající odpočítávání. Co nás však nemile překvapilo bylo, že prsty blikaly postupně jedním směrem a po té zase opačně druhým směrem, a tak jsme nevěděly, kdy půlnoc vlastně byla. Ani sledovat podle hodinek jsme to dobře nemohly, protože nám nešly úplně přesně a když mi měly na hodinkách půlnoc, vůbec to tak nevypadalo na ohňostrojovém představení. Celý ohňostroj trval snad jen deset minut. Jakmile vybuchl ohňostroj stylem, že rozsvítil celý přístav a my postávající kolem na sebe mohli vidět tak dobře jako za denního světla, byl konec.
…a celá masa lidí se valila z přístavu do svých domů, hotelů či pokračovat začatou zábavu v klubech. Ulice pro místní dopravu byly uzavřené, takže všichni museli po svých. Bylo to neskutečné…celý jeden a půl milionu lidí se valil městem. S Jitusínkem jsme prošli kolem skupiny tancujících na ulici, pro které DJ mixoval hudbu z okna klubu. Nebýt unavené k smrti, přidaly bychom se i my dvě. Jitusík si hodil bokem alespoň na pár minut a nechaly se zase nést davem…po ulici Georgie Street až k našemu hotelu Mercure. Prošly jsme kolem budovy, kde se pořádala nějaká hodně divoká akce, protože se z něj linula hudba neuvěřitelně nahlas. (pozn.: slovo nahlas opravu nedefinuje dostatečně intenzitu, kterou ta hudba řvala) Od poloviny naší trasy směrem na hotel, již policisté začaly koordinovat počáteční známky dopravy. Auta však neměla moc velkou šanci projet skrz dav lidí, protože ten je naprosto ignoroval. Na hotel jsme se dostaly za hodinu, daly si každá po sprše a padly do postele totálně bez energie.
Na závěr celé akce jsme se s Jitusíkem shodly, že být na Silvestra a Nový rok má určitě své kouzlo. Pokud je to jedna z věcí, co máte na tzv. bucket listu, pak do toho určitě jděte…Pro mě osobně mělo smysl čekat deset hodin na pár minutové představení, ale pouze jednou a naposledy v mém životě.
Jestliže jste turista a nemáte v Sydney vlastní bydlení, zážitek na celý život se vám hodně slušně prodraží…nemluvě o nutnosti rezervovat si letenky alespoň s měsíčním předstihem. Máte-li v plánu zůstat v hotelu, počítejte s minimálně dvojnásobným nárůstem ceny za noc. Čím dříve si rezervaci hotelu uděláte, tím máte větší možnost výběru mezi hotely. My ji udělali až 3 měsíce před Silvestrem, což nás již značně limitovalo.
Šťastný a úspěšný rok 2011 :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)