Na Mattovy narozeniny se pořádala u Mattových rodičů menší rodinná oslava. Sešli jsme se společně s rodiči, prarodiči a dvěma Mattovými kamarádkami Sarah a Elise. Lyn se postarala o kuchtění večeře a já jsem upekla jablečný štrůdl jakožto dezert.
Po večeři se Mike pochlubil archivním červeným vínem, které se chystal otevřít. V ten den měla láhev cenu 500 dolarů...a my ji vypily na posezení po večeři. Mno...my(?) Vetšinu vypila Elise. Nevím, asi je zvyklá pít. Mně Mike nalil sklenku, kterou jsem do sebe stěží dostávala. Víno bylo dobré, ale moc silné. Po pár doušcích jsem cítila, že jedna sklenka je na mě až až. Vypít více jak polovinu v případě Elise, tak mě hledá rodina pod stolem :-D (ne, že bych měla zkušenosti...jen odhaduji své možnosti).
Byl to moc příjemný večer...ostatně každý strávený s Mattovou rodinou.
FCE kurz s Viva College
Deset týdnů jsem navštěvovala denně kurz angličtiny - přípravu na cambridgeskou zkoušku FCE. Ač mě Viva College poměrně dosti štvala svým systémem organizování studia a pár všeobecnými nedostatky ve svém chodu, FCE kurzem a jeho kvalitou mě opravdu hodně překvapila.
Popravdě moc dobřé vím, že to není až tak zásluha školy, jakožto dobrými učitelkami. Během týdne jsme měli dva dny lekce s Emmou a tři dny s Catrine. Obě byly velmi energické s motivací nás velmi dobře připravit nejen na zkoušku, ale obecně nám pomoci zlepšit naši angličtinu. Catrine nám svým věkem (25) velmi blízká, narozdíl od Emmy. Snad proto nám i Catrine více přilnula k srdci. Emma působila čím dál více zmateněji a její vysvětlování gramatiky nemělo pořádně hlavu a patu, což bylo možná částečně způsobeno i jejím těhotenstvím, které na ní šlo čím dál více vidět. Od druhé poloviny kurzu jsme mívali na odpolední hodiny ve středy učitelku Jo. Ta paní nejen mně lezla šíleně na nervy...neměli jsme ji rádi, a tak jsme ji ani nerespektovali. Mluvila tempem jako kdybychom byli v angličtině začátečníci a všechno, co dělala mělo rychlost činností Šípkové Růženky. Hodiny s ní bývali někdy hodně divoké díky nám. Nudili jsme se v jejích hodinách tak, že jsme dělali kraviny...a ona jen vrtěla hlavou a opakovala "this class is very strange". Nejen naše třída se jí zdála divná :-D Začalo to tím, když poprvé vlezla do naší třídy...podívala se na stoly a řekla, že rozmístění lavic je divné...po pár minutách byla i naše třída divná. Prostě ta ženská měla bubáky v hlavě...fakt krize!!!
Deset týdnů jsme intenzivně cvičili mluvení, psaní, čtení, poslech a gramatiku. Mluvení jsme cvičili povídáním po dobu pár minut na různá témata, která nám byla zadávána, popisováním obrázků, odpovídáním na otázky...málokdy hrama.
Čtení jsme necvičili předčítáním nahlas, ale individuálně jsme četli články, učili jsme se jim porozumět i s neznalostí všech slovíček (většinou jich bylo více než známých :-D). Dostávali jsme články a k tomu úkoly jako: doplňování chybějících odstavců do článku, přiřazování k otázkám jednotlivé paragrafy (zda a v kterém odstavci byla dána ta či ona informace) a vybíráním správné varianty, co bylo v kterém článku jak řečeno.
Psaní jsme cvičili psaním různých stylů na různá témata. Učili jsme se i teorii, jak jednotlivé styly psát a co musí či nesmí obsahovat za druhy slovní zásoby. Většinou se jednalo o styly: článek, úvaha, vyprávění, esej, článek do novin, email příteli, stížnost (na vrácení výrobku či neodpovídající služba), odpověď na inzerát s prací, popis...
Na poslech jsme měli k dispozici kazety a CD, ze kterých jsme dělali cvičení jako doplňování chybějících informací v textu, vybírání variant, o čem byli jednotlivé rozhovory, přiřazování k mluvčím, kdo o čem mluvil...
A konečně gramatiku jsme cvičili tak, že jsme dělali gramatické testy - přepisování vět se stejným významem, ale jiným způsobem řečeno...vytvářením z různých forem slov formy jiné (např. ze slovesa udělat přídavné jméno apod.), vpisování chybějících slov do textu (většinou typicky gramatických jevů jako spojky, částice, předpony, zájmena, části sloves apod) a vybírání správných slov z několika variant (náročné na slovní zásobu).
Osobně jsem měla nejradši gramatiku. V té jsem byla ze všech částí nejlepší. Pak jsem byla poměrně dobrá i v psaní a mluvení. Čtení a poslech jsem měla nejhorší. Ke konci kurzu jsem se zaměřila na poslech a dělávala jsem extra poslechy s pár spolužačkami po našich regulérních lekcí. To mi hodně pomohlo se zlepšit. Bohužel na čtení jsem se nezaměřila. Nedivila jsem se tedy tomu, že výsledek ze čtení jsem měla takový, jaký jsem měla. Čtení mě zkrátka nebavilo, protože na přečtení tří článků (každý na celou A4) a vykonání úkolů, bylo málo času - jen 1 hodina. Pokud jsme chtěla mít své odpovědi co nejlepší, pak jsem nestíhala časový limit a když jsem tipovala, tak většinou ne úspěšně (nejsem tipovací talent).
Zkoušku z mluvení jsme měli v pátek 13.3. a zkoušku z ostatních čtyř části den následující - v sobotu 14.3. v jednom hotelu v Brisbane.
Zkoušku z mluvení jsem dělala společně s jednou svou spolužačkou. Téměř dva týdny před zkouškou nám byl přiřazen Cambridgeskou školou, kdo je náš partner na mluvení. Pro mě to byla holčina ze Švýcarska. První část, kdy člověk odpovídá na otázky o sobě, jsem zvládla na zkoušce s bravurou. Cítila jsem se sebevědomě, takže žádný problém. Pak jsme každá zvlášť dostala dva jiné obrázky, které jsme měly během jedné minuty porovnat a odpovědět na otázku. Tuto část jsem nenáviděla, protože 1 minuta nebyla dostatečně dlouhá doba a taky když člověk řekl rozdíly, pak většinou zapomněl otázku, na kterou musel v rámci minuty ještě odpovědět. U této části se mé sebevědomí zakolíbalo...a ve třetí části se silně zavrávoralo. S Camillou jsme dostali téma "životní prostředí"...co dělat a nedělat. A pak už jen otázky na porážku typu souhlasíš s tím či oným stanoviskem k životnímu prostředí a proč, myslíš, že se dostatečně dbá o ŽP a proč si to myslíš...Mno, ne zrovna lahoda. Ostatní měli mnohem pohodovější témata...trávení volného času, rodina, cestování...
Po páteční zkoušce z mluvení jsme všichni s naší učitelkou Catrine zašli na oběd do "veřejné jídelny" s fast foodama. Nevím, jak to přesně nazvat...byla to obrovská bílá místnost, obklopena pulty s různými typy jídel (seafood, čínská jídla, thai, fish & chips, italská jídla...). Kulaté bílé stoly byli obklopeny většinou naškrobenými lidmi (úředníci, kancelářské myši) trávící tam zrovna obědovou přestávku. Všichni mí spolužáci se rozprchli objednat si jídla, na která měli chuť a byla připravena za chvilku. Já jsem si nic nedala, protože mi bylo hrozně divně (blbý pocit ze zkoušky) a to prostředí na mě bylo až moc rušné. Nebyla bych si schopna užít jídla, který by pro mě někdo připravil v takovém ruchu, který mi připomínal včelí úl.
Jen co jsem se dostala z města pěšky domů, chtěla jsem se ještě něco naučit na sobotní zkoušku. Bohužel to do hlavy už nelezlo. V sobotní ráno mě Matt vzal autem do města, kde měl trochu problém, protože hlavní ulice, kde byl náš sraz byla uzavřena kvůli oslavě Sv. Patrika. Díky svým hbitým nohám jsem se ale na sraz dostavila v čas.
Šli jsme společně do toho samého hotelu, kde se předešlý den konala ústní zkouška. Přihlásili jsme se jednotlivě, že jsme došli a po 9té hodině vstoupili společně s pár stovkami dalších studentů do obrovské místnosti, kde byly pro nás připravené velké lavice od sebe poměrně hodně vzdálenými. Seděli jsme po dvou. Já jsem seděla s nějakou Asijatkou, jejíž oblíbená činnost jistě byla gumování.
Celá zkouška byla naprosto striktně organizovaná. Museli jsme poslouchat na slovo, jinak nám hrozilo vykázání ze zkoušky. Byli jsme ostře sledovaní snad desítkou dohlížejících.
První částí zkoušky bylo mé neoblíbené čtení, po té psaní (emailu a jako druhé jsem si vybrala vyprávění), gramatika a poslech. Neměla jsem ze zkoušky moc dobrý pocit, což mí spolužáci taky ne. Po zkoušce jsme dostali každý papír s přístovými hesly na webovou stránku Cambridgeské univerzity, kde jsme se po dvou měsících mohli dozvědět, zda jsme zkoušku udělali či ne.
Jelikož jsem na zkoušce potkala slovenskou holčinu, se kterou jsem bydlela v prvním svým bydlení a od listopadu jsem ji neviděla, zapovídala jsem se s ní a papír s detaily zapomněla na svém stole. Po zkoušce se spolužáci rozprchli zapíjet konec kurzu a zkoušku (i když výsledky jim neznámé). Já jsem se neúčastnila, protože jsem jak jinak...neměla dobrý pocit ze zkoušky a nechtěla jsem to "oslavovat".
Druhý den jsem požádala přes email Catrine, aby mi dala vědět můj výsledek, jakmile se jej dozví. Svůj výsledek jsem se dozvěděla o dva týdny později než mí spolužáci z internetu. Počkala jsem si zkrátka dva a půl měsíce, abych se dozvěděla, že jsem zkoušku neudělala. Během té doby jsem však přemýšlela nad oběmi variantami - co dělat, pokud mě čeká nebo nečeká certifikát. V každém případě jsem přestala za každou cenu zkoušku úspěšně udělat po získání australských víz na dva roky. Do Austrálie jsem jela jen a hlavně za výukou angličtiny. Kdyby věci v mém životě nedostaly směr takový, jaký dostaly, byla bych ze svého výsledku z FCE zkoušky nad míru zklamaná. Chtěla jsem z Austrálie odjíždět s osvědčením o mých znalostech angličtiny. Vzhledem k tomu, že si pobyt v Austrálii prodloužím na neznámo kolik let, je mi ten kus papíru úplně na nic.
Nejspíš už žádný kurz angličtiny navštěvovat nebudu, ale zaměřím se na budování své kariéry, nalezení práce, která mě bude naplňovat...a budu pokračovat ve statusu "věčný student", ať už budu pokračovat ve studiu čehokoliv :-) ...
14. 3. zkouška
Popravdě moc dobřé vím, že to není až tak zásluha školy, jakožto dobrými učitelkami. Během týdne jsme měli dva dny lekce s Emmou a tři dny s Catrine. Obě byly velmi energické s motivací nás velmi dobře připravit nejen na zkoušku, ale obecně nám pomoci zlepšit naši angličtinu. Catrine nám svým věkem (25) velmi blízká, narozdíl od Emmy. Snad proto nám i Catrine více přilnula k srdci. Emma působila čím dál více zmateněji a její vysvětlování gramatiky nemělo pořádně hlavu a patu, což bylo možná částečně způsobeno i jejím těhotenstvím, které na ní šlo čím dál více vidět. Od druhé poloviny kurzu jsme mívali na odpolední hodiny ve středy učitelku Jo. Ta paní nejen mně lezla šíleně na nervy...neměli jsme ji rádi, a tak jsme ji ani nerespektovali. Mluvila tempem jako kdybychom byli v angličtině začátečníci a všechno, co dělala mělo rychlost činností Šípkové Růženky. Hodiny s ní bývali někdy hodně divoké díky nám. Nudili jsme se v jejích hodinách tak, že jsme dělali kraviny...a ona jen vrtěla hlavou a opakovala "this class is very strange". Nejen naše třída se jí zdála divná :-D Začalo to tím, když poprvé vlezla do naší třídy...podívala se na stoly a řekla, že rozmístění lavic je divné...po pár minutách byla i naše třída divná. Prostě ta ženská měla bubáky v hlavě...fakt krize!!!
Deset týdnů jsme intenzivně cvičili mluvení, psaní, čtení, poslech a gramatiku. Mluvení jsme cvičili povídáním po dobu pár minut na různá témata, která nám byla zadávána, popisováním obrázků, odpovídáním na otázky...málokdy hrama.
Čtení jsme necvičili předčítáním nahlas, ale individuálně jsme četli články, učili jsme se jim porozumět i s neznalostí všech slovíček (většinou jich bylo více než známých :-D). Dostávali jsme články a k tomu úkoly jako: doplňování chybějících odstavců do článku, přiřazování k otázkám jednotlivé paragrafy (zda a v kterém odstavci byla dána ta či ona informace) a vybíráním správné varianty, co bylo v kterém článku jak řečeno.
Psaní jsme cvičili psaním různých stylů na různá témata. Učili jsme se i teorii, jak jednotlivé styly psát a co musí či nesmí obsahovat za druhy slovní zásoby. Většinou se jednalo o styly: článek, úvaha, vyprávění, esej, článek do novin, email příteli, stížnost (na vrácení výrobku či neodpovídající služba), odpověď na inzerát s prací, popis...
Na poslech jsme měli k dispozici kazety a CD, ze kterých jsme dělali cvičení jako doplňování chybějících informací v textu, vybírání variant, o čem byli jednotlivé rozhovory, přiřazování k mluvčím, kdo o čem mluvil...
A konečně gramatiku jsme cvičili tak, že jsme dělali gramatické testy - přepisování vět se stejným významem, ale jiným způsobem řečeno...vytvářením z různých forem slov formy jiné (např. ze slovesa udělat přídavné jméno apod.), vpisování chybějících slov do textu (většinou typicky gramatických jevů jako spojky, částice, předpony, zájmena, části sloves apod) a vybírání správných slov z několika variant (náročné na slovní zásobu).
Osobně jsem měla nejradši gramatiku. V té jsem byla ze všech částí nejlepší. Pak jsem byla poměrně dobrá i v psaní a mluvení. Čtení a poslech jsem měla nejhorší. Ke konci kurzu jsem se zaměřila na poslech a dělávala jsem extra poslechy s pár spolužačkami po našich regulérních lekcí. To mi hodně pomohlo se zlepšit. Bohužel na čtení jsem se nezaměřila. Nedivila jsem se tedy tomu, že výsledek ze čtení jsem měla takový, jaký jsem měla. Čtení mě zkrátka nebavilo, protože na přečtení tří článků (každý na celou A4) a vykonání úkolů, bylo málo času - jen 1 hodina. Pokud jsme chtěla mít své odpovědi co nejlepší, pak jsem nestíhala časový limit a když jsem tipovala, tak většinou ne úspěšně (nejsem tipovací talent).
Zkoušku z mluvení jsme měli v pátek 13.3. a zkoušku z ostatních čtyř části den následující - v sobotu 14.3. v jednom hotelu v Brisbane.
Zkoušku z mluvení jsem dělala společně s jednou svou spolužačkou. Téměř dva týdny před zkouškou nám byl přiřazen Cambridgeskou školou, kdo je náš partner na mluvení. Pro mě to byla holčina ze Švýcarska. První část, kdy člověk odpovídá na otázky o sobě, jsem zvládla na zkoušce s bravurou. Cítila jsem se sebevědomě, takže žádný problém. Pak jsme každá zvlášť dostala dva jiné obrázky, které jsme měly během jedné minuty porovnat a odpovědět na otázku. Tuto část jsem nenáviděla, protože 1 minuta nebyla dostatečně dlouhá doba a taky když člověk řekl rozdíly, pak většinou zapomněl otázku, na kterou musel v rámci minuty ještě odpovědět. U této části se mé sebevědomí zakolíbalo...a ve třetí části se silně zavrávoralo. S Camillou jsme dostali téma "životní prostředí"...co dělat a nedělat. A pak už jen otázky na porážku typu souhlasíš s tím či oným stanoviskem k životnímu prostředí a proč, myslíš, že se dostatečně dbá o ŽP a proč si to myslíš...Mno, ne zrovna lahoda. Ostatní měli mnohem pohodovější témata...trávení volného času, rodina, cestování...
Po páteční zkoušce z mluvení jsme všichni s naší učitelkou Catrine zašli na oběd do "veřejné jídelny" s fast foodama. Nevím, jak to přesně nazvat...byla to obrovská bílá místnost, obklopena pulty s různými typy jídel (seafood, čínská jídla, thai, fish & chips, italská jídla...). Kulaté bílé stoly byli obklopeny většinou naškrobenými lidmi (úředníci, kancelářské myši) trávící tam zrovna obědovou přestávku. Všichni mí spolužáci se rozprchli objednat si jídla, na která měli chuť a byla připravena za chvilku. Já jsem si nic nedala, protože mi bylo hrozně divně (blbý pocit ze zkoušky) a to prostředí na mě bylo až moc rušné. Nebyla bych si schopna užít jídla, který by pro mě někdo připravil v takovém ruchu, který mi připomínal včelí úl.
Jen co jsem se dostala z města pěšky domů, chtěla jsem se ještě něco naučit na sobotní zkoušku. Bohužel to do hlavy už nelezlo. V sobotní ráno mě Matt vzal autem do města, kde měl trochu problém, protože hlavní ulice, kde byl náš sraz byla uzavřena kvůli oslavě Sv. Patrika. Díky svým hbitým nohám jsem se ale na sraz dostavila v čas.
Šli jsme společně do toho samého hotelu, kde se předešlý den konala ústní zkouška. Přihlásili jsme se jednotlivě, že jsme došli a po 9té hodině vstoupili společně s pár stovkami dalších studentů do obrovské místnosti, kde byly pro nás připravené velké lavice od sebe poměrně hodně vzdálenými. Seděli jsme po dvou. Já jsem seděla s nějakou Asijatkou, jejíž oblíbená činnost jistě byla gumování.
Celá zkouška byla naprosto striktně organizovaná. Museli jsme poslouchat na slovo, jinak nám hrozilo vykázání ze zkoušky. Byli jsme ostře sledovaní snad desítkou dohlížejících.
První částí zkoušky bylo mé neoblíbené čtení, po té psaní (emailu a jako druhé jsem si vybrala vyprávění), gramatika a poslech. Neměla jsem ze zkoušky moc dobrý pocit, což mí spolužáci taky ne. Po zkoušce jsme dostali každý papír s přístovými hesly na webovou stránku Cambridgeské univerzity, kde jsme se po dvou měsících mohli dozvědět, zda jsme zkoušku udělali či ne.
Jelikož jsem na zkoušce potkala slovenskou holčinu, se kterou jsem bydlela v prvním svým bydlení a od listopadu jsem ji neviděla, zapovídala jsem se s ní a papír s detaily zapomněla na svém stole. Po zkoušce se spolužáci rozprchli zapíjet konec kurzu a zkoušku (i když výsledky jim neznámé). Já jsem se neúčastnila, protože jsem jak jinak...neměla dobrý pocit ze zkoušky a nechtěla jsem to "oslavovat".
Druhý den jsem požádala přes email Catrine, aby mi dala vědět můj výsledek, jakmile se jej dozví. Svůj výsledek jsem se dozvěděla o dva týdny později než mí spolužáci z internetu. Počkala jsem si zkrátka dva a půl měsíce, abych se dozvěděla, že jsem zkoušku neudělala. Během té doby jsem však přemýšlela nad oběmi variantami - co dělat, pokud mě čeká nebo nečeká certifikát. V každém případě jsem přestala za každou cenu zkoušku úspěšně udělat po získání australských víz na dva roky. Do Austrálie jsem jela jen a hlavně za výukou angličtiny. Kdyby věci v mém životě nedostaly směr takový, jaký dostaly, byla bych ze svého výsledku z FCE zkoušky nad míru zklamaná. Chtěla jsem z Austrálie odjíždět s osvědčením o mých znalostech angličtiny. Vzhledem k tomu, že si pobyt v Austrálii prodloužím na neznámo kolik let, je mi ten kus papíru úplně na nic.
Nejspíš už žádný kurz angličtiny navštěvovat nebudu, ale zaměřím se na budování své kariéry, nalezení práce, která mě bude naplňovat...a budu pokračovat ve statusu "věčný student", ať už budu pokračovat ve studiu čehokoliv :-) ...
14. 3. zkouška
Jitusínkův odjezd se blíží
Na pondělí 2.3.2009 jsme se s Mattem a Jitusíkem rozhodli uspořádat palačinkový večer s družbou Matta Liamem a Jituščiným partnerem na svatbě Damonem. Pro tento účel jsme si vypůjčili pánev od Lyn, protože ačkoliv máme dvě pánve, tak obě naprd :-D Obě totiž mají uprostřed boule...a s takovým vybavením se opravdu palačinky dělat nedají. Měli přijít na 7:30. Oba přinesli Jitusínkovi pár dobrůtek typické pro australskou kuchyni - vegemite, sušenky Tim Tam a peprnou omáčku na maso, se kterou začal Damon nový business.
Jitusík už měl tu čest ochutnat vegemite a souhlasil se mnou, že je to hnus. Damon nám však ukázal způsob servírování vegemite na chlebu tak, že nám to neuvěřitelně zachutnalo. "Tim Tam suck" je zvyk, který se dělává u čaje nebo kávy. (pozn.: sušenka Tim Tam má čokoládovou polevu a trochu i náplň. Uvaříte-li si horký nápoj, ukousnete dva protilehlé rohy sušenky Tim Tam a přes jeden ukousnutý roh nasáknete skrz sušenku horký nápoj, ve kterém je ponořený druhý chybějící roh. Tím pádem se vnitřek sušenky rozhřeje a pak ta sušenka chutná o 100% lépe. Je to trošku špinavé potěšení, protože vám dík čokoládě na povrchu zůstanou po sušence čokoládové prsty. To je však lehko vyřešitelný detail :-D)
Těsně před tím, než chlapci dorazili, začaly jsme s Jitusíkem dělat palačinky. Matt nám pomohl s prostíráním stolu. Jen co však přišli, usedli ke stolu, začali se velmi dobře bavit, zatímco my potily krev u plotny. Neznaly jsme mamčin způsob kuchtění palačinek, tak jsme trochu experimentovaly. Ale vypadalo to hodně dobře.
Podávaly jsme pánské společnosti samotné palačinky s miskama různého ovoce (jablka, banány, jahody, broskve...), skořici, cukr, sirup na palačinky, jahodový toping, zmrzlinu, šlehačku, citróny...zkrátka vše, na co si mlsný jazyk vzpomene. Každý si na vlastním talíři dal palačinku na různý způsob. Všichni tři se u palačinek rozplývali a chválili nám naše kuchařské umění několikrát za večer.
Jakmile jsme udělaly poslední palačinu, usedly jsme i my ke stolu a teprve začala zábava. Ačkoliv chlapci hodně mluvili slangově, pochytila jsem moc dobře, o čem zrovna byla řeč. Bavili jsme se hodně dobře, takže jsme se ani nenadáli a už bylo k 11té hodině. Matt s Liamem nám pomohli uklidit nádobí a kuchyň, zatímco já s Damonem hráli hru na hádání hmotnosti jednotlivého ovoce a pak je kontrolovali na kuchyňské váze.
Večer se nám moc povedl...byl to také velmi dobrý způsob, jakým se Liam s Damonem rozloučili s odjíždějícím Jitusínkem.
Den Jitusínkového odjezdu - 4.3.2009. Všichni tři jsme vstávali velmi brzy. Jitusík vstával téměř o dvě hodiny dříve než já s Mattem. Měli jsme v plánu vyjet z domu před 6tou hodinou, protože Jitusíkovo letadlo vzlétalo v 8 hodin.
Hodinu jsme čekali ve frontě na odbavení a pak jsme měli už jen nějakých 15-20 minut, než nás Jitusík opustil. Sedli jsme si tedy na moc pěkné sedačky, kde se vedle nás po zemi plazilo malé asijské caparťátko. My se však museli už smát, protože to bylo druhé dítě, co jsme na letišti viděli lézt po zemi. Evidentně cestující věří, že podlahu v letištní čekárně čistí mistrem Proprem nebo dezinfekcí...
Naposledy jsem si s Jitusínkem padla do náruče kolem 7mé hodiny ranní. Prošla branou a jela eskalátorem do spodního patra na pasovou kontrolu.
Cestou zpět k našemu autu mě Matt uklidňoval, že Jitusíka brzy znovu uvidíme...i on přiznal, že mu bude jeho "nová sestra" chybět. Bylo moc pěkné tu mít mou sestřičku a ukázat jí alespoň nejfrekventovanější část města, ve kterém momentálně žiju, a seznámit ji s novou částí své rodiny. Věřím tomu, že se Jitusíkovi v Austrálii s námi líbilo, i když jsme během pracovního týdne na ni neměli tolik času, kolik jsme chtěli mít. Bohužel to z mé strany školou, kterou jsem musel navštěvovat vzhledem k blížející se zkoušce.
Osobně se seznámila také s mou novou rodinou a člověkem, který se mi stal jeden z mně nejbližších. Všichni - Mattem počínaje a jeho rodiči konče - po Jitusínkovi mé rodině vzkázali, že o mně nikdo nemusí mít strach. Lyn a Mike jí také dali pár dárečků pro mé rodiče, kterými jim chtěli ukázat, že je berou jako část své rodiny.
Ač už s Jitusínkem nesdílím pokojík a nevídáme se tak často jako dřív, ona moc dobře ví, co všechno pro mě znamená...a vždycky bude.
Jitusík už měl tu čest ochutnat vegemite a souhlasil se mnou, že je to hnus. Damon nám však ukázal způsob servírování vegemite na chlebu tak, že nám to neuvěřitelně zachutnalo. "Tim Tam suck" je zvyk, který se dělává u čaje nebo kávy. (pozn.: sušenka Tim Tam má čokoládovou polevu a trochu i náplň. Uvaříte-li si horký nápoj, ukousnete dva protilehlé rohy sušenky Tim Tam a přes jeden ukousnutý roh nasáknete skrz sušenku horký nápoj, ve kterém je ponořený druhý chybějící roh. Tím pádem se vnitřek sušenky rozhřeje a pak ta sušenka chutná o 100% lépe. Je to trošku špinavé potěšení, protože vám dík čokoládě na povrchu zůstanou po sušence čokoládové prsty. To je však lehko vyřešitelný detail :-D)
Těsně před tím, než chlapci dorazili, začaly jsme s Jitusíkem dělat palačinky. Matt nám pomohl s prostíráním stolu. Jen co však přišli, usedli ke stolu, začali se velmi dobře bavit, zatímco my potily krev u plotny. Neznaly jsme mamčin způsob kuchtění palačinek, tak jsme trochu experimentovaly. Ale vypadalo to hodně dobře.
Podávaly jsme pánské společnosti samotné palačinky s miskama různého ovoce (jablka, banány, jahody, broskve...), skořici, cukr, sirup na palačinky, jahodový toping, zmrzlinu, šlehačku, citróny...zkrátka vše, na co si mlsný jazyk vzpomene. Každý si na vlastním talíři dal palačinku na různý způsob. Všichni tři se u palačinek rozplývali a chválili nám naše kuchařské umění několikrát za večer.
Jakmile jsme udělaly poslední palačinu, usedly jsme i my ke stolu a teprve začala zábava. Ačkoliv chlapci hodně mluvili slangově, pochytila jsem moc dobře, o čem zrovna byla řeč. Bavili jsme se hodně dobře, takže jsme se ani nenadáli a už bylo k 11té hodině. Matt s Liamem nám pomohli uklidit nádobí a kuchyň, zatímco já s Damonem hráli hru na hádání hmotnosti jednotlivého ovoce a pak je kontrolovali na kuchyňské váze.
Večer se nám moc povedl...byl to také velmi dobrý způsob, jakým se Liam s Damonem rozloučili s odjíždějícím Jitusínkem.
Den Jitusínkového odjezdu - 4.3.2009. Všichni tři jsme vstávali velmi brzy. Jitusík vstával téměř o dvě hodiny dříve než já s Mattem. Měli jsme v plánu vyjet z domu před 6tou hodinou, protože Jitusíkovo letadlo vzlétalo v 8 hodin.
Hodinu jsme čekali ve frontě na odbavení a pak jsme měli už jen nějakých 15-20 minut, než nás Jitusík opustil. Sedli jsme si tedy na moc pěkné sedačky, kde se vedle nás po zemi plazilo malé asijské caparťátko. My se však museli už smát, protože to bylo druhé dítě, co jsme na letišti viděli lézt po zemi. Evidentně cestující věří, že podlahu v letištní čekárně čistí mistrem Proprem nebo dezinfekcí...
Naposledy jsem si s Jitusínkem padla do náruče kolem 7mé hodiny ranní. Prošla branou a jela eskalátorem do spodního patra na pasovou kontrolu.
Cestou zpět k našemu autu mě Matt uklidňoval, že Jitusíka brzy znovu uvidíme...i on přiznal, že mu bude jeho "nová sestra" chybět. Bylo moc pěkné tu mít mou sestřičku a ukázat jí alespoň nejfrekventovanější část města, ve kterém momentálně žiju, a seznámit ji s novou částí své rodiny. Věřím tomu, že se Jitusíkovi v Austrálii s námi líbilo, i když jsme během pracovního týdne na ni neměli tolik času, kolik jsme chtěli mít. Bohužel to z mé strany školou, kterou jsem musel navštěvovat vzhledem k blížející se zkoušce.
Osobně se seznámila také s mou novou rodinou a člověkem, který se mi stal jeden z mně nejbližších. Všichni - Mattem počínaje a jeho rodiči konče - po Jitusínkovi mé rodině vzkázali, že o mně nikdo nemusí mít strach. Lyn a Mike jí také dali pár dárečků pro mé rodiče, kterými jim chtěli ukázat, že je berou jako část své rodiny.
Ač už s Jitusínkem nesdílím pokojík a nevídáme se tak často jako dřív, ona moc dobře ví, co všechno pro mě znamená...a vždycky bude.
Exkurze do Australia Zoo
Na den 1.3. jsme se rozhodli s Mattem vzít Jitusínka do nejslavnější australské zoo nazývanou "domovem lovce krokodýlů". Zoo je vlastněna rodinou Steva Irwinga. Co by to bylo za dovolenou v Austrálii, kdyby Jitusík neviděl koalu, klokana, wombata apod.
Tak jsme řekli ještě našemu spolubydlícímu, zda nechce vyrazit na výlet s námi. Neprotestoval, tak jsme ho v 9 hodin ráno šoupli k Jitusíkovi na zadní sedadlo půjčeného prostorného Mitsubishi a jeli severně asi 80 km. Cesta byla dlouhá, ale my se zabavili...Zatímco si Evan s Mattem povídali anglicky, křížila se jim konverzace mou a Jituščinou češtinou. Jitusík se těšil, až budeme v zoo, protože Evan se s ní pokoušel bavit, ale ona o to zrovna moc nestála :-)
Na místo určené jsme dojeli kolem 10:30. Hned po té, co jsme zanechali autko s pár dalšími na obrovském parkovišti určené jen pro hosty zoo, šli jsem si koupit lístky. Už tam jsme zaregistrovali, že se nás čeká hodně náročný den. Dostali jsme plánek zoo, který nebyl zrovna malý. Zprvu jsme si šli shl
édnout krokodýlí show, protože začínala zrovna v době, co jsme přijeli. Konala se v tzv. Crocoseum. Posedali jsme si na tribunu a hleděli dolů před sebe, kde bylo udělané jezírko pro zvířata s trávou pro pořadatele. Celé to "jeviště" bylo dvojtě oplocené. Tribuny byly po třech stranách. Na čtvrté straně byla budova s občerstvením stejné výšky jak tribuny. Na té byla také zavěšena velká obrazovka, aby všichni návštěvníci mohli vidět všechno, co se zrovna předvádělo.
Jen co jsme usedli, přišli se na nás podívat asi tři sloni. Zatímco pořadatelé povídali zajímavosti o nich, sloníci si pochutnávali na jablíčkách, které jim podávali jejich pečovatelé. Jen co skončili s podplácením, sloni nám ukázali zadky a odešli. Po nich se po tribunách střídavě rozlétli různí papoušci. Objevil se tam jak papoušek kakadu (pozn.: který nám tu mimojiné poletuje a kráká občas po ránu před balkonem :-)) a x malých pestrých ptáčátek. Nejvíc nás zaujali papoušci Ara, kteří byli opravdu nádherní. Všichni ptáci byli moc dobře vycvičeni, takže přiletěli a odletěli společně stejným směrem. Objevily se tam i volavky či co to bylo za opeřence... Po ptáccích procházeli pečo
vatelé po tribunách s hadama v rukách. Po dobu ukazování hadů lidem, bylo opět řečeno něco více o nich. Pak přišlo na řadu předvedení krokodýla. Na obrazovce byla ukázana cesta krokodýla z jeho klece do jezírka před námi. Během této chvíle se z reproduktorů linula dramatická hudba, která je známá z hororových filmů, když se blíží vrah nebo nějaká příšera. Jezírko bylo naprosto čisté, aby pořadatelé mohli dobře vidět krokodýla. Bylo třikrát ukázáno, jak krokodýl lape svou kořist na břehu, zatímco on je ve vodě. Jakmile se krokodýl jednou dostal z vody, pořadatel před ním mával 
kořistí, aby se krokodýl hnul kupředu. Ačkoliv byla řeč o tom, že krokodýl je na souši hrozně pomalý, pořadatel si dal velký pozor, aby se k němu krokodýl nepřiblížil víc, než bylo bezpečné. Jen v tomto případě totiž pořadatel nebyl chráněn klecí. Mimo to nám ještě ukázal, jakmile krokodýl zalezl do vody, jak krokodýl dobře slyší, že se někdo prochází po břehu. Jako poslední část show pořadatel vystoupal na stupínek nad vodu, kde vylákal krokodýla vyskočit trochu nad vodu.
Po show jsme vyrazili do terénu...shlédli jsme želvu procházející se kolem plotu svého výběhu, nakrmili jsme kůzlátka a malá černá prasátka. Obzvlášt prasátka asi nebyla dlouho krmena, protože nám do dlaní šťouchali rypáčkama a měli se po sušené trávě jako diví.
Jakmile jsme je nakrmili, nakoupili jsme žrádlo pro klokany, vytáhli z kapsy mapku a vydali jsme se do terénu. Pro klokany byl vymezený celkem velký kus plochy pro výběh. Výběh byl oplocen vysokým a pevným plotem. Skrz výběh vedly dvě cesty, kudy se dalo jí
ta narazit tak na východ. U klokanů byl malý výběh pro ježuru. Klokany jsme se pokoušeli krmit, avšak že jsm
e nebyli sami, tak to šlo trošku stuha...mnozí byli už nakrmeni. Dávali jsme jim drcené kukuřice s nějakými granulemi. Jitusík se seznámil s jedním klokanem, kterému nechutnala kukuřice a velmi dobře vybíral granulky. Střídavě jsme různé klokánky krmily a hladily. Někteří měli drsnější srst než králík a někteří naopak jemnější. Mně 
osobně se nejvíc líbily jejich oči. Mají nádherné velké oči jako žirafa nebo velbloud. Pak jsme vešli do jiného výběhu, kde byli pro změnu červení klokani. Ti se už povalovali na zemi s tlamičkama u zbytků krmení, co jim lidi vysypali poslední trošky z pytlíků. Navíc začalo být pořádné vedro, takže si polehali do stínu. Po klokanech jsme zavítali mezi koaly. Ve výběhu, který jsme si prošli, byly stromy s cedulkama označující, že na daném stromě dřímá koala. Cestička vedla i k přístřešku, pod kterým byly tři pahýlky stromů a na každém chrněl koalí medvídek. K jednomu byly stupínky, že si jej lidi mohli pohladit na zadečku. Toho měla pod dozorem pečovatelka, aby návštěvníci hladili koalu správně a neobtěžovali jí. Jitusík a já jsme se jednotlivě s medvídkem vyfotily, když jsme jej hladily. Jeho kožíšek byl opravdu jemňounký. Pro mě překvapivě jemný, protože mi moje kamarádky říkaly, že není jemný...tak asi záleží na stáří koaly nebo nevím.
Na některých místech v areálu zoo byly spršky - jemné rozprašovače, které sloužili na osvěžení lidí. Úžasný vynález, protože od rána bylo horko a po poledni se teploty šplhaly drze ještě výš. Po koalách jsme se zašli podívat na slony. Chytili jsme zrovna správný okamžik, kdy pečovatelé jednoho slona umývaly a jiný pečovatel o slonovi povídal. Našeho foťáku se zmocnil Jitusínek, který to jak se patří zdokumentoval. Vedle slonního výběhu byl tzv. "tigří chrám". Moc pěkně udělaný tygří výběh byl oddělený od prostor pro návštěvníky sklem. Zpočátku se tygři sami od sebe handrkovali o velký pařez, který nejspíš pečovatelé potřely šťávou s masa. Mrkli jsme do plánku a zjistili, že se chystá show s tygrama. Pro show byl vymezen prostor, kde byla menší tribuna z kamení, na které si lidé poseděli a všichni moc dobře viděli na t
o, co se dělo za sklem. Za sklem byl výběh s jezírkem. Show začala představením jednotlivých tygrů. Obzvlášť dva popsali za velmi hravého, což nám záhy ukázali. Pečovatelka si přitáhla pár ručně udělaných hraček (pytlík zavěšený na tyčce, dvě svázané přepravky uvnitř nich byl balon). Musím podotknout, že tygři odmala vyrůstali v zoo a navíc nebyli úplně dospělí. Typla bych je na mláďata v pubertálním věku nebo maličko starší. My mohli vidět nejen hrátky tygrů a pečovatelky ve vodě nad vodou, ale i pod vodou díky skleněné přepážce, která byla až ke dnu jezírka. 
Jiný pečovatel povídal o tygrech. Nic moc si nepamatuju, i když jsem pánovi celkem dobře rozuměla...jen mi utkvělo v hlavě, že ve vodě jsou tygři hodně pomalí. Já osobně si myslela, že se vyhýbají vodě jako čert kříži...ale obzvlášť jeden tygr se do vody vyloženě těšil. Matt o celou show přišel kvůli jednomu klientovi, který mu volal snad hodinu. Já osobně si tuto show užila ze všech nejvíc...moc se mi líbila.
Po návštěvě tygrů nám značně vyhládlo, tak jsme si zašli mrknout na nabídku místních fast foodů, protože jsme neměli vlastní smažené řízky :-D. Já si dala s Jitusínkem zdravý oběd v podobě čínských omáček s rýží a pánové si dali hamburgery. V jídelně bylo moc příjemně, protože na sloupech byly větráky s rozprašovači vody. Celkově to tam i moc pěkně vypadalo...všechno dřevěné. Vybrali jsme si stůl, z něhož jsme měli krásný výhled dolů na jezírka s krokodýli.
S plnými pupíky dobrého jídla jsme se vydali na procházku kolem jezer s krokodýli. Některá jezera, která jsme do té doby viděli, byla krásně čistá s čirou vodou. Snadno jsme tak mohl
i vidět, kde se zrovna krokodýl nachází. Avšak teď jsme vyrazili mezi jezera, která byla špinavá, jak je lidé znají z dokumentárních pořadů. Vypadalo to až strašidelně...jezera špinavá jako kaluže s popadaným pylem na hladinách. Nad jezery se skláněly větve starých stromů a všude poletoval všelijaký hmyz (což jsme zjistili hlavně po té, co nás pokousal). U každého jezera jsme se zastavili a hádali, kde se krokodýli nachází. Byly schovaní, jen občas šli vidět bublinky nebo jejich oči nad hladinou. Krokodýlích výběhů v celém areálu je kolem 9ti. Jsou poměrně velká, tak jsme se patřičně prošli, dokud jsme nenarazili na jiné zvířátko...tasmánský čert.
Pobíhalo to ve výběhu jako splašené, až se mu kouličky otřásaly (pozn.: byl srandovní, protože mu kouličky vysely poměrně daleko od těla a připomínaly svým tvarem hlavičku česneku). Byl poměrně malý, ale já bych z něj měla opravdu strach. Vypadal hladově a tesáčky měl náramně
ostré už od pohledu. Vedle jeho výběhu měli domov psi dingo. Vypadali opravdu nevinně, a tak nám Matt pověděl jeden případ s matkou a dítětem. Je tu celkem známé, že když se v divočině zatoulá dítě, tak jej má na svědomí dingo. Ale musím říct, že pejsci jsou to pěkní...něco mezi liškou a psem typu Akita Inu (mj. můj nejoblíbenější rasa). Zatímco psům jsme věnovali s Jitusíkem značnou pozornost, casavari jsme jen očima přelítly, zatímco Matt s Evanem se u nich zastavili a vyfotili je. Velcí ptáci typu pstros s modročervenou hlavou a tmavým tělem nás celkem odrazoval svým zvědavým pohledem. Za to jsme se hnaly k přístřešku, kde chrupkalo na asi dvaceti pahýlkách stromů koaly. Kolem pahýlků měly dostatek větví eukalyptu, že si mohli dokonce vybírat, do kterého lístku se zakousnou. Byli tam jak malé, tak i dospělé koaly...nádherné, roztomilé. Nepříje
mné jen bylo, že nás tam žrali komáři, protože nedaleko od nich byla krokodýlí jezera. Pozorovali jsme medvídky poměrně dlouhou dobu, takže jsme zaregistrovali, kdy se který probouzel, který ožužlával lístek, který se drbal a který se odhodlal udělat pár kroků.
Od koal přímo k liščímu výběhu, kde lišky měly dobrou noc. Nebyla venku ani jedna. Tak jsme zavítali k velbloudovi, který stál uprostřed svého písčitého pozemku a zíral na nás, dokud se neobjevila pečovatelka a začala se o něco s ním snažit. My ale na nic nečekaly a vydali se za wombatem...za zvířátkem, na které jsem se moc těšila. Wombat je australský podivín, který mi připomínal ochlupené prasátko. Čumák a uši má však podobné medvídkovi. Zaregistrovali jsme jednoho wombata kousíček od skleněné přepážky, tak jsme se k němu vydali. V tu chvíli se rozhodl hrabat díru. Wombat v divočině žije v norách. V zoo nemohou blouhat díry, protože je pod pískem hodně tvrdý podklad, aby se jim wombati nepodhrabali a nezdrhli. Tak si "prasátka" mohou vyhrabávat alespoň důlky, ve kterých si schladí tělo. Avšak tento wombat byl nějaký až moc svědomitý pracant. Začal s hloubáním díry, kde objevil hodně vlhké a chladné hlíny. Předpokládali jsme, že si do ní lehne jak to udělali jeho kolegové. Zatímco se velmi živě dal
do hloubání, tak postupem času začínal usínat...během jeho práce se mu zavírali očka. A když je za pár sekund zase otevřel, začal s kopáním. A tak se to opakovalo a opakovalo. On mezitím začal odhrabovat písek trošku hlouběji v zemi, takže na něj písek shora padal...až měl čumáček a hlavu celou od písku. Ani se neoklepal...a kopal, usínal, kopal, usínal. Asi když otevřel očka, tak měl pocit, že díra není dostatečně hluboká a tak kopal dál. Čekali jsme, že se do té díry svalí a usne, ale to jsme dříve vzdali pozorování jeho bláznivého chování ne tak učinil, protože nám to čekání začalo být dlouhé. Za nějakou chvíli jsme dokonce zbystřili pečovatelku s (pozn.: nejspíš s jiným značně čilým) wombatem
na vodítku. Procházela se po areálu s nadějí, že zaujme nějakého návštěvníka a nechá se s wombatem vyfotit.Po wombatovi jsme koukli ještě na australské hady, ještěrky, dragůnky a australskou kukabaru (neboli velkého šedobílého ledňáčka) a ptáka, který vypadal jako sova, ale dle cedule to sova nebyla. Byl nalezen někde poraněný, tak jej ani v kleci neměli, protože neuměl létat. Zahlédli jsme také dvě vydry, které se nám přišli společně ke sklu ukázat. Jenže to byl nejspíš samic se samicí, protože nám za chvilku zmizeli z dohledu někam do soukromí. A jako poslední aktivitu, kterou jsem ještě vyvinuli byla návštěva místního obchůdku se suvenýry. Jitusínek napsal pohledy a šoupl je omylem do špatné poštovní schránky, takže kdovíkdy ta psaníčka do ČR dojdou. Já si tam koupila pohled wombata a ještě jeden s mixem různých zvířat. Vycházeli jsme ze zoo někdy těsně před zavírací dobou - někdy kolem 4-5té hodiny.
Celý výlet jsme shodnotili za opravdu vydařený, počasí až moc pěkné...jen Jitusíkovi a mně se nelíbila idea vydělávání na zvířatech. Jenomže o tom jsou všechny zoo. Australia Zoo je opravdu nádherné místo, kde člověk toho hodně uvidí (hlavně krokodýly). Musím ale uznat, že se tam znovu nevydám dříve než po pěkné řádce let. Vytkli bychom té zoo jen to, že jsme tam nemohli vidět žirafku a typická australská stvoření jako ptakopysk, posuma nebo terarium s australskými pavoukami...na to si budeme muset zajít do jiné zoo. A druhá věc, která mi byla opravdu nepříjemná bylo, že z každého koutu zoo čpěl chtíč po extra výdělku. Kromě nemalého vstupného si všimnete i cen za fotku s koalou, posumem, wombatem, dingem, tigrem, ježurou, želvou, které jdou do desítek až stovek dolarů. Mimo to jsou všechny sebemenší propagační předměty s fotkami příbuzných krokodýlího lovce Irwinga...pohlednice, trička, plakáty, cedule v zoo...naprosto všechno. Propagace je dobrá věc pro business, ale čeho je moc, toho je příliš :-(
Tak jsme řekli ještě našemu spolubydlícímu, zda nechce vyrazit na výlet s námi. Neprotestoval, tak jsme ho v 9 hodin ráno šoupli k Jitusíkovi na zadní sedadlo půjčeného prostorného Mitsubishi a jeli severně asi 80 km. Cesta byla dlouhá, ale my se zabavili...Zatímco si Evan s Mattem povídali anglicky, křížila se jim konverzace mou a Jituščinou češtinou. Jitusík se těšil, až budeme v zoo, protože Evan se s ní pokoušel bavit, ale ona o to zrovna moc nestála :-)
Na místo určené jsme dojeli kolem 10:30. Hned po té, co jsme zanechali autko s pár dalšími na obrovském parkovišti určené jen pro hosty zoo, šli jsem si koupit lístky. Už tam jsme zaregistrovali, že se nás čeká hodně náročný den. Dostali jsme plánek zoo, který nebyl zrovna malý. Zprvu jsme si šli shl
édnout krokodýlí show, protože začínala zrovna v době, co jsme přijeli. Konala se v tzv. Crocoseum. Posedali jsme si na tribunu a hleděli dolů před sebe, kde bylo udělané jezírko pro zvířata s trávou pro pořadatele. Celé to "jeviště" bylo dvojtě oplocené. Tribuny byly po třech stranách. Na čtvrté straně byla budova s občerstvením stejné výšky jak tribuny. Na té byla také zavěšena velká obrazovka, aby všichni návštěvníci mohli vidět všechno, co se zrovna předvádělo.Jen co jsme usedli, přišli se na nás podívat asi tři sloni. Zatímco pořadatelé povídali zajímavosti o nich, sloníci si pochutnávali na jablíčkách, které jim podávali jejich pečovatelé. Jen co skončili s podplácením, sloni nám ukázali zadky a odešli. Po nich se po tribunách střídavě rozlétli různí papoušci. Objevil se tam jak papoušek kakadu (pozn.: který nám tu mimojiné poletuje a kráká občas po ránu před balkonem :-)) a x malých pestrých ptáčátek. Nejvíc nás zaujali papoušci Ara, kteří byli opravdu nádherní. Všichni ptáci byli moc dobře vycvičeni, takže přiletěli a odletěli společně stejným směrem. Objevily se tam i volavky či co to bylo za opeřence... Po ptáccích procházeli pečo
vatelé po tribunách s hadama v rukách. Po dobu ukazování hadů lidem, bylo opět řečeno něco více o nich. Pak přišlo na řadu předvedení krokodýla. Na obrazovce byla ukázana cesta krokodýla z jeho klece do jezírka před námi. Během této chvíle se z reproduktorů linula dramatická hudba, která je známá z hororových filmů, když se blíží vrah nebo nějaká příšera. Jezírko bylo naprosto čisté, aby pořadatelé mohli dobře vidět krokodýla. Bylo třikrát ukázáno, jak krokodýl lape svou kořist na břehu, zatímco on je ve vodě. Jakmile se krokodýl jednou dostal z vody, pořadatel před ním mával 
kořistí, aby se krokodýl hnul kupředu. Ačkoliv byla řeč o tom, že krokodýl je na souši hrozně pomalý, pořadatel si dal velký pozor, aby se k němu krokodýl nepřiblížil víc, než bylo bezpečné. Jen v tomto případě totiž pořadatel nebyl chráněn klecí. Mimo to nám ještě ukázal, jakmile krokodýl zalezl do vody, jak krokodýl dobře slyší, že se někdo prochází po břehu. Jako poslední část show pořadatel vystoupal na stupínek nad vodu, kde vylákal krokodýla vyskočit trochu nad vodu.Po show jsme vyrazili do terénu...shlédli jsme želvu procházející se kolem plotu svého výběhu, nakrmili jsme kůzlátka a malá černá prasátka. Obzvlášt prasátka asi nebyla dlouho krmena, protože nám do dlaní šťouchali rypáčkama a měli se po sušené trávě jako diví.
Jakmile jsme je nakrmili, nakoupili jsme žrádlo pro klokany, vytáhli z kapsy mapku a vydali jsme se do terénu. Pro klokany byl vymezený celkem velký kus plochy pro výběh. Výběh byl oplocen vysokým a pevným plotem. Skrz výběh vedly dvě cesty, kudy se dalo jí
ta narazit tak na východ. U klokanů byl malý výběh pro ježuru. Klokany jsme se pokoušeli krmit, avšak že jsm
e nebyli sami, tak to šlo trošku stuha...mnozí byli už nakrmeni. Dávali jsme jim drcené kukuřice s nějakými granulemi. Jitusík se seznámil s jedním klokanem, kterému nechutnala kukuřice a velmi dobře vybíral granulky. Střídavě jsme různé klokánky krmily a hladily. Někteří měli drsnější srst než králík a někteří naopak jemnější. Mně 
osobně se nejvíc líbily jejich oči. Mají nádherné velké oči jako žirafa nebo velbloud. Pak jsme vešli do jiného výběhu, kde byli pro změnu červení klokani. Ti se už povalovali na zemi s tlamičkama u zbytků krmení, co jim lidi vysypali poslední trošky z pytlíků. Navíc začalo být pořádné vedro, takže si polehali do stínu. Po klokanech jsme zavítali mezi koaly. Ve výběhu, který jsme si prošli, byly stromy s cedulkama označující, že na daném stromě dřímá koala. Cestička vedla i k přístřešku, pod kterým byly tři pahýlky stromů a na každém chrněl koalí medvídek. K jednomu byly stupínky, že si jej lidi mohli pohladit na zadečku. Toho měla pod dozorem pečovatelka, aby návštěvníci hladili koalu správně a neobtěžovali jí. Jitusík a já jsme se jednotlivě s medvídkem vyfotily, když jsme jej hladily. Jeho kožíšek byl opravdu jemňounký. Pro mě překvapivě jemný, protože mi moje kamarádky říkaly, že není jemný...tak asi záleží na stáří koaly nebo nevím.
Na některých místech v areálu zoo byly spršky - jemné rozprašovače, které sloužili na osvěžení lidí. Úžasný vynález, protože od rána bylo horko a po poledni se teploty šplhaly drze ještě výš. Po koalách jsme se zašli podívat na slony. Chytili jsme zrovna správný okamžik, kdy pečovatelé jednoho slona umývaly a jiný pečovatel o slonovi povídal. Našeho foťáku se zmocnil Jitusínek, který to jak se patří zdokumentoval. Vedle slonního výběhu byl tzv. "tigří chrám". Moc pěkně udělaný tygří výběh byl oddělený od prostor pro návštěvníky sklem. Zpočátku se tygři sami od sebe handrkovali o velký pařez, který nejspíš pečovatelé potřely šťávou s masa. Mrkli jsme do plánku a zjistili, že se chystá show s tygrama. Pro show byl vymezen prostor, kde byla menší tribuna z kamení, na které si lidé poseděli a všichni moc dobře viděli na t
o, co se dělo za sklem. Za sklem byl výběh s jezírkem. Show začala představením jednotlivých tygrů. Obzvlášť dva popsali za velmi hravého, což nám záhy ukázali. Pečovatelka si přitáhla pár ručně udělaných hraček (pytlík zavěšený na tyčce, dvě svázané přepravky uvnitř nich byl balon). Musím podotknout, že tygři odmala vyrůstali v zoo a navíc nebyli úplně dospělí. Typla bych je na mláďata v pubertálním věku nebo maličko starší. My mohli vidět nejen hrátky tygrů a pečovatelky ve vodě nad vodou, ale i pod vodou díky skleněné přepážce, která byla až ke dnu jezírka. 
Jiný pečovatel povídal o tygrech. Nic moc si nepamatuju, i když jsem pánovi celkem dobře rozuměla...jen mi utkvělo v hlavě, že ve vodě jsou tygři hodně pomalí. Já osobně si myslela, že se vyhýbají vodě jako čert kříži...ale obzvlášť jeden tygr se do vody vyloženě těšil. Matt o celou show přišel kvůli jednomu klientovi, který mu volal snad hodinu. Já osobně si tuto show užila ze všech nejvíc...moc se mi líbila.Po návštěvě tygrů nám značně vyhládlo, tak jsme si zašli mrknout na nabídku místních fast foodů, protože jsme neměli vlastní smažené řízky :-D. Já si dala s Jitusínkem zdravý oběd v podobě čínských omáček s rýží a pánové si dali hamburgery. V jídelně bylo moc příjemně, protože na sloupech byly větráky s rozprašovači vody. Celkově to tam i moc pěkně vypadalo...všechno dřevěné. Vybrali jsme si stůl, z něhož jsme měli krásný výhled dolů na jezírka s krokodýli.
S plnými pupíky dobrého jídla jsme se vydali na procházku kolem jezer s krokodýli. Některá jezera, která jsme do té doby viděli, byla krásně čistá s čirou vodou. Snadno jsme tak mohl
i vidět, kde se zrovna krokodýl nachází. Avšak teď jsme vyrazili mezi jezera, která byla špinavá, jak je lidé znají z dokumentárních pořadů. Vypadalo to až strašidelně...jezera špinavá jako kaluže s popadaným pylem na hladinách. Nad jezery se skláněly větve starých stromů a všude poletoval všelijaký hmyz (což jsme zjistili hlavně po té, co nás pokousal). U každého jezera jsme se zastavili a hádali, kde se krokodýli nachází. Byly schovaní, jen občas šli vidět bublinky nebo jejich oči nad hladinou. Krokodýlích výběhů v celém areálu je kolem 9ti. Jsou poměrně velká, tak jsme se patřičně prošli, dokud jsme nenarazili na jiné zvířátko...tasmánský čert.Pobíhalo to ve výběhu jako splašené, až se mu kouličky otřásaly (pozn.: byl srandovní, protože mu kouličky vysely poměrně daleko od těla a připomínaly svým tvarem hlavičku česneku). Byl poměrně malý, ale já bych z něj měla opravdu strach. Vypadal hladově a tesáčky měl náramně
ostré už od pohledu. Vedle jeho výběhu měli domov psi dingo. Vypadali opravdu nevinně, a tak nám Matt pověděl jeden případ s matkou a dítětem. Je tu celkem známé, že když se v divočině zatoulá dítě, tak jej má na svědomí dingo. Ale musím říct, že pejsci jsou to pěkní...něco mezi liškou a psem typu Akita Inu (mj. můj nejoblíbenější rasa). Zatímco psům jsme věnovali s Jitusíkem značnou pozornost, casavari jsme jen očima přelítly, zatímco Matt s Evanem se u nich zastavili a vyfotili je. Velcí ptáci typu pstros s modročervenou hlavou a tmavým tělem nás celkem odrazoval svým zvědavým pohledem. Za to jsme se hnaly k přístřešku, kde chrupkalo na asi dvaceti pahýlkách stromů koaly. Kolem pahýlků měly dostatek větví eukalyptu, že si mohli dokonce vybírat, do kterého lístku se zakousnou. Byli tam jak malé, tak i dospělé koaly...nádherné, roztomilé. Nepříje
mné jen bylo, že nás tam žrali komáři, protože nedaleko od nich byla krokodýlí jezera. Pozorovali jsme medvídky poměrně dlouhou dobu, takže jsme zaregistrovali, kdy se který probouzel, který ožužlával lístek, který se drbal a který se odhodlal udělat pár kroků.Od koal přímo k liščímu výběhu, kde lišky měly dobrou noc. Nebyla venku ani jedna. Tak jsme zavítali k velbloudovi, který stál uprostřed svého písčitého pozemku a zíral na nás, dokud se neobjevila pečovatelka a začala se o něco s ním snažit. My ale na nic nečekaly a vydali se za wombatem...za zvířátkem, na které jsem se moc těšila. Wombat je australský podivín, který mi připomínal ochlupené prasátko. Čumák a uši má však podobné medvídkovi. Zaregistrovali jsme jednoho wombata kousíček od skleněné přepážky, tak jsme se k němu vydali. V tu chvíli se rozhodl hrabat díru. Wombat v divočině žije v norách. V zoo nemohou blouhat díry, protože je pod pískem hodně tvrdý podklad, aby se jim wombati nepodhrabali a nezdrhli. Tak si "prasátka" mohou vyhrabávat alespoň důlky, ve kterých si schladí tělo. Avšak tento wombat byl nějaký až moc svědomitý pracant. Začal s hloubáním díry, kde objevil hodně vlhké a chladné hlíny. Předpokládali jsme, že si do ní lehne jak to udělali jeho kolegové. Zatímco se velmi živě dal
do hloubání, tak postupem času začínal usínat...během jeho práce se mu zavírali očka. A když je za pár sekund zase otevřel, začal s kopáním. A tak se to opakovalo a opakovalo. On mezitím začal odhrabovat písek trošku hlouběji v zemi, takže na něj písek shora padal...až měl čumáček a hlavu celou od písku. Ani se neoklepal...a kopal, usínal, kopal, usínal. Asi když otevřel očka, tak měl pocit, že díra není dostatečně hluboká a tak kopal dál. Čekali jsme, že se do té díry svalí a usne, ale to jsme dříve vzdali pozorování jeho bláznivého chování ne tak učinil, protože nám to čekání začalo být dlouhé. Za nějakou chvíli jsme dokonce zbystřili pečovatelku s (pozn.: nejspíš s jiným značně čilým) wombatem
na vodítku. Procházela se po areálu s nadějí, že zaujme nějakého návštěvníka a nechá se s wombatem vyfotit.Po wombatovi jsme koukli ještě na australské hady, ještěrky, dragůnky a australskou kukabaru (neboli velkého šedobílého ledňáčka) a ptáka, který vypadal jako sova, ale dle cedule to sova nebyla. Byl nalezen někde poraněný, tak jej ani v kleci neměli, protože neuměl létat. Zahlédli jsme také dvě vydry, které se nám přišli společně ke sklu ukázat. Jenže to byl nejspíš samic se samicí, protože nám za chvilku zmizeli z dohledu někam do soukromí. A jako poslední aktivitu, kterou jsem ještě vyvinuli byla návštěva místního obchůdku se suvenýry. Jitusínek napsal pohledy a šoupl je omylem do špatné poštovní schránky, takže kdovíkdy ta psaníčka do ČR dojdou. Já si tam koupila pohled wombata a ještě jeden s mixem různých zvířat. Vycházeli jsme ze zoo někdy těsně před zavírací dobou - někdy kolem 4-5té hodiny.
Celý výlet jsme shodnotili za opravdu vydařený, počasí až moc pěkné...jen Jitusíkovi a mně se nelíbila idea vydělávání na zvířatech. Jenomže o tom jsou všechny zoo. Australia Zoo je opravdu nádherné místo, kde člověk toho hodně uvidí (hlavně krokodýly). Musím ale uznat, že se tam znovu nevydám dříve než po pěkné řádce let. Vytkli bychom té zoo jen to, že jsme tam nemohli vidět žirafku a typická australská stvoření jako ptakopysk, posuma nebo terarium s australskými pavoukami...na to si budeme muset zajít do jiné zoo. A druhá věc, která mi byla opravdu nepříjemná bylo, že z každého koutu zoo čpěl chtíč po extra výdělku. Kromě nemalého vstupného si všimnete i cen za fotku s koalou, posumem, wombatem, dingem, tigrem, ježurou, želvou, které jdou do desítek až stovek dolarů. Mimo to jsou všechny sebemenší propagační předměty s fotkami příbuzných krokodýlího lovce Irwinga...pohlednice, trička, plakáty, cedule v zoo...naprosto všechno. Propagace je dobrá věc pro business, ale čeho je moc, toho je příliš :-(
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)